571. schůzka: Ta péče o spasení ve dne v noci na mysli ležela a srdce tuze svírala...

Což nebylo poprvé a ani naposled. „Léta Páně 1731 někteří z Lubnýho a taky vod nás do Saska ucházeli a zase nás navštěvovali a vždy nějakou knížku neb Zákonek přinesli. Jeden můj bratr mladší Zákonek si koupil a někdy pokradmu mi z něho čítával, to ale brzy jezuvitovi se doneslo, tak jsme se před jezuvita postavit musela. Já jsem to ale z mýho bratra všecko na sebe vzala a jeho jsem omlouvala, že jsem já ho sama měla a že já číst neumím, že jsem já, co to za knihu je, nerozuměla. A tak jsem pětkrát byla od jezuvita velice examinovaná, a že jsem číst neuměla, tak jsem do vězení vzata nebyla. Ale naposledy mě ze svého pokoje vystrčili a řekli, že mě stejně čert veme, přičemž já se tuze bázlivá stala, nevědouc dál, co se mnou činiti budou. Pak jsem v svatodušní svátky do kostela šla, kdež kněz kázání držel a v tom kázání tato slova pověděl, které spasitel řekl: Nebojte se těch, kteří mordují tělo, ale duši nemohou zamordovati - raději se bojte toho, kterýž může duši i tělo zatratiti v pekelném ohni. To tak mý srdce proniklo, a já jsem své rodiče, které jsem tuze milovala, hned cele opustila a žádné slovo jsem jim o tom povědíti nemohla,“ napsala Anna Jílková, rozená Kulhavá, z Poříčí u Chrudimě.

Anna Jílková byla jednou z mnohých v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kteří zvolili emigraci. Nebyla to jedna vlna – bylo jich víc a odpluly na nich do ciziny tisíce a desetitisíce. Před bitvou na Bílé hoře měly Země Koruny české kolem čtyř milionů obyvatel, po Bílé hoře se jejich počet zmenšil v důsledku emigrace na 3 miliony. Další úbytek znamenalo obnovené zřízení zemské, které vyhlásilo zásadu, že se náboženství bude řídit podle pána, a pak už následovaly ztráty území (a tím i lidí). Protože Sasové se přidali ve třicetileté válce na stranu císaře Habsburka, dostali odměnu (opět na náš úkor, neboť jsme se jsme museli vzdát Dolní a Horní Lužice).

O století později přivodila další územní úbytek Marie Terezie – ztratili jsme Slezsko. Na základě prohry v sedmileté válce pozbyly české země vnější část Šumavy ve prospěch Bavor – hranice šla teď po Ostrém (už ne po Javoru). „Vykázání veškeré nekatolické šlechty z Čech a Moravy znamenalo vrchol emigrace po Bílé hoře,“ dozvídáme se z knihy o našich exulantech od autorky Edity Štěříkové. „Odcházeli s nimi její osobní kazatelé, zdržující se dosud ještě přes zákaz pod její ochranou v zemi, služebnictvo i někteří své vrchnosti oddaní poddaní, které děsilo pomyšlení, že budou bez ochrany vystaveni bezohledné rekatolizaci. Počítá se, že hned po bitvě na Bílé hoře emigrovaly 52 šlechtické rodiny do ciziny a kolem roku 1628 jich odešlo dalších 369. Některé rodiny se naoko podřídily, ale v roce 1632 odešlo ještě dalších 30 ze země spolu se saským vojskem. Zbytek se podobně jako lidé nižších společenských vrstev více nebo méně přizpůsobil. Povrchnost přizpůsobení se projevila nejednou až na smrtelné posteli, když umírající odmítli přizvat katolického kněze.“

Nedostatek katolických kněží

A takhle to běželo celé 17. století. Pokatoličťovalo se čile, jenomže všecko nějak vázlo. Nebyli lidi. Nedostatek katolických kněží způsobil, že v některých odlehlých a protireformací méně zasažených místech se evangelíci dál scházeli ve vší tichosti a nenápadnosti ke svým bohoslužbám. Občas je tajně navštěvovali ze země vyhnaní evangeličtí faráři, kterým katolíci pohrdavě říkali predikanti (jako že to nebyli plnohodnotní sluhové boží, ale pouze jacísi lidoví přednašeči).

„Nejlépe byla na tuto neutěšenou dobu připravena (už vzhledem ke své minulosti) jednota bratrská. Bratří se scházeli ve sklepích, v lesích a vinohradech ke společným bohoslužbám a k Večeři Páně. V čas největšího nebezpečí a osamocenosti byla tajným evangelíkům nejdůležitější a nenahraditelnější oporou Bible. Scházeli se k její četbě tajně jen tak po sousedsku v malých skupinách, četli ji v rodinách. Kdo vlastnil Bibli, měl v ruce světlo na svou cestu životem. Proto o ni tajní evangelíci tolik stáli. Oblíbené byly i jiné knihy: výklady, zpěvníky, modlitby.“

V 80. letech 17. století platily české země už za normalizované. Rozumějme: rekatolizované. Katoličtí misionáři ovšem ve své bdělosti nepolevili, nadále se snažili všemi možnými prostředky pátrat k kacířích. Podle jejich větší nebo menší horlivosti rostly za hranice Čech a Moravy rychleji nebo pomaleji zástupy exulantů. V Sasku se čeští exulanti setkávali ve zvýšené míře nejenom e exulanty z Rakouska, ale i ze Slezska a z Uher. Také exulanti z Francie hledali v evangelických zemích útočiště. Na exulanty i na tajné evangelíky dolehly koncem 17. století tísnivě zprávy, že saský kurfiřt Friedrich August, který byl zvolen polským králem a jako takový se psal August II., se kvůli polské koruně stal katolíkem. Sasko však luterské zůstalo a naši exulanti tam byli přijímáni.

„Za vlády Leopolda I. katolický nátlak neustával. Pronásledovaných evangelíků se ujímal stále důrazněji pruský král. Zkusil to dokonce i s výhrůžkou: nezasadí-li se příští říšský sněm o to, aby byl zmírněn útlak evangelíků v říši i mimo ni, dostane se katolíkům v jeho zemích stejného zacházení.“ Ty výhrůžky ale prakticky skoro nic nezmohly. Bylo to takové bezzubé štěkání. Ostatně – pruský král v této výhrůžce české a moravské evangelíky přímo nejmenoval. Pořád fungovala smlouva o vestfálském míru, že o svých poddaných rozhoduje libovůle zeměpána.

„Počátkem 18. století došlo v Čechách i na Moravě k oživení evangelické víry, a to nejen v rodinách s nepřerušenou písmáckou tradicí. Po smrti Václava Trojana, původem z Čáslavského kraje, který se vydával jako tajný kazatel na dlouhé a nebezpečné cesty, sloužil českým a moravským evangelíkům luterský kazatel Daniel Stránský, původem ze slovenských Vrbovců. Jeho cestu napříč českými zeměmi z Uher až do Žitavy zabezpečoval Matěj Maxa, který ho předcházel jako podomní obchodník s pytlíkovým mlynářským plátnem. Později přicházel i luterský kazatel Michal Dynonisius a vedle něho působil po čtyři desetiletí i reformovaný kazatel Jan Antonín Valeš. Teologicky vzdělaných kazatelů, kteří mluvili česky a byli ochotni riskovat svůj život návštěvami tajných písmáků, byl v 18. století velký nedostatek. Také Jan Antonín Valeš začínal jako lidový kazatel a teprve po své čtyřicítce vystudoval v Debrecíně teologii. Martin Rohlíček, krejčí z Velimě, žijící ve slovenském exilu, se rovněž osvědčil jako lidový kazatel. Chybělo mu sice předepsané studium, přesto ho však vnuk Jan Amose Komenského Daniel Jablonský ordinoval v Berlíně, aby mohl vysluhovat Večeři Páně. Z popisu se dozvídáme, že byl hubený, měl dlouhé, kaštanové vlasy, a svůj oblek často měníval. Aby se neprozradilo jeho jméno, podávali si evangelíci zprávu o příchodu pana strejčka nebo pana kmotra.“

Jinak všechno při starém... Žádná naděje nebo alespoň její záblesk? Záblesky byly, i když slabé. V lidech doutnalo přesvědčení, že se jich zastane švédský král, jak slibovaly tajné zprávy souvěrců ze Slezska. Dokonce byla sepsána žádost o toleranci, která se měla dostat do rukou švédskému panovníkovi, a na ní 7000 podpisů. Do rukou se dostala, ale nepravých, zachytil ji rakouský komisař. Oživení přinesla nová vydání českého Nového zákona, která se k nám pašovala z Halle, z Lubaně a z jiných tiskáren. Ze středních a severních Čech chodívali tajní evangelíci občas na bohoslužby do Žitavy a do jiných lužických exulantských středisek, z Moravy a jihovýchodních Čech se obraceli zase do Uher, do Vrbovců, do Myjavy, do Trenčína. Další začali navštěvoval nově otevřený chrám v Těšíně, kde se kázalo německy, polsky i česky.

„Čtenáři Bible a zakázaných knih i tajní návštěvníci evangelických bohoslužeb sdělovali své nové myšlenkové podněty svým důvěrným přátelům. Naléhavost otázky osobné zodpovědnosti Před Bohem byla znovu zdůrazňována. Lidé byli probuzeni a toužili po tom, aby mohli žít bohulibý život tak, jak je tomu učila Bible. Přidávali se k nim lidé, kteří byli nečekaně zasaženi myšlenkou na smrt, na Boží lásku nebo na Boží soud. Prvním podnětem k probuzení bylo někdy rodičovské napomenutí, jindy nápis na hřbitově nebo slova katolického kněze či přísného misionáře hrozícího pekelnými mukami. V Bibli nacházeli probuzení lidé odpověď a řešení. Někteří se nejdřív jen z pouhé zvědavosti pídili po tom, co stojí v zakázané literatuře. nebylo vždy snadné dostat se do kruhu tajných písmáků, protože strach z udavačství nebyl nemalý a oprávněný. Někdy totiž předstíraná touha po Bibli nebo zpěvníku byla jen lstivou hrou, která měla odhalit kacíře.“

„Probuzených v některých vsích a krajích rychle přibývalo a jen těžko utajovali své podomní schůzky k rozhovorů nad Biblí a k modlitbám. Večeří Páně po obojí způsobou bylo v roce 1719 v Čechách a na Moravě poslouženo – vzdor slídilství a pronásledování – jen jedním kazatelem snad osmnáct tisíc. A tento kazatel jistě nebyl jediný, který v té době tuto službu konal.“

Když nastoupil na trůn Karel VI., v českých zemích opět přituhlo. Nejenomže že je zkrušila morová nákaza, ale byla to tentokrát daleko horší infekce. Co to bylo za virus? Náboženské přehorlivost a nesnášenlivosti. Císař se postaral o opětovná zákaz nepovolené náboženské literatury o vymýcení zbytků evangelické zbožnosti. Tresty, kterým byli vystaveni tajní čtenáři Bible, byly neuvěřitelně kruté. Například do krve mrskání ostrými karabáči, až šest let ve vězení a trest ztráty veškerého majetku. Museli pracovat v okovech, někdy jsou zapřahováni do pluhů místo dobytku. Císařovy náboženské patenty považovaly čtenáře zakázané literatury za zločince zasluhující nejtvrdších trestů. Karel VI. chtěl, aby trestání nekatolíků převzaly státní úřady, a vedl proto deset let spor s pražským arcibiskupem. Vyhrál ho, ale to neznamenalo, že by se misionáři a horliví katoličtí duchovní úplně vzdali svého vlivu na trestání kacířů. Takovou kratochvíli si zřejmě nemohli nechat ujít...

I nadále jim zůstával jen úkol posoudit pravověrnost obžalovaných a možnost udělit jim církevní trest (což bylo v nejhorším případě vyloučení z církve), jenom oni v praxi vedli výslechy a taky určovali, kolik ran má vyslýchaný dostat. Opakované bití až do bezvědomí většinu vyslýchaných zlomilo k povolnosti, někteří výslech nevydrželi a zemřeli, takže žaloba na ně se dále k apelačnímu soudu nemusela posílat. Obžalovaný zemřel, jeho případ skončil.

„K trestům neojbávanějším patřily ty, které rozbíjely rodiny. byl to odvod ženatých mužů k armádě, odkud se už zpravidla nevrátili, a odebrání dětí rodičům. I odsouzení k trestu smrti bylo možné. Trest vyhnanství se v českých zemích často omezoval pouze na konfiskaci majetku a vyhnání z jedné vsi do druhé. Někteří vyslýchaní doufali, že když vydrží bití, vězení, hlad, žízeň a zimu, budou vykázáni ze země, což pro ně znamenalo aspoň legální odchod do emigrace, ale většinou se jim to nesplnilo. A když se takového rozsudku přece dočkali, nebylo samozřejmé,m že bude s nimi propuštěna i jejich rodina. pokud mohli odejít i s rodinou, šli jedni ochotně, zatímco jiní se nemohli rozloučit se svým rodným krajem, byli nešťastni a někdy se ještě celé měsíce skrývali na odlehlejších místech blízko svého ztraceného domova.“

Zdálo by se, že takový tlak nemohl nikdo vydržet. Že u nás pokatoličtění proniklo i do nejzapadlejší vísky a že to s vírou bylo jako jindy s volbami: prakticky 100%. Zdálo by se, ale neplatilo to. Pořád nám tady zůstávali nějací kacíři. Pořád to jejich bludařství ne a ne vyrvat z kořenů... A tak začala pracovat ve třicátých 18. století (což bylo poslední desetiletí vlády Karla VI.) zvláštní komise. Její náplň: vyhlazení kacířství. Jejím zvláštním úkolem bylo zajištění spolupráce světských vrchností s misionáři. Komise navrhovala, aby vedle dvanácti misionářů z řádu jezuitského, vysílaných v době postní a velikonoční do krajů na výpomoc, bylo ustaveno ještě dalších deset z řad světského a učeného duchovenstva. A ještě jeden moc pěkný úkol měla. Měla dohlédnout na udavače kacířů. V jaké ohledu? Aby jim byly odměny vypláceny ihned.

„Vězňů podezřelých z nekatolictví bylo stále dost, misionáři měli plné ruce práce, ale při všem strachu přibývalo probuzených lidí s citlivým svědomím,“ píše autorka knihy o pobělohorských exulantech, evangelická historička Edita Štěříková.

„Tajné písmáky trápily hřích modlitby k Panně Marii a svatým, pro něž v Bibli nenacházely zdůvodnění. Všelijak se takovým modlitbám vyhýbali. Když nemohli obejít katolické vyznání víry, které se bez vzývání mezi Bohem a lidmi, Ježíše Krista. Bití, hladem a žízní vynucená vyznání víry neúnosně trápila svědomí propuštěných vězňů. Někteří se hned po propuštění z vězení začali chystat k emigraci, jiní teprve až když potřetí zapřeli svého Spasitele. už jen strach z odhalení vlastnictví knih a z krutých výslechů byl nejednou příčinou emigrace. Někdy se podařilo vězňům z vězení uprchnout. Uprchlíci se vraceli na tajné návštěvy ke svým příbuzným, působili jako lidoví kazatelé, přinášeli náhradu za zabrané knihy. Písmáci se museli vypořádat se svým pokrytectvím, k němuž byli nuceni, chtěli-li zůstat ve vlasti. Hledali ospravedlnění, proč zapírají své pravé smýšlení. Říkali si, že Pán Bůh hledí k srdci člověka a odpouští prázdná slova vynucená neúprosným utrpením. Těžce řešili otázku výchovy svých dětí. Museli je vystavovat náboženské výchově, s níž nesouhlasili. Učili je potají biblickým veršům a Božím přikázáním, ale zároveň jim kladli na srdce, že Bibli musejí zapírat, protože i malé děti byly podrobovány přísným výslechům. Když otec Mačát ve obci Čermné uvažoval o emigraci, staral se: ´Jakpak bychom tak dalekou cestu s tolika dítkami mohli vážit? Vždyť bychom musili za to Ježíši Pánu těžko odpovídat.´“

Když exulanti líčili svůj duchovní vývoj od svého probuzení až k rozhodnutí odejít do exilu, často používali jeden výraz. Mluvili o „nepokojném srdci“. Přetvářka a lež, ve které musili žít, je trápila. Ptali se sami sebe i zkušených lidových kazatelů, přicházejících ze Saska, jestli za takových podmínek mohou ještě doufat ve své spasení. Copak jim na ta zoufalá slova predikanti odpovídali? Že nemohou. Tedy když zůstanou doma. Když budou žít nadále v přetvářce. „Nepokojné srdce, které vědělo. co by mělo udělat, ale nemohlo se odhodlat, bylo příčinou mnoha slz, až konečně nouze o spasení přemohla existenční strach z hladu i ze zpřetrhání přátelských a rodinných svazků. Pak písmáci opouštěli své domovy a za nemalého nebezpečí tajně prchali za hranice.“

Rozhodování o emigraci nebylo zřejmě vůbec jednoduché dejme tomu ve století dvacátém, ani v tom osmnáctém... Většina lidí se emigrace bála. Důvody byly zřejmé... Svoboda svědomí v evangelické zemi byla sice lákavá, ale starost o obživu – ta měla stejnou váhu. Možná i větší. Sami predikanti přiznávali neutěšené materiální poměry v exilu. Už jenom zakázaná cesta do exilu byla nebezpečná. Ostnaté dráty sice neexistovaly, ale když byli poddaní dopadeni, hrozily jim tvrdé tresty. A dopadnout je zase nemusel být takový problém, protože pašerácké cesty znal kdekdo – jedna i druhá strana. Děti musely být neseny, a kromě toho ty nejmenší ještě nerozuměly ani vážnosti situace a mohly svým pláčem skrývající se uprchlíky prozradit. Těhotné ženy nebyly v případě pronásledování dostatečně hbité, aby unikly, a staří a nemocní lidé, ti se takové cesty už vůbec těžko odvažovali. Cesta byla velice namáhavá z vnitrozemí až na lužickou hranice se počítala na čtyři až pět nocí.

Šlo se zpravidla pěšky, pochopitelně jenom v noci, a jenom mimo města a vsi. Ve dne uprchlíci odpočívali v lesních skrýších. Kdo měl čas se a emigraci připravit přede, objednal si pro sovu rodinu průvodce, nebo se ke skupině s průvodcem přidal. V zimě se emigranti vydávali zvláště neradi – většinou jenom tehdy, když jim hrozilo bezprostřední nebezpečí. „Úděl českých exulantů nebyl v 18. století v Evropě ojedinělý. V zimě 1731 až 32. roku vzbudilo v Evropě zvláště velkou pozornost vyhnání evangelíků ze salcburského knížectví. Salcburský arcibiskup, které,mu se nedařilo vlastní knížectví zrekatolizovat, donutil svým radikálním emigračním patentem víc než 20 000 lidí k odchodu ze země. O českých a moravských vyhnancích se mluvilo v Evropě méně než o salcburských už proto, že museli prchat tajně a v malých skupinách, zatímco vykázaní salcburští táhli veřejně ve velikých zástupech.“

„Devět let jsem hospodařil v Čechách, však mě ale ta péče o spasení ve dne v noci na mysli ležela, mé srdce tuze svírala, a také jsem od katolických kněží tuze soužen byl. my jsme měli tuze pěkný statek a dobrou živnost. Připadlať mě ale ta slova Spasitele na srdce: ´kdo neopouští všecko a nebéře kříže svého a nenásleduje mne, neníť mne hoden.´ A tu ně tak bývalo, že rád chci všecko opustiti, kdyby mě jen Pán Bůh z Čech pomohl. To se pak stalo roku 1742., když král pruský do Čech svým vojskem vtrhl. tu nás žádný nemohl zadržovat, neboť pruský generál jenom jednu míli od nás stál. Tu jsem já všecko opustil a šel jsem se svou manželkou do Slezska.“

Pruský král – osvoboditel! Jak pro koho. Že by jenom pro evangelíky? Prusové se u nás nějaké skvělé pověsti netěšili. Nejenom že zabrali podstatný kus Slezska, které bylo jednou ze zemí Koruny české, ale vtrhli i do Čech, o které jevilo zájem Bavorsko, zatímco Morava měla připadnout Sasku. Pruský král se nemínil pouštět se do zdlouhavých jednání o náboženskou svobodu v českých zemích. Sledoval svoje mocenské plány, do kterých se mu hodila situace českých evangelíků. Nabídl jim náboženskou svobodu v zabraném Slezsku, kde jim chtěl v českých exulantských koloniích postavit kostely a školy. Vystěhovat se měli emigranti pod ochranou pruského vojska.

„Před pruskými verbíři byli exulanti teoreticky chráněni – vystěhovalcům měly být vydány pasy jako pro pruské rekruty a jako viditelné znamení červené šátky kolem krku. Cesta do exilu za takových podmínek budila u ,mnohých strach z toho, aby snad nakonec skutečně nebyli včlenění do armády. Ještě horší však byla reakce českého obyvatelstva. nenávist, kterou pruská armáda svých chováním v Čechách na sebe přivolala, stíhala i emigranty. byli považováni za zrádce a kolaboranty.“ Takový byl začátek jejich cesty za svobodou. Byl těžký. I ta jejich vytoužená svoboda nebyla ani trochu lehká.