233. schůzka: Kterak Češi spanile táhli Evropou, a Johanka z Arku, Panna Orleánská, je od války uchránila, ale též hrozebný list jim napsala

Že mu odpírali titul, to ještě jakž takž překousl, ale když na něj vyrukoval Angličan Petr Payne, že by se on, Zikmund, měl dát na jejich tedy českou víru, to už bylo na něj moc. „Když se odvážili nabízeti jemu, aby spojil se s nimi ve víře, pak že ho raději než kohokoli jiného na světě za pána míti a jemu proti všem nepřátelům pomáhati by chtěli, on rozhorliv se, dokládal se Boha i všech přítomných, že volí raději umříti nežli pochybiti ve víře.“

Husitským mluvčím nepřestával připomínat nadějnou smírčí roli nového koncilu, jehož úkolem měly navíc hluboké reformy církevního ústrojí. Jak libá hudba zejména pro umírněné husitské uši! A bojovným biskupům, těm zas naopak sliboval, že se dokonce června osobně postaví do čela protihusitské válečné výpravy. Opět jak příjemná muzika, doléhající k církevním orgánům sluchu! Královi však jeho hra na dvě strany nevyšla. Bylo po jednání. Zatím. Hned po odjezdu husitského poselstva z Prešpurku svolal král na 8. května do Norimberka válečnou poradu, a braniborskému kurfiřtovi Fridrichovi přikázal, aby ještě před započetím letního tažení podnikl z výtěžku takzvané husitské daně rytířskou válku, a to zejména na ohroženém Plzeňsku.

A u nás? Co se po schůzce ve městě, kterému dnes říkáme Bratislava, změnilo? Nic. To znamená – pořád u nás někdo s někým někde kvůli něčemu bojoval. Byl obležen hrad Zvíkov, na sirotčí straně bylo jeho protějškem dobývání Lichnice. Na Hradecko vpadl Hynek Krušina z Lichtenburka, ale Hradečtí si s ním poradili a zajatého kněze Tupce jako odpadlíka upálili, což už tehdy bylo přece jenom vyšlé z módy, ale – stalo se. Úspěšný byl nájezd do pražského okolí, který se sto padesáti jezdci povedl nepřátelským hejtmanům. Novoměstští, jakmile zjistili, že přišli o velké stádo dobytka, vyrazili za nájezdníky, ale u Zbraslavi dostali na pamětnou. 2600 kop grošů pak museli vysázet na dřevo, aby dostali zpátky svoje zajatce. Zkrátka válečné podnikání bylo dvojsečné. Muselo se počítat i se ztrátami... Uprostřed všech těch křižáckých výprav a velkých husitských jízd poněkud zaniká zdánlivě okrajová, ve skutečnosti však svou setrvalostí neméně zhoubná drobná válka.

Husité souhlasí s příměřím

„Sněm v této době svolaný do Prahy stal se tudíž velice důležitým. Jednalo se hlavně o dvou věcech: o poměru a podvolení se Čechů podobojích k budoucímu obecnému koncilu a o dvouletý poklid čili příměří s králem Zikmundem i všemi jeho poddanými v zemích okolních.“ Zatímco v Prešpurku se husitští řečníci slovu „koncil“ vyhýbali, protože měli na mysli křesťanský sbor knížat a vysoce postavených laiků, tak teď už nezbývalo, než aby k němu zaujali stanovisko, zvlášť když Zikmund zaručoval bezpečnostní glejty i na zpáteční cestu. Což byl rozhodně pokrok. Když nedošlo před 14 lety k „dohodě“ s Husem, skončil universitní mistr na hořící hranici. S koncilem a s příměřím nakonec husité souhlasili.

„K tomu všemu mistři a kněží, páni rytíři, panoši, města i obce k zákonu božímu příchylné svolili a dali poslům královským odpovědi následovné: nejprve bude-li ten sbor všeho křesťanstva takový, aby tu byli také Řekové, Arménové, patriarcha z Konstantinopole, ježto přijímají pod obojí způsobami tělo a krev pána Ježíše Krista; a za druhé, aby na tom sboru byl soud ze zákona božího, ne podle ustavení papežského, a tu aby papež neměl toliko své moci souditi, ale všecko křesťanstvo – když sbor takový sejde se, že chtějí také oni tam vyslati lidi moudré a opatrné i bohabojné světské i duchovní s plnou mocí.“

Což ještě nebylo ani zdaleka všechno, protože sněm z příměří vyloučil bavorské a míšeňské interventy, a taky všechny domácí odpadlíky od zákona božího včetně pokrytců, kteří se k němu přiznali jenom naoko. Již tehdy, zdá se, byl výskyt spoluobčanů tohoto druhu, u nás dosti hojný... Zvláštní podmínky se vztahovaly na Zikmundova zetě Albrechta Habsburského: pokud by měl rakouský vévoda o příměří zájem, musel by Moravanům zaručit jejich práva a vyloučit z úřadů cizozemce. Navíc sněm vznesl a Zikmunda požadavek, aby Moravu poručil pánu nebo knížeti českého či slovanského jazyka.

Další podmínky pamatovaly na svobodný pobyt husitských kněží na katolickém území, a taky na ničím nerušené trestání zjevných hříchů, a mimo jiné i na „sedláčky“, od kterých neměly být vybírány zadržené platy. Zápis z pražského sněmu byl Zikmundovi odeslán už 15. června, ale ještě na začátku července husitské poselstvo do Prešpurku nedorazilo. Ostatně král byl indisponován. Měl dnu neboli podagru, a proto se už nikdo ani nedivil, že si na velkou letní ofenzívu ani nevzpomněl. V Prešurku se mezitím očekávalo veliké české poselstvo – pozoruhodné přitom je, že se mluvilo čtyřech koních, nikoli o lidech.

„Jak nám píšeš o pověsti mezi lidmi, jako bychom s kacíři byli se srovnali a všecky země německé z míru toho vyloučili – i věz, že tomu není tak, ale jednání, které jsme měli a ještě máme s kacíři, směřuje přímo k tomu, aby se cele podrobili rozsudku a naučení budoucího svatého koncilia, a na to aby pokoj měli se všemi poddanými našimi v říši, v Uhrách i v Čechách. Proto jsme měli poselství své v Praze, a nyní husité z Čech i z Moravy asi ve čtyřech stech koních spolu s posly našimi mají zde u nás býti s plnou moci k osobnímu i k ústnímu jednání o tom s námi – nemůžeme ovšem ještě věděti, co z toho bude. Přijde-li to k urovnání, věz, že nikoho nechceme vyloučiti, ani velikého ani malého, leč kdo sám v míru býti nechtěl, i zachováme se bohdá tak, abychom před Bohem i před světem právi byli.“

Tento důvěrný dopis poslal král Zikmund z Prešpurka do Němec. Vysvítá z něj, oč králi kráčelo. Když mu nevyšly jeho hlavní požadavky, tak se pokoušel aspoň husity přimět, aby upustili od obléhání českých hradů a aby z jednání nevylučovali vlastní odpadlíky. Neměl úspěch. Třetí požadavek týkající se navracení platů katolických poddaných nemělo poselstvo zase pravomoc přijmout, a tak se opět jelo zpátky.

„Když se Čechové a Moravané sjeli ve velikém počtu, vyjeli do Míšeňska a do okolních zemí. Nejdříve rychle dobyli město i hrad Plavno a tu bohužel pobili ve městě mnoho lidí a město i hrad vypálili. Němci se jich proto velmi polekali a z pevných hradů i z dobře opevněných měst před nimi utíkali. Na ten spanilý pochod se husitská vojska dala před Vánocemi Léta Páně 1429.“

Mohlo jich být patnáct až dvacet tisíc mužů včetně vozatajstva a přidružených jednotek. Respekt před touto valící se bojovou silou zvyšovaly válečnické zkušenosti a předcházející úspěchy polních i domácích obcí. „Míšeňský markrabí shromáždil vojsko u města Grimmu,“ čteme si ve Starých letopisech českých, „a čekal tu na Čechy, až se budou přepravovat přes řeku, která se česky jmenuje Sviní řeka.“ Město Grimma leží na řece Mulde nedaleko od Lipska. „Když se to Čechové dozvěděli, táhli přímo na něj v seřazených šicích a chtěli s ním svést bitvu. Museli však přejet přes tu řeku. Když do ní vjeli třemi řády vozů, voda se vzdula a začala vozy převracet a něco lidí se utopilo. Vozům přišli na pomoc s provozy a po jednom je vytahovali bez koní. Když polovina vozů přejela, rozlehl se ve vojsku křik, že už na ně jdou Němci. Ti, kteří však už přejeli, se sešikovali a čekali v jednom lese. Když Němci přijeli, udeřili na ně a hodně jich zabili nebo zajali. Potom přišla noc a Čechové se dočkali i druhé poloviny vozů. Celou noc nikdo nespal a všichni dávali bedlivě pozor na Němce. Druhý den přikázal markrabí míšeňský zapálit stany a rozpustit vojsko, aby šli a jeli domů.“

Česká invaze a její zdrcující účinek

Husitům teď nestálo v cestě nic a nikdo. Postupovali v širokém pásmu mezi městy Naumburkem a Altenburkem a jižněji mezi Jenou a Cvikovem. Měli natolik navrch, že si dovolili rozdělit se. Jejich vojsko teď operovalo jako několik samostatných jednotek. Souběžně postupovali ve vzdálenosti, která jim umožňovala v případě nutnosti pohotově se srazit do jednoho šiku. Česká invaze měla přímo zdrcující účinek, zvlášť když se povedlo dobýt město Plavno. Jelikož toto město ovládal jeden z předních Zikmundových hejtmanů, měli Češi dostatek důvodů vyřizovat si účty. Skoro všechny prameny a pověsti, které se dřív nebo později vynořily, kladou shodně důraz na nelítostný způsob boje a na vysoký počet obětí. A tak Češi volně jezdili po těch zemích, rozděleni na pět vojsk, a působili veliké škody. Všeobecně se říká, že při té výpravě vypálili dobře sedmdesát opevněných měst; hradů tvrzí a vsí nepočítaně; žádná z těch německých zemí se neodvážila postavit se Čechům vojensky na odpor.

Když vyplenili Míšeňsko, obrátili se do Franků, odtud na města markraběte braniborského, na Bayreuth a na jiná města a odtud pak k Bamberku a k Norimberku. V Norimberce se sjela všechna bavorská knížata, purkrabím tu byl markrabí braniborský. Pozvali k sobě do Norimberka deset Čechů, z každého vojska dva, neboť bylo pět českých vojsk, a glejty jim zabezpečili bezpečnost. Braniborský markrabě tam uzavřel s českými hejtmany úmluvu a slíbili jim na mnoho tisíc zlatých, aby už dál do těch zemí nejezdili, a peníze měli převzít v určený den v Domažlicích. A co tu s nimi smluvil, to také všechno dodržel. A tak se Čechové vrátili domů teprve v masopustu. Pak kněz Prokop Holý s panem Vilémem Kostkou z Postupic a s dalšími jeli do Domažlic pro ty peníze a rozdělili se o ně, jak sami chtěli a uměli.

Němci tak ochotně platili, protože neměli na vybranou. Prokop Holý jim dal písemně na vědomí, že jejich města budou ušetřena, pokud se vrátí k evangelickým pravdám, pro něž husité v každodenním boji nasazují životy. A nevrátí-li se, tak se toho nejhoršího mohou uchránit pouze výkupným v částce padesáti tisíc rýnských zlatých, splatných z poloviny v částce a z poloviny v dlužních úpisech. Takže to bylo jakési odškodnění za vynaloženou „námahu“ v zápasech o čtyři artikuly? Husitští hejtmané takové odškodné považovali už delší dobu za samozřejmost. Nechcete se vydat po cestě pravé? Tak plaťte! Svatá válka byla poměrně nákladným podnikem, nehledě na to, že urození válečníci i prostí „boží bojovníci“ měli na paměti hmotné záruky vlastní budoucnosti.

„Tak obyvatelé biskupského města Bamberku při přiblížení se husitů utíkali valně, proklínajíce kapitulu i biskupa, že nechtěli svoliti k náležitému ohrazení a upevnění města. Když pak o Hromnicích nezůstalo než jen asi 50 usedlých a husité se stále ještě neukazovali, sebrala se z okolí rota zoufalých lidí asi v počtu tří set a přepadnuvše Bamberk, vydrancovali město celé ještě hůře, nežli Čechové obyčej měli.“

Triumfální spanilá jízda se vrací do Prahy

Na této rejse se přidali k husitským Čechům jejich bratří Němci. Tedy... spíše než bratří to byli chudí a bezprávní vyděděnci, kteří zaútočili na radnici a začali vybíjet domy boháčů a prelátů, konvent klarisek a četné místní kostely. Ty bouře sice byly proticírkevní, také obrazoborectví se tam objevilo, a rovněž existují zprávy o předchozím působení husitských agitátorů v kraji, jenomže: Kdyby o něco takové skutečně šlo, neopomenuli by čeští husitští vůdci přijít svým německým bratřím na pomoc a využít této jedinečné příležitosti k propagačním účelům. A oni opomenuli, nepřišli a nevyužili. Ostatně – víc než o celý Bamberk a jeho chudinu šlo v dané chvíli Čechům o slibné kontakty s braniborským kurfiřtem Fridrichem, jehož prostřednictvím Prokopova rada starších zamýšlela dosáhnout veřejného slyšení čtyř artikulů na mezinárodním fóru. Což Fridrich skutečně slíbil. Při jednání na hradě Beheimsteině přijal mír, za který slíbil zaplatit osobně 14 000 zlatých. Norimberk měl odevzdat 11 000, vévoda bavorský Jan 10 000. Krom toho se Fridrich rytířsky zavázal, že se zasadí o svobodné slyšení husitů v Norimberce a zajistí českým mluvčím bezpečný příchod i návrat. A opravdu čestně usiloval, aby se veřejná obhajoba kališnické víry na katolickém území uskutečnila, ale pro odpor kurie a německých prelátů nakonec tento plán ztroskotal. V druhé půli února 1430 se Prokopova triumfální spanilá jízda neboli rejsa vrátila do Prahy.

„Ti, kteří se vraceli skrze Chebsko, plenili zde a pálili, protože Chebští nepřistoupili ke smlouvě v Němcích učiněné; když jim však sežehli předměstí, podvolili se k holdu sedmnácti set zlatých a necháni napotom na pokoji.“ Jestli můžeme věřit kronikářovi, jenom hmotnou kořist přiváželi husité domů na třech tisících vozů. „Větší díl vojska husitského byl již 21. února v Praze; jiní pro náramnou těžkost vozů, kořistmi veškerého druhu přeplněných, takže nejméně šest, ale až čtrnáct koní sotva jeden vůz utáhlo, opozdili se o několik dní.“ Panečku, za husitů jsme žádný schodek v zahraničním obchodu neměli...

„Tak spanilé jízdy nikdy Čechové předtím do Němec neučinili,“ říká jeden ze starých letopisců českých a po něm to opakuje František Palacký, „aniž jest těch pamětníků, by to kdy slýchali, ani kde v kronikách psáno jest. Aby byli o čest stáli, jako přední Čechové, protáhli by byli až po Rýn a mnoho zemí byli by si podmanili – než nabravše mnoho kořisti a zlatem se ukojivše vrátili se do Čech. A potom bratří táborští a sirotci byli mnohokrát ve Slezsku a působili Slezanům veliké škody na městech, lidech, hradech a vsích a přiváželi do města bohatou kořist. A Slezané se nikdy neodvážili postavit se Čechům v boji na odpor.“

Na to, co dělo v Míšeňsku, Francích, Horní Falci, ve Slezsku i leckde jinde po Evropě katolíci reagovali dvojace. To znamená, že jednak pilně připravovali vojenskou odvetu, současně však sílil hlas těch uvážlivějších, aby chystaný basilejský koncil našel konečně vůli s husity jednat a hledat kompromis. „Hned po prvním sjezdu prešpurském vydal král Zikmund do říše nařízení, aby všichni ke dni svatého Jana, hotovi byli vytáhnouti opět vojensky do Čech. Také papež Martin V. staral se opět, aby ve všech zemích křesťanských vyhlášena byla kruciáta proti Čechům. V Anglii kardinál a legát Jindřich Winchesterský sebral až 5000 oděnců křížem značených, s nimiž přepraviv se přes moře, počal pospíchati do Němec. Ale tyto úmysly a přípravy zmařeny jsou tentokráte zase jednou z nejpodivnějších příhod věku tohoto. Známo jest vítězení tehdáž Angličanů ve Francii, takže se zdálo, že celá země padne do rukou jejich; známo jest také, že zvláště působením chudé selské panny Johanky z Arku vrátilo se na počátku května 1429. roku štěstí válečné nenadále Francouzům opět. Panna ochránivši město Orléans a porazivši Angličany v několika bitvách uvedla krále svého Karla VII. dne 16. července do města Remeše, i dala ho tam nazítří korunovati.“

Moment: to všecko je známá a pohnutá historie. Ale – co má společného s Čechy? Odpověď zní: hodně. „Tento náhlý zvrat věcí byl příčinou, že legáta Jindřicha, když už skrze Belgii táhl, stihl rozkaz pilný od krále Jindřicha VI., aby nechaje všeho co nejrychleji se obrátil do Francie krajanům svým ku pomoci. Nerad uposlechl toho kardinál; avšak vojínové jeho sami, ačkoli vzali na sebe kříž proti husitům, když uslyšeli o veliké proměně ve Francii, umínili obrátiti se tam i proti kardinálově vůli. Němci pak, protože nepřijel, si z toho pro sebe vyvodili omluvu, že sami také nevypravili se proti husitům do pole.“ To znamená, že Johančina ofenzíva proti Angličanům ve Francii objektivně odvrátila krvavou výpravu do Čech, která už byla nachystaná, která se už vlastně rozjela a která by si vyžádala tisíce životů... Za to byli zajisté čeští husité francouzské národní hrdince vděčni. Měli by být. Ale nebyli.

Johanka z Arku posílá husitům hrozebný list

Celá střední Evropa zrovna prožívala silně vzrušení z neuvěřitelných úspěchů husitské spanilé jízdy. Ve dvou měsících od Vánoc do masopustu protáhla vojska českých kacířů téměř celým Saskem, Durynskem a severním Bavorskem, aniž se jim kdo odvážil postavit. Všude šířila slávu i hrůzu českého jména. No, a Johance sláva nic neříkala, zato ji hrubě pohoršila česká hrůza. Vytvořila si svůj obraz o husitech a rozhodla se zastrašit je hrozebným listem. My k tomu můžeme dodat, že ten list diktovala svému zpovědníkovi, že se tak stalo 23. března 1430 na královském zámku Sully a že se ten dopis zachoval v plném znění.

„Ježíš – Marie. Je tomu již dávno, co mně, dívce Janě, došly zprávy a pověsti o tom, jak jste zrušili, stavše se z pravých křesťanů kacíři a podobnými Turkům, pravé náboženství a bohoslužbu, přijali zločinnou a hanebnou pověru a jak ji bráníte a rozšiřujete tak horlivě, že není hnusnosti ani ukrutnosti, abyste se jí neodvážili. Otřásáte církevními svátostmi, na kusy trháte články víry, rozvracíte chrámy, rozbíjíte a pálíte obrazy vytvořené pro svaté vzpomínky, a vraždíte křesťany proto, že prý nemají vaší víry. Jaká to zběsilost, jaké šílenství a jaká zuřivost vás to posedla? Tu víru, kterou Bůh všemohoucí, kterou Syn, kterou Duch svatý vzbudil, zřídil, povznesl a tisícerým způsobem a tisícerým zázrakem oslavil, vy pronásledujete a hledíte vyvrátit a zahladit.“

„Vy, vy jste slepci, a ne ti, kdo nemají zraků a očí. Což myslíte, že ujdete trestu? Či nevíte, že Bůh proto nebrání vašim zločinným podnikům a nechává vás bloudit v temnotách a bludu, aby vám uchystal tím větší trest a muka, čím více budete zuřit v zločinech a svatokrádežích? Já, abych pravdu řekla, kdybych nebyla zaměstnána válkami s Angličany, věru bych již dávno přišla na vás. Ale opravdu, nedozvím-li se, že jste se napravili, nechám asi Angličany a vytrhnu proti vám, abych, nemohu-li jinak, mečem vyhladila tu vaši hloupost a tvrdošíjnou pověru a zbavila vás buď kacířství, nebo života. Chcete-li se však raději vrátit ke katolické víře a dávnému světlu, vyšlete ke mně posly a já jim povím, co musíte udělat. Pakli však nechcete, nýbrž budete tvrdošíjně vzdorovat ostnu, vzpomeňte si, co jste napáchali škod a zločinů, a očekávejte, že všem vrchovatě odplatím svrchovanými silami lidskými i božskými.“

Johanka z Arku neboli Jeanne d´Arc čili Jana, panna orleánská napsala tento list ve věku osmnácti let. Kdyby jí bylo dopřáno dožít se zralejšího stáří než pouhých devatenácti a snad ještě kdyby žila v jiné době, mohla by se stát političkou a státničkou přinejmenším evropského formátu. Takto její kariéru ukončily plameny hranice. Nebyla to hranice kostnická, jak tomu bylo u muže, jehož české stoupence kritizovala, ale hranice rouenská. Na rozdíl od upáleného Husa byla však Johanka již v roce 1464 církví rehabilitována a roku 1920 dokonce prohlášena svatou.