„Zjistil jsem, že nestihnu všechno nakreslit.“ Poslední rozhovor karikaturisty Vladimíra Renčína na Dvojce

5. říjen 2017
Vladimír Renčín

Ve středu 4. října 2017 odpoledne po dlouhé nemoci zemřel kreslíř, ilustrátor, humorista a karikaturista Vladimír Renčín. Bylo mu 75 let. Poslední rozhovor s ním v roce 2006 na Dvojce vedla Lucie Výborná.

„Připíjím všem lidem dobré vůle. Kromě Rambouska, který mi dluží 20 korun.“ To je jeden ze zlidovělých citátů Vladimíra Renčína. „Tehdy mi začaly chodit dvacetikoruny. To jsem samozřejmě neměl v úmyslu. Jinak bych tu částku navýšil,“ vtipkoval v roce 2006 v rozhovoru s Lucií Výbornou.

Doma mě čeká spousta práce

Na Dvojce se tehdy objevil jen pár dnů před svými 65. narozeninami. I tehdy ale kreslil dvě kresby denně. „Na nic jiného nemám ani pomyšlení,“ přiznával. Dokonce kvůli tomu přestal cestovat. Zjistil jsem, že když někam vyjedu, je to totéž, jako když někam vyjede naprostý blbec,“ smál se

„Já bych si už druhý den mohl koupit metr, jako se stříhalo na vojně, kdy už pojedu domu. Já se těším domů. Nechce se mi ani nikam jezdit. Protože vím, že mě doma čeká spousta práce.“ V dobách komunismu nemohl v Čechách dlouhou dobu publikovat. Bylo toho prý víc, co provedl.

Trable před rokem 1989 i po něm

Nejvíc asi, že začal publikovat „v americkém časopise atomových vědců, v londýnských novinách, v časopise Die Zeit.“ S tím vším ale po sametové revoluci skončil. „Protože jsem zjistil, že nestihnu všechno nakreslit.“ Potíže měl i po roce 1989.

„Několikrát se mi přihodily osobní útoky. Ze strany institucí ale nikoli,“ přiznal. „Jména Rambousek a Dlabáček jsem ale přestal používat. Měl jsem kvůli tomu soudy… Ale to by se muselo ozvat spoustu lidí,“ obrátil to hned ve vtip. Zůstalo ale něco, co by dnes už určitě neudělal.

Téma, kterému se už vyhýbá

„Kresby, které jsem kdysi kreslil na vztah mezi mužem a ženou, bych si dnes už netroufnul publikovat. Mohl bych se dostat do řečí. Kdysi jsem nnkreslil: Zalez Marie, Vánoce jsou svátky klidu a míru, budu tě muset na pár dní zavřít do sklepa. To bych si už dneska netroufnul.“ Jak vůbec pracoval?

„Začínám ráno tím, že si prohlídnu denní tisk. A když mě nic nenapadne, vylezu do své knihovny a podívám se tam. Číst každý denní tisk je únavné. V podstatě je to takové vysvobození, když člověk vklouzne mezi knihy,“ popisoval svou legendární knihovnu.

Člověk není čáp, aby svět čistil

„Teď si ale čtu lékařské předpisy. Protože držím spíš silou vůle pohromadě. Díky lékařům. Já jsem byl takový čtenář, jak to zmiňuje Marcel Proust: měl jsem s sebou vždycky jablka a hordu knih. Četl jsem a zakusoval jablka. Ale ta pohoda už je pryč. Protože když vás bolí v zádech, tak jakápak pohoda?“

Autor kultovního večerníčku O zvířátkách pana Krbce měl rád rybaření a dobré víno. „Nápad ale nepřijde s lahví. To je nesmysl.“ Psal i bajky a snažil se o resuscitaci starých přísloví z Čelakovského, Komenského, Flajšhanse. „Mám rád třeba: Člověk není čáp, aby svět čistil.“

Co mu chybělo

Stěžoval si na odchod přátel Vladimíra Jiránka, Vladimíra Komárka, Miroslava Horníčka. „Byl to důvod, proč jsem přestal vystavovat. Zahajovali mi výstavy. Taky mi chybí pohovor s výtvarníky stejného zaměření. O tom, co jsme nakreslili a co se ještě chystáme nakreslit.“

Stěžoval si i na změnu způsobu, jak se u nás publikují knížky. „Před sametovou revolucí to trvalo třeba několik let a pak s velkou slávou vyšla. Dneska si knížku můžete udělat do měsíce. Takže ucelený pohled člověka-výtvarníka zůstává jednou provždy schovaný.“