Zjevení Oty Prouzy. Dokument o podivínském umělci, který o svých schopnostech ani neví

Na výstavě Crossroads v MUMO Praha v roce 2015
Na výstavě Crossroads v MUMO Praha v roce 2015

Neumí moc číst ani psát, jeho kresby ale vystavují galerie v Mnichově, Paříži nebo New Yorku.

Ze zatáčky se vynoří autobus, obloukem zajede k zastávce Brtníky a vysype několik cestujících. Pár turistů mizí do okolních pískovcových skal, penzisté obtěžkáni taškami ještě klábosí, a jeden pasažér s batohem na zádech vchází přes dvůr do rozlehlé vily. Kývne na pár lidí u lavičky a mizí v prádelně Domova pro zdravotně postižené.

Tady každé dopoledne skládá Ota Prouza prádlo. Do Brtníků jezdí teprve pár měsíců z nového chráněného bydlení v Rumburku.  Dřív tu ale padesát let bydlel. „Co znám Otu, tak maluje. I když do dílny moc nechodí, je introvert,“ říká výtvarnice Jolana Uhlířová, která pro klienty vede terapii.  

Nedokážeme mu vysvětlit

Ota Prouza nemá v ústavu žádné výjimečné postavení, v chráněném bydlení žije, protože je soběstačný. Usměvavý, lehce roztěkaný padesátník je tu ale podle všeho velmi oblíbený. Jeho obrazy všichni znají, mnozí je dostali darem. Dva zdobí i kancelář ředitelky domova Ivany Trojanové.

Ota sem přišel z dětského domova z Liberce. Příbuzní už zřejmě nežijí, nepodařilo se nám nikoho najít. Ota o nich ale stále mluví, chce je navštívit a my mu nedokážeme vysvětlit, že to nejde.

Malíř Ota Prouza doma v Rumburku

Když viděla Otovy „mrakodrapy poprvé scénografka Ivana Brádková, jásala nadšením. „Za ty baráky, to jsou spíš zaražené hřebíky, by se nemusel stydět ani Hans Hartung.“ Před lety založila sdružení ABCD, které propaguje a vystavuje autory uměleckého žánru Art brut, tedy samouky bez výtvarného vzdělání.

Pražská scénografka je Otou Prouzou nadšená a taky ho se svým sdružením nabízí sběratelům a galeriím. „Když jeho kresby viděl Bruno Decharme, majitel největší sbírky Art brut na světě, spadla mu brada, okamžitě mi volal, křičel ‚magnifique’ a že ho musí mít.“

Nevěnovali mu pozornost

Otovo malování patřilo ke koloritu ústavu léta, nikdo mu však nevěnoval větší pozornost. Před deseti lety ale obrazy objevila učitelka matematiky Darina Bočková z varnsdorfského gymnázia, která vedla sociální kroužek. „Otevřela jsem skříň, vypadla na mě hromada svitků a já si připadala jako Alenka v říši divů. Začala jsem přemýšlet, jak to ukázat, jak to dostat ven.“

První výstavu měl tak Ota Prouza na chodbě gymnázia, což je paradoxně ideální výstavní síň, protože jen tak se dají vystavit poslepované až deset metrů dlouhé, ale velmi úzké obrazy. Následovaly další výstavy, pořád to byla ale jen lokální záležitost. Teprve dcera Dariny Bočkové, studentka DAMU Paulína, po dlouhém přemlouvání odvezla obrazy ukázat do Prahy své učitelce. „Ta když to viděla, tak málem upadla. Hned se sebrala, a odjela se na Otu a jeho věci  podívat.“   

Tou učitelkou je právě scénografka Ivana Brádková. Právě ona začala s okamžitým úspěchem nabízet Otu Prouzu do světových galerií. „Na vernisáži v newyorské galerii Cavin-Morris před jeho obrazy stálo nejvíc lidí. Jsou velkolepé.“

 

Spustit audio

Související