Živnost průvodce byla v Čechách ustanovena už před 130 lety, říká Michaela Harvanová

8. červenec 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Michaela Harvanová

Je tady léto a tak jsme se, v pátek (8. července) po 9:05 hodině na Dvojce ČRo, věnovali průvodcovské službě. Hostem moderátorky Stanislavy Lekešové byla Michaela Harvanová z Asociace průvodců České republiky.

Po českých městech, hradech a zámcích vídáme v letním období skupinky turistů a v jejich čele průvodce s nezbytným deštníkem, mávátkem či jiným “poznávacím znamením“. V cizí řeči hovoří o historii a s nekonečnou trpělivostí odpovídá na všetečné otázky klientů. Jiní průvodci zase vozí české turisty do zahraničí, kde jim ukazují místní pamětihodnosti a provázejí na výletech. Co má umět dobrý průvodce? Podle Michaely Harvanové by měl znát dobře místní jazyk a reálie. Musí dobře komunikovat nejen s účastníky zájezdu, ale také s řidiči autobusů. Některé cestovní kanceláře se dopouštějí velké chyby, když si jako průvodce najmou studenta s otázkou: „Chcete se zadarmo vykoupat v moři?“. Jak dokládají průzkumy, průvodce dělá 60% dojmu ze zájezdu.

Michaela Harvanová absolvovala první průvodcovský kurs v r. 1987, když se nedostala na vysokou školu. „V celém tehdejším Československu bylo asi 6 cestovních kanceláří a já ho absolvovala v Karlových Varech. Říkali nám tehdy, že se ven asi jen tak nedostaneme. Pak ale přišel r. 1989 a všechno bylo jinak. Pamatuji ještě ty pionýrské doby, kdy se během 4 dnů jela půlka Evropy. Někdy to byly skutečné masakry,“ vzpomínala na své začátky i na svůj první „velký“ zájezd do Chorvatska necelý rok po válce. Měla strach to doma říct, ale tatínek na to šel pragmaticky. „Musela jsem mu slíbit, že nebudu dělat blbosti a nepolezu někam, kde by se mi něco mohlo stát. Tehdy jsem se do Chorvatska zamilovala.“

Moře

Každý průvodce musí mít svou práci rád. Jinak by ji, podle Michaely Harvanové, nemohl dělat. I když je to někdy hodně tvrdý oříšek, protože musí mít vždy dobou náladu, být dobrým psychologem a také tak trochu exhibicionistou. „Vezměte si, že přijdete před skupinu úplně cizích lidí a nesmíte se stydět navázal kontakt.“

Je to k neuvěření, ale průvodcování má dlouhou historii. „Už v době starého Egypta v době náboženských slavností přijížděly tisíce lidí, které někdo doprovázel. Průvodce si najímaly i obchodní karavany za starého Říma a Řecka, aby jim někdo zprostředkoval ubytování či kontakt s místním obyvatelstvem.“ Cestování za jiným účelem se začalo rozvíjet v době renesance. „Vyhlášeny byly např. Benátky, odkud startovaly lodě do celého světa. Cestovatelé si najímali průvodce a výjimkou nebyl ani Marco Polo, který měl průvodce po Číně.“ V XVII. a XVIII. století pak bývalo zvykem, že se muži vydávali na tzv. grand tour, kdy cestovali do světa, aby pak mohli dělat doma kariéru. Tehdy se také v Japonsku objevily první písemné zmínky o průvodcích.

Hodně jezdit se pak začalo po Napoleonských válkách. „Začaly se psát cestopisy a ty pak vyvolávaly ještě větší zájem.“ Cestování v dnešní podobě začalo až v XIX. století. „Začala industrializace, měnila se struktura obyvatelstva, lidé se začali více stěhovat a jezdit na ozdravné pobyty.“ Přispěl k tomu i rozvoj železnice a lodní dopravy.

Jak to bylo u nás? Když se např. v Praze konaly korunovační slavnosti, tak do Prahy jezdilo mnoho zvědavců. Ti, kteří bydleli na „královské cestě“, tedy v blízkosti Celetné ulice, Karlova mostu či Malé Strany pronajímali místa u oken, aby návštěvníci mohli dobře vidět na průvod. Později se pořádaly velké zemědělské, hospodářské či průmyslové výstavy a lidé ze sjížděli z celých Čech. „Už tehdy se v novinách objevovala varování před tzv. nepravými průvodci, kteří nabídnou služby, vezmou peníze a pak s nimi utečou.“ Živnost průvodce byla v Čechách poprvé stanovena už před 130 lety a je zajímavé, že už tehdy byly určeny podmínky kvalifikace, které musel splňovat. „Průvodce byl úřední osobou, a to stejně jako např. strážník nebo poslíček a říkalo se mu průvodčí. Měl černou placatou služební čepici a na štítku velké bílé C jako Cicero, protože průvodce musel být zdatným vypravěčem s patřičnými znalostmi.“ Podle Řivnáčova průvodce po království Českém z r. 1882, který Michaela Harvanová přinesla s sebou do studia, bylo v Praze 7 průvodců. Za osobu a hodinu provázení se platilo 50 krejcarů. Za půl dne pak 1 zlatý 50 krejcarů a v zimě to bylo s příplatkem 20 krejcarů.

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru se Stanislavou Lekešovou.

autor: eh
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Děsivá freska válečné krajiny, u které se nepřestávám smát.

Petr Gojda, slovesný dramaturg, Centrum výroby Českého rozhlasu

Osudy dobrého vojáka Švejka

Osudy dobrého vojáka Švejka KOMPLET

Koupit

Pro jedny šťastný blb a ignorant, pro druhé vychytralý šašek. Pro nadporučíka Lukáše boží dobytek. Pro jedny ikona totálního odcizení a nihilismu, pro jiné bojovník proti válce, pro další anti světec a antihrdina. Čte Oldřich Kaiser