Zelenej už jsem byl

Který příběh vás naposledy vtáhnul a nepustil?

V poslední době to byla americká autorka Donna Tarttová a její tři romány - Tajná historie, Malý kamarád a Stehlík. Napsala jen tyto tři knihy, ale všechny jsou nesmírně silné. Dostala Pulitzera, ale já bych jí dal Nobelovku. Jinak se vždycky rád vracím k Lolitě od Nabokova. To je lepší než víno. Tam si jako čtenář užíváte každou větu a autorův úchvatný humor, který je ovšem na velmi vysoké úrovni. Z české tvorby mě baví třeba Michal Vrba a jeho Prak. Líbí se mi také knihy Emila Hakla, který je úplně jiný než já. Obdivuji na něm především to, co sám neumím - schopnost psát o obyčejných lidech. Skvělý je i Pepa Formánek, a to nejen proto, že na rozdíl od některých z nás má definitivně vyřešený vztah k alkoholu.

Vy sám jste známý především jako autor, který se nebojí být hodně osobní a do většiny svých děl se nějakým způsobem promítá. Jak se vám vlastně daří přepínat z tvůrčího světa do běžné reality?

Dnes už je to rozhodně lepší, než to bývalo. Ale míval jsem s tím problémy. Velké. V jednu dobu už to bylo minimálně na konzultace u psychologa, protože jsem to přepínání mezi dvěma světy nezvládal. Začal jsem si plést postavy ze svých knih s reálnými lidmi. Tohle se mi dělo ještě zhruba před patnácti lety. Potom už jsem se s tím naučil lépe pracovat a nedělat z mimoreálného světa ten reálný... Tohle míchání dvou jiných vesmírů bylo totiž docela nebezpečné. Lidé se pak hodně divili, že se s nimi bavím o věcech, které by měli znát jako literární postavy, ale oni vůbec netušili, o čem to vlastně mluvím. Bylo to hloupý. A hlavně trapný.

Dalo by se říct, že pro vás bylo pobývání v imaginárním světě lákavější než každodenní próza?

V něčem určitě ano. Do tvůrčího světa jsem utíkal až příliš. I z toho důvodu se mi rozpadaly partnerské vztahy. Prostě mě víc bavilo být mimo běžnou realitu a vytvářet si nějakou svou, podle vlastního scénáře. Dneska mám ale pocit, že už jsem se z toho všeho vypsal a funguji mnohem lépe jako člověk. Už ne tolik jako spisovatel. Možná, že už nejsem spisovatel. Možná jsem bývalý spisovatel.

,,Mám pocit, že už jsem se ze všeho vypsal a funguji mnohem lépe jako člověk. Už ne tolik jako spisovatel. Možná jsem bývalý spisovatel," charakterizuje se Miloš Urban.|foto: Mona Martinů

To jste tvrdil už po letošním vydání detektivky KAR. Stále si myslíte, že už nikdy nic nenapíšete?

Rozhodně nemám potřebu psát něco většího. KAR to krásně uzavřel. Mezitím ale přišly zakázky na dvě povídky, akorát si zatím marně lámu hlavu nad tím, čím je naplnit. Takže obcházím přátele a známé a žebrám o nějaký námět, který bych mohl zpracovat.

Zejména dříve jste nedával své nové texty takřka nikomu číst. KAR byl v tomto ohledu spíše druhým extrémem - než šel do tisku, četlo ho asi deset lidí. Proč?

Je pravda, že dříve jsem si po sobě většinu věcí četl sám a do tiráží jsem pak vymýšlel jména fiktivních redaktorů. Asi to souviselo s tím, jak s každou napsanou knihou rostlo moje spisovatelské sebevědomí. Zpětně si říkám, že to v některých případech byla chyba. U KARu jako bych naopak autorskou sebejistotu částečně ztratil a nechtěl jsem, aby se na knize moje pochybnosti jakkoliv podepsaly. Na to pro mě měla příliš osobní charakter. Stejně tam ale nakonec zůstaly chyby. Beru to tak, že i korektoři se nechali strhnout dějem natolik, že občas něco přehlídli. Pro mě jako pro autora je to svého druhu kompliment. Určitá satisfakce.

Recenze na vaše díla - KAR nevyjímaje - bývají poměrně různorodé. Najde se v nich nějaká, která by vás jako autora výrazněji posunula?

Většinou mě naštvaly. Teď mám ale na mysli ty recenze, jejichž autoři mi moudře radili, jak jsem to býval měl napsat. Ale určitě mezi nimi byly i nějaké přínosnější. Kdysi, když jsem ještě jel v sérii takzvaných černých románů, mě někdo upozornil na to, že jsem se autorsky zacyklil, a že jsou si mé knihy čím dál tím podobnější. To mě vedlo k tomu, že jsem zkusil trochu civilnější rovinu psaní a děj, v němž se tolik nevraždilo. Začal jsem svoje problémy řešit bez nutnosti prolévat na papíru tolik krve.

Často zmiňujete, že psaní vnímáte jako určitý druh terapie. Dalo by se říct, která z vašich knih byla v tomto smyslu nejočistnější?

Asi ty dvě největší. Sedmikostelí a Hastrman. Já se do těch knížek obecně dost vkládám. I když píšu s určitou maskou, je to všechno o mně. Hodně terapeutický byl 1 KAR. Vyřešit si vztah s Karlovými Vary - městem, kde jsem vyrůstal a na které mám převážně negativní vzpomínky, je podle mě dost důležité. Ten vztah byl komplikovaný. Dalo by se říct na psychiatra. Napsáním KARu se mi hodně ulevilo. Nešlo mi jen o to zpracovat některé vzpomínky na dětství, ale vypsat se i ze svého vztahu k městu jako takovému. K tomu, co se z něj stalo dnes. Některé věci jsem tam rafinovaně ukryl tak, aby se v tom nikdo nepoznal a aby se to nikoho zbytečně nedotklo.

Na některé ze svých knih jste se připravoval tak trochu jako herec na roli. Kvůli próze Závěrka jste se dokonce dal na fotografování, abyste se vcítil do kůže hlavního hrdiny. Kdybyste se právě teď mohl v některém ze svých děl ocitnout a reálně si ho prožít, byla by to právě Závěrka?

Tu už mám více méně odžitou. Mě by spíš lákala Praga Piccola a s ní spojené období první republiky. To mám moc rád a klidně bych se v něm zítra probudil, kdyby to šlo. Samozřejmě bych nesměl být chudý nebo v politice. Ideálně bych se pohyboval ve světě krásných aut, řešil nějakou milostnou zápletku a sledoval tehdejší dění. Přišlo mi, že prvorepubliková umělecká avantgarda ještě měla co říct, zatímco v dnešní době jsme se podle mě dostali na konec myšlenek, na konec umění. Nedá se v tom moc vyznat. Chybí tomu jasný směr a cíl, který právě první republika měla. V současné společnosti postrádám tu prvorepublikovou touhu jet dopředu.

,,Prvorepubliková umělecká avantgarda ještě měla co říct, zatímco v dnešní době jsem se podle mě dostali na konec myšlenek, na konec umění," soudí autor bestsellerů jako Hastrman nebo Sedmikostelí|foto: Mona Martinů

Přesuneme-li se do současnosti, nelze se vás jako autora zeleného románu Hastrman nezeptat, jak vnímáte aktuální dění kolem Grety Thunbergové.

Přijde mi to naivní, levicový a nebezpečný. Cítím v tom nějakou ideologii, nějaký -ismus, který z principu nesnáším. Zelenej už jsem byl. To ale neznamená, že by se mě ekologická témata přestala dotýkat. Přál bych si, aby bylo možné vyčistit řeky a oceány od plastů, zachránit lesy. Mám ale za to, že fanatismem se ještě ničeho dobrého nedosáhlo. Mnohem důležitější je snažit se najít nějaké porozumění mezi lidmi. Snažit se vyjít jeden druhému vstříc, ne na sebe ukazovat prstem. Rozhodně bych do ekologie nemíchal ideologii.

Když ještě zůstaneme u Hastrmana, v jeho filmovém zpracování na sebe velkou část divácké pozornosti strhla především svobodomyslná čarodějka Katynka překračující dobové hranice. Jak vnímáte ženy typu Katynka? Fascinují vás, nebo děsí?

Já bych řekl, že obojí. Vedle určitého kastračního syndromu se tam objevuje velký obdiv k tak silným ženám. Minimálně stojí za to o nich psát. Obecně nerad ztvárňuji jednorozměrné postavy a to samozřejmě platí i o mužích. Stereotypní klasiku točící se kolem fotbalu a piva bych nejspíš napsat neuměl a ani nechtěl. To si tam raději domyslím něco osudového. Já prostě strašně nerad zjednodušuji.

Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.