Kdo hašlerky nosí v sáčku, jistě zná i tuto značku
Hašlerky mlsáme už pěknou řádku let, ať kulaté, šišaté, balené v ruličkách nebo jednotlivě v ,,mašličkách". Táta hašlerek - František Lhotský - se narodil 17. října 1884 v Břežanech nad Ohří ve staré selské rodině jako prostřední ze tří synů.
Poté co jeho otec přišel nejen o živnost, ale také o život, šel se mladý František učit prodavačem do koloniálu ke svému strýci. Poté vystřídal několik profesí, a protože byl pilný a snaživý, zanedlouho si za našetřené peníze založil vlastní velkoobchod s potravinářským zbožím a cukrovinkami v Praze v Trojické ulici. Krátce nato vypukla první světová válka. František Lhotský na frontu nemusel, a proto mohl dál i přes válečná omezení podnikat a obchodovat. Sotva válka skončila, zřídil si vlastní továrnu na cukrovinky, jejíž první sídlo bylo v dnešní Belgické ulici v Praze. Měl na obchody čuch. Věděl, že zvučné jméno je základ popularity, proto si vyprosil písemný souhlas Emy Destinové, že smí své bonbony nazvat jejím jménem. Tak vznikly Destinky - nijak zvlášť velký komerční úspěch ale neměly. O rok a půl později dostal další geniální nápad!
Od vídeňské firmy Erich Kirstein získal recepturu na bylinné léčivé bonbony, které nesly jméno Enrica Carusa, údajně proto, že mu před koncertem pomohly vrátit ztracený hlas. Jenže Čechy značka Caruso-Hustenbonbon vůbec netáhla. A tak se pan Lhotský v prosinci 1920 vydal s krabicí sladkostí za českým miláčkem publika Karlem Hašlerem. „Pražský Chevalier" se přesvědčil o kvalitě a účinku a dal na místě písemný souhlas s tím, aby se kouzelné bonbony jmenovaly po něm. Originál dohody je uložen v Národním muzeu. Od té doby bonbony nesoucí jméno pražského písničkáře čekaly zlaté časy. V roce 1922 koupil František Lhotský v Praze-Michli na „Krhounkově poli" v Nerudově ulici rozestavěnou výrobní budovu a o rok později už v tomto objektu jel provoz na plno.
Z továrny pana Lhotského se kromě hašlerek úspěšně sypala i spousta jiných cukrovinek jako například oblíbené šumivé prášky, plněné bonbony, dražé nebo čokoládové lahvičky ve tvaru lahví mělnického vína s originálními vinětami. Výtečné bonbony se pyšnily názvy jako Chaplinky, karamely Mňam, Cu-krůů, Pepinky, Tenori, Brustin, Citronella, Ex-šuměnky, Maltézky, Cikánky, Negro a tak dále.
Měl-li František Lhotský vůbec nějaký volný čas, věnoval ho zahradničení - miloval svůj ovocný sad a okrasnou zahradu. A dokonce byl i místopředsedou Společnosti přátel zahrady. Zapojoval se i do veřejného života, působil například v Pražské besedě, Matici školské, v profesních svazech obchodu a průmyslu i v Klubu českých turistů, dokonce byl jmenován přísedícím obchodního soudu.
Hašlerky a další cukrátka se vyráběly i za druhé světové války, ale ve značně omezené míře. A ani poválečné období nebylo jednoduché. Jako mnoha jiným, i Františku Lhotskému komunisti podnik sebrali, dokonce mu do něj zakázali vstoupit, ovšem musel být kdykoliv k dispozici. Člověk, který firmu vypiplal od plenek, byl najednou nežádoucí osobou. V padesátých letech prodělal František Lhotský mozkovou příhodu a jeho zdravotní stav byl vážný. I přesto dostal od národního výboru příkaz, aby se vystěhoval ze svého bytu v Praze. Dřív, než se to mohlo stát, odešel z tohoto světa. Zemřel v nedožitých sedmdesáti letech 17. března 1954.
