„Ze všeho nejvíc se cítím být dandym. Člověkem, který jde proti směru,“ svěřil se Vodňanský

11. březen 2021

Ve věku 79 let zemřel herec, zpěvák, spisovatel, humorista, básník, filosof a signatář Charty 77 Jan Vodňanský. „Ze všeho nejvíc se cítím být dandym. Člověkem, který jde proti směru a vzniklé situaci,“ řekl na Dvojce. 

Tento povahový rys v sobě objevil už jako dítě, když 1. září 1947 šel poprvé do školy. „Všechny děti plakaly a dokonce i někteří rodiče. Paní učitelka se pokusila zachránit situaci tím, že vyzvala děti, aby někdo přednesl básničku nebo zazpíval,“ vyprávěl v rozhovoru na Dvojce v roce 2011. 

„Všichni spolužáci zalezli pod lavice, ale já se postavil a zapíval písničku. Mělo to velký úspěch a všichni, včetně paní učitelky, se začali smát. To byl klíčový zážitek, díky kterému jsem pochopil, že budu dandym.“

Útěk na Východ

Jan Vodňanský při natáčení Školy hitů

Proti zažitým představám šel i v době nastupující normalizace, kdy jeho přátelé disidenti emigrovali do západní Evropy. Vodňanský se rozjel na východ, do Bratislavy. Musel. Zákazy činnosti se množily.

„Po roce 1969 jsme dva roky hráli v pražském Činoherním klubu představení S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota.“ Na Slovensku účinkoval se studentským divadlem GUnaGU, pro které psal i původní slovenské texty.

Z dětských časopisů do rukou StB

V 80. letech skládal básničky pro dětské časopisy Mateřídouška a Sluníčko, zatímco jeho umělecký souputník Petr Skoumal psal hudbu pro Večerníčky. Byl na několika výsleších v nechvalně známe Bartolomějské ulici.

„Jednou jsem málem dostal pěstí od jednoho z vyšetřovatelů. Jeho mladší kolega mu ale ruku včas zadržel. Necítil jsem strach, spíš jakousi zvědavost a všechno mi to tehdy připadalo hodně zvláštní. Pamatuji si i na to, že tam na zdi neměli pověšeného prezidenta Husáka, ale Felixe Dzeržinského, zakladatele ruské KGB.“

Nesplňuju statut důchodce

Místo „statutu“ důchodce skládal nové písničky, programy a přednášel na Univerzitě Karlově v Praze. „Zažívám často stejné pocity jako v roce 1968, kdy na nás lidé chodili do Činoherního klubu. V legraci je něco osvobozujícího a v tom to funguje stejně, jako před lety. Lidé dnes cítí určité napětí a potřebují se smát.“

„Dřív jsme jim nahrazovali demokracii, kdežto teď se mohou veřejně vyjadřovat. Pravdou ale stále zůstává, že legrace se dělá lépe, když člověku do smíchu moc není.“ Na současné době mu vadila spousta věcí. „Jsou to rezidua z minulosti. Jako třeba korupce.“

Vzpoura kocourů

Jan Vodňanský a Petr Skoumal

K 70. narozeninám si nadělil CD Vzpoura kocourů. Najdete na něm mnoho písní, jejichž nahrávky se nedochovaly a musely být ve studiu zaznamenány znovu. Patří mezi ně i jediný kankán, který Vodňanský se Skoumalem za svou kariéru složili. Dal albu i název.

„Vznikl v roce 1970, když jsme se rozhodli sestavit takovou procházku operou. Je to jediný kankán, který máme na našem společném hudebním kontě.“ K nové nahrávce si přizval zpívající skladatelku Hanu Navarovou z divadla Sklep.

Byl zvyklý pracovat ve dvojici, ale v účinkoval i sám. „Už vím, co to je, stát sám na jevišti,“ dodal v rozhovoru Vodňanský.

autor: eh
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová