Zdeňka Baldová

26. září 2000

Ráda se smála svým drobným perličkovým smíchem, vždycky víc tetičkovským než ženským a oči jí dovedly zářit jako kašpárkovi. Drmolila svým křehkým hláskem běžné i zdvořilé věci, ale pod nimi byla pokaždé ukryta její životaschopnost i diplomacie. Přála druhým herečkám, protože přála divadlu...

Herečku Zdeňku Baldovou vidím především ve dvou naprosto rozdílných rolích, jedna je spíš epizodní a vlastně jen doplňuje filmový příběh. Ta druhá postava to je naopak role hlavní, tragikomická a pro herečku opravdu životní. Zdeňka Baldová je pro mě hodná tetička Pavlína - roztomilá teta Pa z Fričovy crazy komedie Eva tropí hlouposti, ale taky přísná paní Dulská z Krejčíkovy filmové adaptace slavné Morálky paní Dulské. Tvář i hlas Zdeňky Baldové patří k těm důvěrně známým, člověk slyší zvonivý perličkový smích, vzpomene si na drobnou cupitavou chůzi, kterou doprovází malá zakulacená lidská dobrotivost. Na první pohled se zdála jednodušší a prostší než ve skutečnosti byla. Patřila k herečkám, které jen zdánlivě působí na jevišti nebo před kamerou docela přirozeně a přitom pro svou postavu v soukromí, v zákulisí, hledají ten nejpřesnější výraz a tvar, pomalu asi jako sochař dokáže vdechnout život do kamene. Na jevišti, stejně jako v rozhlasovém studiu, byla jednou z velkých rolí Zdeňky Baldové Kukuškinová z Ostrovského Výnosného místa. Hereckým koncertem byl její dialog s Akimem Akimičem Jusovem Saši Rašilova.

V historii Národního divadla má paní Zdeňka Baldová dozajista jedno výrazné prvenství - knihy inspicientů činohry jsou doslova přeplněny nejrůznějšími přebrety, kterými byla Zdeňka Baldová za pětatřicet let na jevišti naší první scény opravdu proslulá. V knížce Tajnosti zákulisí vzpomíná Bohumil Bezouška např. na představení Tolstého komedie Plody osvěty. Paní Zdenička tu hrála jednu ze svých rolí "tlustých milostpaní". Ve třetím jednání měla vylíčit průběh spiritistické seance, říkala: " Já sama nejsem tak důvěřivá, ale tihle slavjanofilové.." - nebo spíš tohle bylo napsáno v textu. Slovo: slavjanofilové paní Baldová nikdy neřekla. Mluvila o slavnofilmových slámofilech, na řadu přišli slavjanofialové, dokonce prý vymyslela taky novou národnost. slanofíny, ale slavjanofilové - ti jí byli cízí. V jiné hře zase mluvila těsnopisem, servírovala čaj a místo věty: Prosím šálek čaje, řekla jenom stručně: šá čá - a klidně odešla. Když se stalo, že si těch breptíků a smíchu kolegů všimlo i hlediště - byla roztržitost paní Zdeňky Baldové přijímána vlídně a s úsměvem. Ostatně úsměv a vlídnost patřily k mnoha rolím Zdeňky Baldové, taková byla většina těch moudrých maminek a babiček a vážených dam ve společnosti. Těžko bylo někdy poznat, kde končí divadelní role a začíná obyčejný život. Podle vzpomínek kolegů totiž v životě Zdeňky Baldové platilo, že hrát je pro ni stejně nezbytné jako žít. Zdeňka Baldová zemřela 26. září 1958. V kinechpo celé republice tleskalo publikum její poslední velké roli - oceňovalo životní výkon v Morálce paní Dulské (režie Jiří Krejčík) na filmovém plátně...

Napsali o Zdeňce Baldové ...

Dosahovala překvapivých intonací slov a vět, vodopád slov občas vystřídaný výmluvnými pauzami, doplňovala proměnlivá, cupitavá chůze a jemné hraní rukou, kterými energicky nebo rázně trhaně rozkládala nebo úzkostlivě šmátrala po šatech, límečku, klobouku nebo s komickou noblesou držela v ruce cigaretu jako by v pokusu o rafinovanou grácii... Slovník osobností ND

Dovedla být výborná v paní Dulské, v poťouchlých i lstivých kuplířkách, v maminkách - ne v matkách, v zapomenutých starých pannách i ve služtičkách, nepříliš proměnná, ale vždy vynikající a vždycky milá obecenstvu. Zůstalo v ní cosi ze staré kolombíny, z ženského klauna, ze školních holčiček, které dovedou šeptat svá tajemství do dlaně. Sváděla bitvy se svou špatnou pamětí a přeříkáváním, roztržitá i když soustředěná, ale vždycky přesvědčivá. Režiséři i ti mladší s ní měli rádi trpělivost. Olga Scheinpflugová

Zdeňka Baldová je naše druhá máma. Zpovídáme se jí jako panu páterovi. Trápení s děvčaty - všechno, co žijem, čím žijem. A ona má pro každého z nás čas. Umí poslouchat. Dovede říc právě to, co potřebujeme slyšet... Ladislav Pešek

Řekla o sobě...

Oč vlastně usiluje herec? O to, aby vytvářel pro diváky kus života. Jako existuje umění ve zkratce, umění v symbolu, tak také existuje plně pulzující postava ve zkratce, v náznaku, v symbolu. A proč ji tedy nehrát?

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.