Za hudbou dávných časů

Aniž by si toho byly vědomy, žily z jejich dědictví mnohé pozdější civilizace. K dávným Sumerům sahají dokonce i kořeny naší hudební kultury. Sami si říkali Černohlavci a jejich území na jihu Mezopotámie se nazývalo Sumer. Už před 5 tisíci lety vytvořili písmo, kterému říkáme klínové. Až do počátku 19. století nikdo nedokázal toto písmo přečíst a o jeho tvůrcích neměl tušení. První vlaštovka se objevuje v roce 1802.

Rozluštění klínopisu
Za zmínku stojí alespoň dvě jména – německý profesor Georg Friedrich Grotefend (1775–1853) a sir Henry Creswick Rawlinson (1810–1895), britský důstojník, orientalista a diplomat v Persii. Grotefend byl milovníkem rébusů, a tak se s přítelem vsadil, že rozluští staroperský klínopisný nápis z Persepole (v dnešním Íránu). Rozluštil deset znaků a sázku vyhrál. Ke čtení klínopisných záznamů to však nestačilo. Rozhodující krok učinil až Rawlinson. Jeho pozornost upoutal záhadný reliéf s nápisem na skále v Behistúnu (dnes památka UNESCO). Od pradávna vede přímo pod touto skálou napříč Íránem významná obchodní cesta, a tak mnozí obchodníci i cestovatelé jistě pohlédli na reliéf v lůně útesu. Možná i spočítali zobrazené postavy nebo je jen okouzlil vršek skalní stěny v nebesích. Nepřístupný reliéf má obrovské rozměry: 15x25 metrů. Na rozdíl od ostatních upoutalo Rawlinsona nejnevýraznější místo této památky – 1119 řádků textu v neznámém písmu. Nápis s několika sty typů znaků a záhadným obsahem bylo třeba nejdříve okopírovat. Stačilo mu lano, žebřík a jeden kurdský pomocník. Následovalo luštění písma a obsahu textu. I na té pracoval řadu let a rozluštil 246 klínopisných znaků. Záznam byl trojjazyčný (staroperština, akkadština, elamština). Nechal ho roku 521 př. Kr. vytesat král Dareios pro svou nesmrtelnost.

Zrození tónů
Sumerové nepochybovali o tom, že zpěv je božským darem. Zpěvem si pozemský život krášlili stejně jako pivem a vínem. Na tzv. Královském pohřebišti v Uru strávil britský archeolog Charles Leo­nard Woolley (1880–1960) s manželkou 12 let života. Odhalil tu přes 1800 hrobů. Šestnáct královských pochází z poloviny 3. tisíciletí př. Kr. (jsou o více než tisíc let starší než známá Tutanchamonova hrobka). Woolley v nich objevil velké množství předmětů, které udivují krásou a zpracováním. Mezi nejzajímavější nálezy patří strunné drnkací hudební nástroje – lyry a harfy. Jejich stavba a výzdoba jsou z dnešního pohledu fascinující. S jistotou můžeme prohlásit, že těmto nástrojům musel předcházet delší časový vývoj a není vyloučené, že Sumer byl jejich kolébkou. Mnohá zobrazení lyr s býčím tělem se objevují už na pečetních válečcích z konce 4. tisíciletí př. Kr. Dvě lyry si můžeme prohlédnout v Britském muzeu. Největší (1,20 m vysoká) a nejnádhernější lyra z celého Královského pohřebiště v Uru se nazývá Zlatá. Zdobila vitrínu muzea v Bagdádu, ale během válečných událostí v roce 2003 zmizela. Poté se objevila na parkovišti, ovšem bez drahých kamenů a zlata. Angličtí restaurátoři ji pomocí nejlepších technologických postupů zrekonstruovali a doplnili chybějící části i s býčí hlavou.

Tři sumerské lyry (zprava – Zlatá, Lodní, Stříbrná) ve „Velké jámě smrti“, (Královské pohřebiště v Uru, hrob č. 1237, 2450 př. n. l.).|foto: Charles Woolley

Hra na lyry pro vyvolené
Na lyry hráli pouze profesionální zpěváci nebo zpěvačky, kteří se vzdělávali v chrámových školách. Právě v úschovnách (knihovnách) těchto škol se našly tisíce hliněných destiček, mj. také s hudebním textem v klínovém písmu. Významné místo hudby v sumerské (a později babylonské) společnosti dokládá i postavení hudebníka, který patřil k nejvyšší společenské vrstvě po panovníkovi. Na hliněných destičkách byly objeveny mnohé texty chvalozpěvů, žalozpěvů, modliteb a řada dalších pozoruhodných literárních památek. Všechny jsou psané básnickou formou.

Drahocenné nálezy
Lyry z Královského pohřebiště a hliněné destičky z Uru nás přivádějí k dalším stopám, po nichž můžeme nahlédnout do hudebního světa Sumerů. Jednou stopou je ladění strun. Výška tónu struny se dá měnit změnou jejího napětí. Na lyrách a harfách tak lze vytvořit různé tónové řady. Sumerům stačily k ladění tyčinky umístěné na horní části nástroje, na břevnu. Přestože nebyly zapuštěny do dírek, umožňovaly přesné ladění. K ladění museli Sumerové znát výškovou vzdálenost dvou tónů (interval) – čistou kvartu a čistou kvintu. Jak ale tyto intervaly objevili? Nejschůdnější cestou je dělení délky struny. Dějiny hudby tradičně připisují tento objev Pythagorovi, který žil v 6. st. př. Kr. Z hliněných destiček se však dovídáme, že tyto úkony znali už Babyloňané o více než tisíc let dříve. A není vyloučeno, že jejich učiteli byli Sumerové. Kvartu znali. Odkud? To nevíme.

Článek publikujeme se souhlasem časopisu Vesmír 12/2011.