Z Německa: Nový lexikon Hudba a gender
Proč hrají muži na kontrabas a nikoli na harfu ? Odpovědi i na tyto otázky dává nový lexikon „Hudba a gender", který vznikl v Kolíně nad Rýnem. Více v příspěvku naší spolupracovnice Zity Senkové.
Nadané umělkyně jako Fanny Hensel, či Clara Wieck se proslavily zejména díky svým nejbližším - první díky bratru Felixu Mendelssohnu Bartoldymu, druhá jako manželka Roberta Schumanna. O jejich nesporném hudebním nadání se svět dověděl. Co ale taková Ilse Fromm? Julie a Vilma von Webenau? Ruth Zechlin? Cécile Chaminade? Ethel Mary Smyth? - mimochodem autorka hymny anglického hnutí žen. Široké laické veřejnosti ale tato jména nejspíš nic neřeknou. Přitom i ony by si zasloužily dostat se do učebnic nebo v nich mít větší kapitolu a především aby jejich díla figurovala na programu koncertů.
Povědomí o talentovaných ženách v hudbě a jejich tvorbě i zásluhách chce změnit ojedinělý 600stránkový lexikon, který připravil tým profesorky hudebních věd v Kolíně nad Rýnem Annette Kreutzigerové-Herrové, která už několik let pečlivě zkoumá život a dílo evropských skladatelek a rozvíjí projekt History/Herstory. Vlastně jde o dějiny hudby od 12. století až po současnost z hlediska genderu.
Výzkum nemá pochopitelně nic společného s feminizmem, jeho cílem je snaha seriózně a důkladně zmapovat postavení žen v dějinách hudby, pokusit se najít odpovědi například na otázky, zda a nakolik měly a mají ženy umělkyně a autorky šanci prosadit se ve světě hudby, v němž dominují muži, proč ženy složily méně symfonií než muži, na jakých místech a proč právě tam převážně muzicírovaly, najdeme i kapitoly o vlivu žen na skladatele.
Historická část rozsáhlé publikace zkoumá, proč jsou dějiny hudby tak skoupé na ženy. Snad proto, že pro urozenou slečnu či dámu bylo dlouho nemyslitelné vydělávat si na živobytí, a už vůbec ne komponováním či koncertováním. To, jak se na ženy v hudbě pohlíželo, dokumentuje i několik dobových citátů, například výrok Carla Ludwiga Junckera z roku 1783, kdy pronesl: „Když vidíme, jak se v pokoji pro ženy hraje na housle nebo lesní roh, máme z toho divný pocit nevhodnosti".
Karl Heinrich Heydenreich v roce 1800 mu sekundoval ve své knize o soukromé výchově v rodinách větou: "Hra na housle nebo varhany se neslučuje s grázií ženského pohlaví".
Do třetice lze zmínit i slova hudebního kritika Eduarda Hanslicka v 1. polovině 19. století: "Podle mých dosavadních zkušeností a mého přesvědčení se ženám naprosto nedostává tvůrčí fantasie a hudební vynalézavosti, onoho vrozeného daru a základní podmínky jakékoliv samostatné hudební tvorby."
Při listování lexikonem zjistíme, že ženy v hudbě to opravdu neměly lehké, mnohé hudební nástroje byly dlouhou dobu považovány za zcela neženské resp. nevhodné pro ženy. Hra na violončelo byla pro ženy dlouhá léta doslova tabu. Umístění nástroje, který je v objetí stehen bylo vnímáno jako naprosto obscénní. Tak bychom sice mohli pohlížet i na harfu, tu ovšem společnost tolerovala, pokud se ale strun dotýkaly ruce mladých a hezkých žen. Za ideální pro ženy byly považovány klávesové nástroje. Podobné mýty snad rozptýlí nový německý lexikon.
