„Z našich malicherných sporů mi někdy stoupá adrenalin,“ říká Ivan Havlíček

7. březen 2011

Naším hostem byl dnes (7. 3.) Ivan Havlíček, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí a vojenský kaplan v záloze.

Americký seriál M.A.S.H. není třeba příliš představovat, stejně jako jednu z jeho postav, otce Francise Johna Patricka Mulcahyho. Překvapující je, že v době, kdy běžela v USA premiéra posledního dílu tohoto kultovního seriálu, nebylo v tehdejším Československu po funkci armádního kaplana ani vidu, ani slechu: „První impuls přišel na Teologické fakultě v Praze po devadesátém roce. Roční seminář o duchovní službě v ozbrojených silách pro nás měl tehdy připravený plukovník americké armády Josef Šupa, nyní už také vojenský kaplan v záloze. V závěru se ptal, jestli bychom měli zájem tímto způsobem sloužit. Několik se nás tehdy přihlásilo a já byl mezi nimi,“ říká Ivan Havlíček. Do armády se dal i přesto, že občas postrádal smysl základní vojenské služby, kterou pochopitelně absolvoval. Na druhou stranu ale přiznává, že „měla význam v jeho lidském dozrání“.

Základní vojenská služba je, v porovnání s reálným válečným prostředím, pouhou hrou. Ivana Havlíčka pobyt ve znepřátelených zónách samozřejmě zocelil. Pomohl mu vnímat naše každodenní problémy jinýma očima: „Přijde mi smutné, že i mezi námi křesťany vznikají opravdu malicherné spory celkem o ničem. Někdy mi z toho stoupá adrenalin.“

Pach střelného prachu, krve a neustálá přítomnost nebezpečí. Do takového vzorce duchovno příliš nezapadá. „Velmi nepříjemná situace nastala, když jsem měl bohoslužbu v Kábulu. Zástupce polní nemocnice tehdy zakázal zdravotním sestrám, aby se jí účastnily, protože měly mimořádnou práci.“ Krizi víry ve válkou zmítaných oblastech nicméně příliš nepociťoval. Této otázce se prý musel nejintenzivněji věnovat v Bosně. V době, kdy docházelo k návratu uprchlíků, tam nebyly neobvyklé hromadné hroby, mrtvá těla či celé rodiny naházené ve studních: „Lidé se ptali: ‚Padre, proč tolik nenávisti, kde byl Bůh, když se tady takhle navzájem podřezávaly rodiny? Jak je možné, že to dopustil?‘ Nebyl jsem schopen kloudně odpovědět. Říkal jsem, že tomu také nerozumím, ale že je možné se nenávisti bránit. Není totiž od Boha, ale je z nás, lidí.“

Statistiky tvrdí, že z tří set vojáků chodí na bohoslužby přibližně deset. Ivan Havlíček s nevěřícími nijak nebojoval, nepokoušel se ani o jakoukoliv formu podbízivosti. Přesto rád používá „cimrmanovskou“ repliku, a cituje: „Jsem takový ateista, že mě za to jednou pánbůh potrestá. Asi takhle se vojáci bez víry projevovali,“ doplňuje a s úsměvem dále pokračuje: „Když jsem jezdíval na úvodní besedy s vojáky, kteří nastoupili základní vojenskou službu, připomínal jsem jim, že jsem při příjezdu ke kasárnám viděl už z dálky oblak modliteb. Všichni si totiž během vstávání říkají: „Pane Bože, už aby to skončilo.“

Stejně, jako nemá Ivan Havlíček problém s nasloucháním, nečinily mu větší nesnáze ani velitelské rozkazy. Je-li náčelník osoba na „svém místě,“ přistupuje k profesi vojenského kaplana asi takto: „Jeden velitel mi kdysi říkal: „Až budete s někým pít kávu nebo čaj, tak vím, že pracujete. Pro mě je důležité, aby jste lidem pomáhal být v pohodě.“

Že by jeho zaměstnání suplovalo roli psychologa ale odmítá: „Když jsem byl v Bosně, navštívil mě tam při jedné krizi, kterou jsem měl s velitelem, hlavní kaplan SFORu. Na jeho milý, nesmírně otcovský přístup dodnes rád vzpomínám. Věnoval se mi skoro tři hodiny. Přišlo mi, jako kdyby přijel takový velký taťka, vzal malého Ivana do náruče, pochoval ho a říkal: „Tak hele, kluku, neblbni, vydrž to. Jsem tady s tebou, mám pro to porozumění. Nejedná se o nic tragického, stává se to a je z toho cesta ven. Mluv o tom, ventiluj to svým kolegům, ono se to otupí.“ Zároveň říkal, že si naši velitelé musí zvyknout na skutečnost, že je kaplan něco jiného než psycholog či jakýkoliv jiný voják. Prostě se musí vymykat vojenské normálnosti a být trochu nenormální. To aby mohli vnášet lidskost a duchovní rozměř života do vojenského drilu a udržovat ho v oblastech, kde pro něj není čas ani prostor. On tam ale patří, protože tam jsou lidé.“

autor: Pavla Kopřivová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.