Výtvarnice Lucie Seifertová dnes dělá knihy hlavně pro malíčky

5. prosinec 2012
02781872.jpeg

Hostem středečního magazínu „Je jaká je“ (5. prosince) byla hodinu před polednem výtvarnice Lucie Seifertová.

Složitá cesta k vysněnému cíli
Lucie Seifertová se léta pokoušela dostat na UMPRUM (střední uměleckoprůmyslovou školu), což se jí nikdy nepodařilo. Přesto, nebo možná právě proto, pracovala jako grafička v časopisech Ohníček, Dikobraz či Sorry, ale také jako uklízečka. To všechno proto, že prostě chtěla malovat. Nakonec se jí podařilo dokončit i Akademii výtvarných umění v atelieru malby u prof. Sopka. „Vždy jsem měla ráda humor a tak jsem se v Dikobraze nebo v Sorry prostě vybíjela. Také jsem samozřejmě malovala obrazy, dá se říct, že snivé. Do obrazů se ale žádné vtípky dát nedají, ten musí mít nějakou atmosféru. Respektive, dát se tam dají, ale už je to pak jiná kapitola.“

Lucie Seifertová u svého leporela Dějiny udatného českého národa

Raději se budu smát
Pokud má tedy odpovědět na otázku, co má raději: snové umění nebo humorné obrázky, pak říká: „Asi se raději budu smát, ač jsem na své obrazy opravdu pyšná. Myslím si, že když chce člověk dělat tzv. vážné umění, tak k tomu musí mít i vážnou povahu. A to já nemám. Ono už na škole mí spolužáci nakreslili obraz a pak vážně diskutovali, proč a jak použili tu kterou barvu. Já na to ale nikdy nebyla. Utrpení jsou také vernisáže, kde se autoři berou trochu vážně a svůj názor pak nutí ostatním. Já to takto cítím a konec. Nebaví mě dohady o tom, proč to někdo namaloval tak nebo onak.“

Malířka Lucie Seifertová

Zaměstnání: Máma
Lucie Seifertová dnes píše hlavně pro nejmenší děti. Je to tím, že je sama mámou? „Chtěla jsem využít toho, že jsem právě schopna pochopit malou dětskou dušičku, které mám doma hned dvě. Ostatní má leporela jsou pro starší děti (Dějiny udatného českého národa, Tajemná Praha, Golem, Hrady a zámky apod.), ale tady jsem se zaměřila na úplné malíčky.“

Lucie Seifertová a její manžel Pancho

Není pravda, že děti nečtou
První knížka pro nejmenší se jmenuje O Brunclíkovi, druhá pak O králi Karlovi. „V poslední době často jezdím po školách na besedy s malými dětmi a jsou prostě bezvadní. Tvrdí se, že dnešní děti nečtou, ale já mám úplně jinou zkušenost. Děti se mi často chlubí, že už přečetly dvě knihy, a jsou to právě ty mé. Je to ale asi i tím, že mě zvou tam, kde s dětmi pracují a já mám tak trochu zkreslený pohled. Podle mě jsou ale dnes děti hodně nadšené, zapojují se, dokonce je učím vyrábět prostorové obrázky a je neskutečné, co dokážou vyrobit.“

Nikdo ji nechtěl vydat, tak si založili naklatelství vlastní
Lucie Seifertová dlouho hledala nakladatele. Nikdo její knihy vydat nechtěl, rozhodla se proto s manželem Panchem, že do toho půjdou sami. Založili nakladatelství a tak dnes pracují často doma. Jak zvládá dvě děti (pětiletého Toníčka a ročního Petra Jaroslava), domácnost a ještě svou práci výtvarnice? „Já někdy sama nevím, jak to zvládám. Teď za mnou doma běhá jeden chlapec, druhý, třetí. Manžel sice pořád telefonuje ale přitom zvládá několik věcí dohromady. Já to tak dělat neumím a k práci potřebuji klid. Naštěstí ale máme velký byt a ateliér mám až úplně na konci. Mohu tak zavřít troje dveře a než ke mně někdo dojde, chvíli to trvá. Manžel to chápe a občas popadne děti a jde s nimi na hřiště. Tam pak může zase telefonovat. Taky kvůli zmatku doma teď vydáváme malé knížky a trochu odsouváme složitější práci, na kterou opravdu potřebuji klid.“

Více si ale poslechněte sami v audiozáznamu rozhovoru s Martinou Kociánovou, který najdete na začátku článku.

Lucie Seifertová byla hostem magazínu "Je jaká je" loni v dubnu. Co jsme probírali se dozvíte v článku Podle Lucie Seifertové měli Přemyslovci napínavé a pohnuté osudy