Vladimír Šmeral

Umělecký portrét herce Vladimíra Šmerala (16.10.1903 - 15.3.1982) doprovázejí na jedné straně vzpomínky pamětníků na jeho předválečné účinkování v Zemském divadle v Brně, v Osvobozeném divadle a v Burianově Déčku, z té doby jsou velké Šmeralovy jevištní role, které se už jednou provždy staly pevnou součástí naší divadelní historie: rytíř Des Grieux v Nezvalově Manon Lescaut, nebo Jörgen v Dykově Krysaři. Na druhé straně ale v životním příběhu Vladimíra Šmerala, jako by se odráželo cosi příznačného pro osud velkého talentu umělce, který svůj život prožije během osmdesáti let v dějinách této země na pozadí dvou totalitních režimů. Je to docela obyčejný lidský příběh života v této zemi, příběh odvahy a zbabělosti, uměleckého vítězství i lidského selhání. Příběh, který byl na začátku poznamenám skutečnou nadějí po sociálně spravedlivé společnosti a končí oficiálními frázemi o herectví, které by mělo sloužit lidu a socialistické společnosti. A někde mezi oběma krajnostmi se rozprostíral život a velký talent Vladimíra Šmerala. Jak píše herečka Vlasta Chramostová, Roxana Šmeralova Cyrana z inscenace Vinohradského divadla: V popisu jeho vrcholných výkonů se musí vyskytovat slova jako inteligence, kultura řeči, jeho projev měl napětí a muži jím ztělesňovaní nesli v sobě tajemství, které je činilo přitažlivými... Velkou rozhlasovou rolí Vladimíra Šmerala byl jeho Gobseck v dramatizaci Balzacova románu z r. 1971.

Každý lidský přečin odpustím herci, žádný hercův přečin neodpustím člověku (J.W. Goethe) - je to zároveň i myšlenka, kterou německý spisovatel Klaus Mann uvádí svůj román Mefisto. Velký románový příběh o talentu, který zastínil člověka, hledání odpovědi na otázku, kde končí herecká schopnost přijmout masku divadelní role a kde začíná skutečný život bez líčidel a kostýmů. Paměti, které Vladimír Šmeral napsal na konci života a které byly připraveny k vydání na začátku devadesátých let, zůstávají zatím pro čtenáře tajemstvím. Leccos naznačuje už sám titul té knížky: Pouta herectví aneb šaškem i králem (připoután herectvím, šaškem i králem v životě i na jevišti?), ale především pak ti, kteří s Vladimírem Šmeralem na jeho knížce vzpomínek spolupracovali, potvrzují, že je to pokus o citlivou, upřímnou zpověď na konci cesty vlastního života. Možná si tak i Vladimír Šmeral stále častěji odpovídal na otázky hlavního hrdiny románu Klause Manna - herce Hendrika Höfgena, který se jakoby nahlas, ale přitom víc sám sebe a vlastního svědomí ptá: Co po mně lidé chtějí, proč jsou ke mně tak tvrdí? Proč? - jsem přece jenom docela obyčejný komediant...Jenom herec! Doufejme, že si někdy v budoucnu přečteme paměti čekého herce Vladimíra Šmerala, protože si myslím, že by jeho umělecké a životní osudy mohly být dalším důležitým dílem na rozměrném plátně velkého portrétu života umělce, jeho duše a lidského profilu v době nesvobody. A tak na závěr ještě jednou v této souvislosti kolegyně Vladimíra Šmerala, herečka Vlasta Chramostová, která svou literární a životní zpověď končí připomenutím Bertolta Brechta:

Vy, kdož se vynoříte ze záplavy v níž jsme utonuli vzpomeňte, až budete mluvit o našich slabostech také na temný čas, jemuž jste unikli...