Villepin chystá dekretový režim

De Villepin jako premiér se při prosazování svých receptů může spolehnout na dva důležité trumfy. Tím prvním je spolehlivá většina, kterou v Národním shromáždění disponuje vládní strana Svaz pro lidové hnutí, který je dědicem gaullistické verze pravicové politiky ve Francii. Druhý trumf, mariášnicky řečeno, jde za tím prvním. Premiér má za zády spolehlivou parlamentní většinu, a proto si mohl dovolit sáhnout k prostředku, který ústava V. republiky nabízí, který ale už nějaký čas žádný prezident ani premiér nevyužil, a to sice prosazovat potřebná opatření ne formou zákonů, ale vládních nařízení.

Tento silácký způsob vládnutí má výhod několik a nevýhod mnohem více. První výhodou je rychlost, protože opatření, které vláda pokládá za potřebné, lze prosadit ve zkráceném řízení, a druhou výhodou je, že současně odpadají debaty s opozicí na parlamentní půdě. Která vláda by něco takového neměla ráda? Protože každá legrace něco stojí, tak i zkrácená procedura má své náklady. Právě proto, že odpadá parlamentní debata, bývají představitelé opozice hlučnější a útočnější v médiích, a právě proto, že si vláda může prosadit, co chce, bez veřejné oponentury, tak odpovědnost za přijatá opatření v očích veřejnosti jednoznačně padá jedině na vládu. Tady je nejslabší bod de Villlepinovy strategie. Rozbory nálad veřejnosti po květnovém referendu o evropské ústavní smlouvě ukázaly, že jedním z nejsilnějších motivů jejího odmítnutí ve Francii byla nespokojenost voličů s hospodářskou situací v zemi, kde nezaměstnanost dlouhodobě neklesá pod deset procent.

Nový premiér si pamatuje, že kdokoli se v minulých letech pokusil prosadit reformní kroky vedoucí k nápravě, narazil na ostré sociální protesty. Proto své nápady co nejpečlivěji zabalil do konejšivých nebo matoucích frází. Každého hned nenapadne, že třeba návrh prodloužit zkušební dobu pro přijetí do zaměstnání na dva roky je vlastně způsob, jak oklikou prosadit rychlejší přijímání a propouštění na kratší dobu. De Villepin musí jen doufat, že jeho recepty přinesou co nejdříve výsledky v podobě poklesu nezaměstnanosti.

Jestli má vládní taktika své slabiny, tak jaké jsou šance opozice? V Národním shromáždění nevalné. Sto sedmdesát čtyři hlasů, kterými v úterý socialističtí, komunističtí a zelení poslanci podpořili návrh vyslovit vládě nedůvěru, mělo do potřebných dvou set osmdesáti devíti daleko. Jak už to u opozice bývá, její slabost ještě nutně neznamená, že nemá pravdu. "Vaše drama spočívá v tom, že stojíte v čele vlády, která skomírá a kterou veřejnost nepodporuje," hřímal na de Villepina v Národním shromáždění šéf poslaneckého klubu socialistů.

Francouzským problémem ale je, že také opozice má máslo na hlavě. Socialistickou stranu referendum o evropské ústavní smlouvě rozštěpilo, a proto ji čeká na brzkém sjezdu čeká nelehké rozhodování. Proto také mohl šéf vládního poslaneckého klubu na výpady opozice snadno opáčit: "V Socialistické straně už není nic. Ani pilot, ani šéf, ani nápady, žádný plán." Proti rozštěpené opozici se dá útočit snadno. Ale na kritiku, že hlavní viník se do Národního shromáždění nedostavil a vyhnul se tak veřejné konfrontaci, se dalo těžko něco namítnout. Panuje totiž tichá shoda v tom, že oním viníkem je prezident Jacques Chirac, protože už přes deset let stojí v čele země a nese tak největší odpovědnost za nynější problémy. Jeho odpovědnost nijak nezmenšuje fakt, že opozice není dnes schopna nabídnout Francii lepší a účinnější lék.