Veronika Kubařová: „Herectví je pro mě sen, za který stojí bojovat“
Dnes (čtvrtek 29. listopadu) byla předpoledním hostem magazínu Je jaká je Dvojky herečka Veronika Kubařová.
Patří mezi nejvýraznější tváře nastupující herecké generace. Znát ji můžeme z filmů "Nejkrásnější hádanka", "Lidice" či snímku Jiřího Vejdělka "Ženy v pokušení", kde zazářila po boku Elišky Balzerové a Lenky Vlasákové. „Bylo pro mě velkou ctí, že jsem do toho projektu mohla vstoupit. Byl to zážitek hrát s takovými hereckými osobnostmi. Jiří Vejdělek je jeden z našich nejlepších režisérů. Je komediálně nadaný a vtip je velkou alchymií. Pociťuji to i v divadle, kde stačí drobná odchylka a diváci se najednou nesmějí. Pro tohle má Jirka velký cit a pro herce je radost s ním zkoušet.“
Zlomový moment
V reálném životě jsou prý pro Veroniku Kubařovou největším pokušením muži. „Obdivuju je a baví mě pozorovat mužsko-ženský svět.“ Byla také někdy v pokušení něco vzdát? „Pamatuji si na hru "Důkaz", kdy jsem měla během generálky pocit, že stojím na jevišti, další dvě hodiny z něj neslezu, mám před sebou spoustu textu a musím to odehrát. Začala jsem couvat a říkala si v duchu, že na to nemám a jdu domů. Ale pak jsem si uvědomila, že tam mám skvělé kolegy, kteří mě podrží, i když zapomenu text. Že je to ten sen, který jsem vždycky chtěla a že za něj stojí bojovat.“
Cena pokory
Jak se cítí na divadle? „Postavit se na jeviště a mluvit k publiku pro mě byl, jak už jsem říkala, splněný sen. Začínala jsem v Mladé Boleslavi a bylo to krásné období, i když jsem se musela teprve hodně učit.“ Učila se ale dobře a rychle. Veronika Kubařová byla dvakrát v širší nominaci na cenu Thálie. „V první chvíli má člověk velkou radost, ale je třeba to brát s pokorou a myšlenkou, že to je zásluha nejen moje, ale všech kolegů a celé inscenace. Je to také velký závazek.“
"Útěk" od rolí
V současnosti hraje v Městských divadlech pražských, kde ji můžeme vidět ve hře "Rváč" podle předlohy Ivana Sergejeviče Turgeněva. „V postavě Máši žiju tři hodiny. Dostat se pak z role je těžké. Jednou jsem se setkala s terapeutkou, která říkala, ať si představím roli jako kruh, ze kterého vystoupím. Napřed pravou a pak levou nohou. Snažím se, aby postavy zůstávaly v šatně.“
Vstřícný Jiří Suchý
Jedno z absolventských představení Veroniky Kubařové na Pražské konzervatoři byla "Kytice" Jiřího Suchého. Díky tomu získala možnost hrát i ve slavném Semaforu Jiřího Suchého. „Když jsme zkoušeli Kytici, bylo to krásné. Jiří Suchý je k hercům benevolentní. Když má připomínku, tak to zabalí do vtipu, takže je to pro vás vlastně dárek. Co se týká textů, je ale přísný. Říká, že nad nimi tráví spoustu času a tak na nich vždy trvá.“
Velká životní změna už v patnácti
Byla akčním dítětem, které každé odpoledne navštěvovalo nějaké kroužky. „Navrch měl ten dramatický a tenkrát jsem ještě netušila, že se tím budu jednoho živit.“ Jak se tvářili rodiče? „Když se dozvěděli, že jsem udělala zkoušky na Pražskou konzervatoř, tak se po sobě rozpačitě dívali a nevěřili. Byla to změna nejen v jejich životě, ale hlavně v tom mém. Bylo mi teprve 15 let. Rodiče se báli, jestli najdu uplatnění a jestli se nedostanu na šikmou plochu. Ale podporovali mě. Když jsem plakala a stýskala si, přijeli do Prahy, aby mě uklidnili.“
Více se dozvíte, pokud si poslechnete audiozáznam (u článku nahoře) rozhovoru s moderátorkou Evou Kvasničkovou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
