„Věděl jsem, že si ji vezmu, už když jí bylo patnáct.“ Josef a Jarmila Fouskovi u Jana Čenského
Poznali jsme se v patnácti. Já se na chatě opalovala, on procházel kolem a řekl: až ti bude 18, tak si tě vezmu. Já mu řekla: blbečku! Tak vzpomíná na seznámení s Josefem Fouskem jeho žena Jarmila.
„Byla útlá, měla modré šaty. Toužil jsem po něžné víle, ale ona je vůdčí osobnost,“ dodává Josef Fousek. Příští rok spolu budou 60 let. „Říkám mu Fousku, protože máme v rodině tři Pepy, a když zavolám, tak přijdou všichni.“
Josef Fousek napsal 34 knih. V rozhlasovém pořadu Dobré jitro četl své fejetony. Ve čtyřiceti přišel do Semaforu. „Šimek a Grossmann přijeli ke kladenským hokejistům a já tam něco vyprávěl. Koukali, jak mě lidi poslouchají. Pak mě Šimek pozval do pořadu.“
Ženě jsem napsal novou optimistickou píseň
Josef Fousek je autorem známé písničky Až mě andělé zavolají k sobě. „Původně to byla píseň pro mou ženu. Léčil jsem se na průdušky. Ona věděla, že mi tehdy teklo do bot, a nerada ji poslouchá. Proto jsem jí napsal novou optimistickou, která začíná: Až natáhnu lásko brka, nebuď smutná.“
Dám si špek, slivovičku a je mi dobře
Za šedesát let společného života se manželé znají dokonale. Josef Fousek ve vzájemném kvízu prozradil, že má nejraději Řecko a Luhačovice. Na cesty jezdí rád, ale spokojený je v paneláku v Kladně. Přečetl tisíce knih, nejraději má literaturu faktu a druhou světovou válku. A co mu udělá radost? „Když večer sedím, mám za sebou dobrou práci, dám si kousek špeku a slivovičku.“
Jaké datum si vybrali pro svatbu? Popral se kvůli své ženě? Proč vyměnil pistoli na vrabce za foťák? Jaký výkon předvedl v Semaforu při prvním vystoupení? Čte pravnoučatům pohádky?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
