Věda a víra si neprotiřečí. Naopak, říká Marek Orko Vácha

„Rád si v této souvislosti připomínám výrok LynnMargulisové: Vědu děláme teď. To, co je staré osm let, už je sociologie,“ směje se molekulární biolog a teolog Marek Orko Vácha. „Je tedy nutné neustále studovat a být si vědom toho, že čas je neúprosný.“

Jen pár krůčků v poznání
Věda, to je podle něj nikdy nekončící dobrodružství poznávání a objevování. „Na zemi dnes kupříkladu žije mezi 3,5 a 12 milióny druhů organismů. Proč uvádím tak velké rozpětí? Absolutně totiž netušíme, co se děje třeba v tropických deštných pralesích nebo jak vypadá život na mikroskopické úrovni.“

A tak to prý nefunguje pouze v biologii, ale i v dalších vědních oborech. Vezměte si třeba takovou fyziku. „Na konci 19. století se lidé domnívali, že je fyzika hotová, že vše už bylo vymyšleno. Dnes, v roce 2013, už víme, že jsme stále na začátku. V poznání obrovského vesmíru jsme zatím udělali jen pár krůčků,“ podotýká Marek Orko Vácha.

Jaký je vztah vědy a víry?
On sám není pouze vědcem, ale i teologem. Proto ví, že věda a víra si, navzdory častému přesvědčení, vůbec neprotiřečí. Naopak. „Věda zkoumá fyzikální zákony, na nichž svět funguje, zabývá se vším, co je měřitelné a vážitelné. Věda zkoumá gramatiku světa. Filozofie a teologie zkoumají básně, které jsou tímto jazykem napsány,“ domnívá se. „Věda se ptá: Jak? A náboženství dodává: Proč?“

„Umění, víra a věda jsou třemi reflektory, které nasvěcují tutéž skutečnost ze tří různých stran,“ přichází s další metaforou. „Problém začíná ve chvíli, kdy jeden ze tří hráčů překračuje své kompetence. V minulosti to bývala církev. Dnes to bývá naopak – je to věda, která jako by nahrazovala náboženství a která se tváří, že právě ona říká poslední slovo.“