Václav Neckář publiku stále přináší „dobré zprávy“

Bývaly doby, kdy se u nás dívčí publikum dělilo na fanynky Karla Gotta a Waldemara Matušky. Ovšem holky rebelky milovaly Václava Neckáře. Zatímco stávající idolové stály za mikrofonem jako vytesaní, on skákal po jevišti jako by byl z gumy. Proč? Jak říká, chtěl píseň vyjádřit i pohybově.

Na jevišti se snaží pohybovat i dnes, po mozkové příhodě, která zpěváka postihla v r. 2002. „Na koncertu si pokaždé vyberu holku z publika a tančíme valčík na Lékořici.“ Rekonvalescence byla komplikovaná a zdlouhavá. Znovu se učil texty svých písní. „Z hlavy se mi vymazalo 40 let textů a písniček, včetně těch, které mi zpívala maminka. V mozku mám pořád bílý papír.“ Syn mu ale vymyslel čtecí zařízení, které mu pomáhá při zpěvu dlouhých balad.

Dnes se mu daří "docela slušně“. Jezdí neustále po koncertech a lidé mu tleskají. Mezi nejžádanější hity patří dodnes "Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě". „Netušil jsem, že ji budou zpívat další generace. K životu jí probudil Jan Hřebejk ve filmu Pelíšky. Tak se dostala do povědomí současné generace. Zajímavostí je, že Jirka Schelinger se mi jednou přiznal, že na tuhle písničku balil holky.“

Lidé znají dodnes texty jeho dalších hitů jako "Šalalali", "Stín katedrál" a "Doktor Dam di dam". Patří mezi ně i "Dobrá zpráva". „Tuhle písničku mám rád. Pořád se snažím lidem přinášet dobré zprávy a dobrou náladu." Publikum na koncertech je prý skvělé a často mu pomáhá vzpomenout si na texty tím, že zpívají společně s ním. Stálý úspěch ho trochu překvapuje. Dodnes má fanklub. „Ty holky mi dávají sílu koncertovat. Jednou z nich je Jindra z Jedličkova ústavu, která jezdí na všechny koncerty.“ V. Neckáře drží nad vodou i jeho milovaní koně. Z lásky k těmto “báječným čtyřnohým kamarádům“, se vyznal v baladách "Můj Taxis", "Hříbě" a "Perla". Za svůj osobní Taxis považuje mrtvici. Na rozdíl od něj ho prý ale kamarádky a fanynky z Jedličkova ústavu umí perfektně skákat.

V těchto dnech představil V. Neckář nové CD. Je to trojalbum, které se jmenuje “Život“ podle jedné z písní. „Slova k ní napsal můj velký kamarád a textař Zdeněk Rytíř v době, kdy mu bylo 15 let (tedy v r. 1959). V r. 1965 jsem ji chtěl nazpívat, ale Zdeněk mě zarazil se slovy: nemůžeš, protože zatím víš houby u životě. A tak jsem "Život" mohl zařadit do svého repertoáru až v r. 1974.“ Na albu prý najdeme známé i méně známé songy. Kromě toho vydal zpěvák, ve spolupráci s hudebním publicistou Vladimírem Vlasákem, knihu s názvem "Cesta do mé paměti“, ve které rekapituluje svou uměleckou kariéru. „Mám toho docela dost. Brácha ale říká, že bych měl víc pracovat, než odpočívat.“

Bratři Jan a Václav Neckářovi|foto: Josef Šmejkal

V. Neckář také letos předával jednu z Cen české filmové kritiky Objev roku. Oprávněně, protože sám byl ve své době také objevem. „Ten je tak ošklivej, až je krásnej,“ říkal prý o něm režisér Jiří Menzel, který si ho v r. 1966 vybral do oscarového filmu "Ostře sledované vlaky". Knihu V. Neckář přečetl za jedinou noc a moc se mu líbila. „Netušil jsem tehdy, že dostanu hlavní roli Miloše Hrmy,“ poznamenal herec a zpěvák, který se několikrát marně pokoušel dostat na DAMU a později zazářil i v dalších snímcích, jako např. hudební pohádce "Šíleně smutná princezna" či "Skřiváncích na niti" (opět s J. Menzelem). „Na spolupráci s Jirkou jsem se moc těšil. Netušil jsem, že to bude poslední film, který s ním budu dělat,“ řekl a dodal, že ho mrzí, že nehrál víc.

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru s Evou Kvasničkovou.