Václav Malý: Do Havla si každý vtěloval všechny naděje, zpětně je bohužel neprávem kritizován za kdeco

Narodil se v Praze, vystudoval římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu. Jeho celoživotním tématem jsou lidská práva, hlavně v totalitních režimech. V roce 1998 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád Tomáše Garrigue Masaryka.

Jaká je vaše dětská vzpomínka na advent?

„Já mám krásné vzpomínky na advent, vyrůstal jsem na kraji Prahy, na Zlíchově. Dodnes je tam ještě příroda. S rodiči a sourozenci jsme se duchovně připravovali na Vánoce. To je obrovský rozdíl proti dnešku, chodili jsme na procházky a mluvili jsme o tom, co advent znamená, vykládali jsme si o tom, co znamenají  Vánoce a klidně jsme vpluli do vánoční doby. Advent je pro mě především doba ztišení, vzhledem ke své službě jsem v adventní době někam zván, ale dost to odmítám. Ne z důvodu, že bych nechtěl vidět lidi, ale proto, abych tu adventní dobu zachoval. V kostelích mluvíme o tom, jak se lidé mají ztišit, soustředit a přitom i v církvi furt někam kvapem pospícháme a organizujeme a to mi hodně vadí.“

Jaká byla reakce rodičů, když jste jim v posledním ročníku na střední škole řekl, že půjdete studovat teologii?

„Reakce byla vstřícná, rodiče byli hluboce věřící, ale ne fundamentalisté. Dneska když řeknete, že je někdo hluboce věřící, je to automaticky fundamentalista. Opravdu ne, rodiče to přijali s otevřeným srdcem, zeptali se, jestli si dovedu představit, na jakou cestu jsem se vydal, ale od prvního okamžiku mě podporovali a to bylo důležité.“

Václav Malý Pavel Landovský a Václav Havel před Čínským velvyslanectvím v Praze v roce 2010|foto: Profimedia

Před čtyřmi dny to bylo osm let, co odešel Václav Havel. Smuteční mše v chrámu sv. Víta Václava a Vojtěcha se tehdy účastnily hlavy států, premiéři a hosté z celého světa. Obřad posledního rozloučení jste vedl vy.

„Já se seznámil s Václavem Havlem při založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v roce 1978 v bytě Václava Bendy na Karlově náměstí. Tehdy jsem byl mladým kaplanem v Plzni. Když jsem viděl Václava Havla, tak jsem nemohl ani dýchat, protože jsem znal jeho hry z konce 60. let, které se hrály v pražském Divadle Na zábradlí, dobře jsem znal jeho dopis tehdejšímu prezidentovi Husákovi z roku 1975. Václav Havel pro mě byl symbol. My jsme se potom více stýkali po jeho propuštění z vězení v roce 1983. To byl člověk, kterému byla sláva také břemenem. Každý si do něj vtěloval všechny naděje a ukazuje se to i dneska, když zpětně bohužel je neprávem kritizován za kdeco. Dosud chybí takový objektivnější pohled i na tu jeho veřejnou činnost prezidenta republiky. Já si ho neidealizuji, příliš dobře vím i o jeho slabostech, ale o těch nemluvím. Na druhé straně on své slabosti nezastíral a to se mi velmi líbí. Nedělal ze sebe světce.“

Alena Zárybnická a Václav Malý při natáčení Záletů|foto: Zdeněk Novák

Máte za sebou velmi náročné období připomínání 30 let od revoluce. Co by se stalo, kdyby se tehdy nepodařilo najít rovnováhu mezi radikálním a umírněným křídlem. Mělo by to zásadní důsledky po třiceti letech?

„Já myslím, že ano. Opravdu nedošlo k žádným nepřístojnostem, zápasu mezi lidmi. Nemyslím jen fyzickému, ale i zápasu slovnímu. Lidé přijali nabídku, že začíná něco nového. To myslím, že je důležité. Teď když čtu někdy ty rozbory, tak se mi zdá, že někteří jsou generálové po bitvě, ale nedovedou si představit tu zodpovědnost, kterou jsme měli, abychom nepodráždili lidi. Někdy stačí nepřístojný výrok, který není myšlen zle a najednou dav začne jednat jinak. Víte, s davem se musí velmi, velmi opatrně.“