V poslední knize se Tereza Boučková vyrovnává s fatálním onemocněním své maminky. „Hodně jsem při psaní plakala,“ přiznává

Tereza Boučková je spisovatelkou, která svoje knihy prožívá. Poprvé ve skutečném životě a podruhé, když je „háže“ na papír. Její poslední kniha Život je nádherný je vlastně deníkem, ve kterém se vyrovnává s tím, že její matka trpí Alzheimerovou nemocí.

Zpočátku si s ní prý nevěděla rady. „Vůbec jsem netušila, kde začít, jak pokračovat a jak to skončí. Na tom umění je zajímavé, že přestože jste autorem, nevíte, kam se ten příběh bude ubírat.“

Člověk se do toho musí dát celý

I s touto knihou se ale prý rvala stejně jako s těmi ostatními. Všechno prý moc prožívá. Přiznává, že při psaní své poslední knihy hodně plakala. „Když člověk chce, aby čtenář sdílel jeho radost nebo smutek, tak to nemůže dělat levou zadní a musí se do toho dát celý.“

Řekla si, že román Život je nádherný bude poslední, ve kterém popisuje příhody ze svého vlastního života. „Ale uvidíme, co mi osud přinese a co bude dál,“ uvažuje.

Řekla si, že román Život je nádherný bude poslední, ve kterém popisuje příhody ze svého vlastního života. „Ale uvidíme, co mi osud přinese a co bude dál“|foto: Elena Horálková

Líp bych to nenapsala

Maximální nasazení při psaní je jí blízké. „Třeba Indiánský běh je na trhu čtvrt století a stále se dotiskuje. Když ho přitom vždycky koriguji, neměním ani jednu větu. Prostě cítím, že bych to líp nenapsala.“

Jako dcera spisovatele Pavla Kohouta, který byl v 70. letech na indexu, nemohla studovat. Psaní se jí tedy vlastně samo nabízelo. „Kromě toho geny asi taky sehrály svoji roli.“ Až do svých 20 let prý ale skoro nečetla.