V civilizací nespoutaném Mongolsku může být daň za život vysoká. Své o tom ví Markéta Hrdoušková

6. říjen 2011

Čtvrtečním (6. října) hostem Dvojky a magazínu „Je jaká je“ po 09:00 hodině byla antropoložka Markéta Hrdoušková, která prožila několik let v Mongolsku.

Mongolsko je zemí do které se vrací. Dovede totiž uhranout a chytit za srdce, a to především člověkem doposud nespoutanou krajinou, rozlehlou stepí rozprostírající se do nekonečných dálek. Bez nadsázky jsme měli možnost hovořit s odvážnou Češkou, která se do těchto končin vydala žít a studovat tamní poměry. Antropoložka Markéta Hrdoušková prožila v Ulánbátaru se svou rodinou několik dlouhých let.

Říká se, že Mongolsko má čtyři tváře, zimu, léto, venkov a Ulánbátar. Cestovatel a fotograf Martin Loew charakterizoval zemi slovy: „Do Mongolska civilizace ještě nedorazila, ale přesto se nezdá, že by to někomu vadilo.“ Pro civilizovaného člověka to ale může být šok, když se vyskytne v odlehlých oblastech, kde není lehké obstarat si byť jen pitnou vodu a největší starostí místních je, aby nepomřel dobytek. Ten pro mongolské venkovany představuje takřka jediný zdroj obživy. „My jsme odjeli z ČR na jaře a přiletěli do země, kde teprve končila zima. Nic nekvetlo, foukal studený vítr a navíc musím přiznat, že právě hlavní město Mongolska není jedním z nejkrásnějších. Pro mě to byl tehdy opravdu šok,“ charakterizovala první střet s tamním prostředím M. Hrdoušková. Na druhou stranou prý letní výlety na venkov byly vždy nezapomenutelným zážitkem a rozmanitá krajina, která skýtá krom stepí bohaté lesy, řeky a tajgy, je opravdu unikátní a divoká.

O Mongolech se říká, že dovedou jezdit na koni dřív než chodit. Není to překvapením. Na rozlehlém území žije pouze 3 000 000 obyvatel. Polovinu Mongolů nalezneme v hlavním městě, druhou polovinu tvoří převážně kočovníci. Právě ti symbolizují tu pravou podstatu přírodního národa. Nejčastější duševní poruchou v zemi je prý paranoidní psychóza. S největší pravděpodobností pramení z toho, že právě Mongolové jsou spoutáni nespočtem tradic a pověr. Např. hrubý výčet všech zvyklostí, které člověk musí dodržovat při vstupu do jurty (tradiční stanové obydlí), je obsáhlý na několik stránek formátu A4. Nedodržení některé ze zásad může přivolat zlé duchy! „Oni jsou naštěstí k turistům shovívaví a sami se učí tato pravidla od dětských let, takže to pro ně není taková zátěž. Pamatuji si, když jsme večeřeli v restauraci s jedním Mongolem, do kterého jsem celou dobu nevědomky z nervozity soustavně kopala a on se neustále omlouval. Dělo se tak, protože byl pravý gentleman. Je totiž nutné, pokud o někoho zavadíte nohou, podat mu ruku a omluvit se. On tedy činil za mě.“ Tak vzpomínala na vypjatější společenské situace M. Hrdoušková a poznamenala, že k vážnějším problémům naštěstí nikdy nedošlo, a to ani zdravotním: „Nikdy jsem nebyla hospitalizována, a to ani manžel nebo dětí. Jednou mě během těhotenství, když jsem čekala třetího syna, postihla bronchitida. Zdravotnictví v Mongolsku je bohužel na velice špatné úrovni a dá se psát stále rozvojové. Důležité je přežít, proto lékaři na vše předepisují antibiotika a neřeší pozdější následky. Sáhla jsem proto k tradiční medicíně, což je medvědí sádlo a hořčičný zábal.“

Mongolští pastevci ovládají bezchybně i práci s lasem

Více si poslechněte v přiloženém audiozáznamu na začátku článku…

autor: Jan Sklenář
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.