Toboganová zastavení

Chvilky u rozhlasového přijímače i v divadle, odkud se Tobogan vysílá, utečou jako voda. Často pak slýcháme: "Škoda, že si ta vyprávění a rozhovory nemůžeme někde v klidu přečíst, abychom si je si je znovu vychutnali." Je pravda, že podobné pocity máme i my, a tak nabízíme alespoň několik zastavení, dialogů, vzpomínek či zamyšlení, která stojí za to, aby se k nim člověk mohl opět vrátit. (zaznamenala Saša Vebrová)

Tomáš Sláma

Stella Zázvorková, Miloš Kopecký - Tobogan 13. 11. 1993


Tomáš Sláma (T.S.) - Máme telefonát, dobrý den.
Stella Zázavorková (S.Z.) - Dobrý den, u telefonu je Stella Zázvorková.
T.S. - Paní Stello, je tu vzácný okamžik. Pan Miloš Kopecký podepisuje svoji knížku a vy tam jste vyfotografována ve svatební síni.
S.Z. - (smích) Ach, kde že loňské sněhy jsou!
M.K. - To je zajímavé, teď se směje. Ale když jsme se rozváděli, tak se nesmála.
S.Z. - No, jo, ale to byla těžká chvíle, protože oni tehdy řekli: "jménem republiky" a já nevím, čím to bylo, já jsem v té době, když se řeklo jménem republiky, okamžitě začala plakat. A to šlo tak daleko, že jsem jednou dostala do divadla dopis, ve kterém bylo z novinových písmen vystříháno jménem republiky a podepsán byl Karel Pech. On tenkrát s Božou Bezouškou dělal takovéhle vylomeniny. Ale já jsme jim udělala radost, já jsem se rozplakala zase.
T.S. - Paní Stello, ještě vás to tak bere - to jménem republiky?
S.Z. - Ne. Teď už vám ne. Teď už je mi docela veselo, když to slyším, protože to dostalo nějaký jiný význam.
T.S. - Co byste popřála Miloši Kopeckému k vydání té knížky?
S.Z. - No, já jsme byla velice překvapena. Já jsem se původně domnívala, že to bude jaksi literárně něco mezi play-boyem a encyklopedií. A co bych mu já přála? Podívejte se, tomuhletomu křehkému chlapci bych přála zdraví, zdraví, zdraví! On už si toho špatného užil dost.
T.S. - Moc vám děkujeme, paní Stello a ještě má něco na srdci Miloš Kopecký.
M.K. - Jenom to, že budeš-li se příště vdávat, abys byla, abych tak řekl, vyběravější.
S.Z. - O ne! Poznamenal jsi mě rukou mistra jako housle a nikdo jiný by to už nedokázal.

Jaroslava Adamová - 70.narozeniny - Tobogan - 18. 3. 1995

Jaroslava Adamová

Tomáš Sláma (T.S.) - Já jsme ti před písničkou dal takový úkol. Týkal se hereček "Signoretová, Magnaniová..". Když tě člověk slyší, tak se okamžitě vybaví ony slavné herečky, ale je to i opačně.
P A U Z A
Jaroslava Adamová (J.A.) - Teď ti nerozumím, co myslíš tím, že je to opačně?
T.S. - No, takhle. Já ani nevím, na co jsem se chtěl zeptat, to se občas stává, jenom se mi zdálo, že když řeknu to opačně, že je to takové moudré a chytré a že se ta blbost nepozná.
J.A. - Ty jsi mně dal, Tomáši, úkol, abych pokud tu bude Petra Janů zpívat, abych přemýšlela o tom, která z postav slavných hereček, kterou jsem měla možnost dabovat, mi byla nejbližší. Takhle zněl ten úkol. Vidíš to, jak já si to ještě pamatuji. Na to ti můžu odpovědět tím, že mě svým způsobem vždycky inspirovala každá herečka, protože to byly vynikající herečky a byly blízké mému srdci tím, jak svoje postavy ztvárňovaly. Musím se ale přiznat k tomu, že asi nejbližší´mi byla Anna Magnani. Možná proto, že to byla "tennesseewilliamsovská" herečka. A já jsem shodou okolností dvě hry tohoto autora hrála. On je to totiž fantastický autor pro ženské. Já jsme se málokdy setkala s někým, kdo by dokázal napsat dramatickou postavu takovým způsobem jako Tennessee Williams. U něj je smutek, radost i žalost, všechno dohromady a to je pro herečku to nejnádhernější, když pánbůh dá, a může se setkat s takovou rolí.

Křest knihy Blanky Bohdanové - "Život jako v pavučince" - Tobogan - 4.ledna 1995

Tomáš Sláma (T.S.) - Ve vaší knížce je mnoho krásných glos a poznámek, mnoho vašich vzpomínek, je tam i řada básní, vašich obrázků a fotografií. Jedna z nich mě velice zaujala. Je to fotografie dvou starých lidí a u ní je váš text: "Chtěla bych, aby byl zákon na ochranu starých lidí." Jak jste to myslela?
Blanka Bohdanová (B.B.) - Úplně doslova, protože si myslím, že kdo nejvíce potřebuje opatrovat, jsou staří lidé a úplně mladí lidé. Oba ty póly mají totiž mnoho společného. Dostali jsme se teď do takového tvrdšího období, které je náročnější na to, aby si člověk našel svoje teritorium, své místo. Takže mnoho starých lidí prožívá dramata třeba s bydlením. A já si myslím, že dobrá společnost se pozná podle toho, jak se chová k mládí a ke stáří. Ten střed, tam má člověk nejvíc síly, tam už něco má, je sám progresivní, ale to mládí ještě nemůže a stáří už nemůže!
T.S. - Co si myslíte o českém divadle v této době?
B.B. - Já samozřejmě nemám čas sledovat všechno, ale pokud vím i z ohlasů, tak vlastně stále něco vzniká a úplně bez ohledu na to, jestli jde o velkou nebo malou scénu. Já osobně jsem v našem divadle spokojená. Samozřejmě se pocit spokojenosti určuje i tím, co člověk hraje. Taky bych si mohla říkat, že bych měla hrát ještě větší a zajímavější role, ale člověk si musí uvědomovat realitu. Řekla bych, že v tom našem Národním divadle se jde velmi dobře po hodnotě literatury, že tam přišlo mnoho mladých lidí a mnoho velmi talentovaných lidí. Jde jenom o nezvyk. Ono se stále vzpomíná na paní Šejbalovou, na pana Marvana a další. Ale já můžu tady přísahat, i když se toho nedožiju, že ti lidé budou úplně rovnocenní té generace. A pokud jde o ty malé scény, myslím, že nazývat něco sklepním divadlem v hanlivém slova smyslu je hrozné. Ty scény vykonaly skutečně obrovský kus práce, vytvořily veliké éry, které pak Praze dodaly mnoho kvalitních herců. Nechápu, jak se o takováto divadla může někdo otřít. Já za jejich lidmi plně stojím.

Blanka Bohdanová

Jana Hlaváčová v Toboganu 6.2.1993

Tomáš Sláma (T.S.) - Já jsem před tímto vysíláním mluvil s paní Benešovou z Národního divadla a zeptal jsem se mimo jiné i na vaši první roli v ND. Ona mi prozradila, že jako host jste vystoupila už v roce 1964, ale vaší první inscenací na této půdě byla hra od Arthura Millera. Jmenovala se "Po pádu" a vy jste v ní hrála roli Madge. Jak na toto vystoupení s odstupem let vzpomínáte?
Jana Hlaváčová (J.H.) - To byla hra, ve které měl hlavní roli Karel Hoger, to byl vlastně Arthur Miller a Madge byla Marilyn Monroe. Byl to vlastně jejich důvěrný vztah vytažený na jeviště.
T.S. - Vy jste měla po příchodu do ND dvě možnosti. Buď vstoupit razantně jako mladý nadějný herec s určitou dávkou sebevědomí, ta je nutná, protože povolání herce vyžaduje schopnost předvádět se, nebo přijít po špičkách, s nemalou úctou k veličinám, které tam tehdy kralovaly a jen opatrně kolem nich našlapovat.
J.H. - Já si myslím, že jsem zažila něco, za co jsem strašně vděčná. Já jsem začínala v Plzni a už tam jsem měla úctu k těm "majstrům" a když nás pak jak se říká vzali, tak si toho člověk vážil. A když jsem přišla do Národ- ního, tak jsem měla za sebou pět let v Plzni, kde jsem odehrála nádherný repertoár. A teď jsem tedy přišla na první zkoušku. Stála jsem vedle pana Hogra, režíroval to pan Vejražka a já jsem se rozhlídla a kolem mě co herec, to osobnost. Mně vám se zaškrtilo všechno v krku a já jsem nemohla ten text ani přečíst. Já jsem tak koktala, že by mě s takovým výkonem nevzali ani na AMU natož do Národního. A ten pan Hoger se na mě díval a řekl: "Poslechněte, jestli to chcete hrát takhle, tak to vás nenechám říct ani slovo, to bychom tam byli do rána." A pak to mělo další fázi. Já jsem se strašně styděla. Tam byly scény, kdy vrcholí krize toho jejich manželství a oni se doslova bijou, dochází k fyzickému násilí. Pro mě představa, že bych do pana Hogra jenom šťouchla, byla nemyslitelná, natož ho udeřit. A bylo to se mnou při zkouškách tak hrozné, že si určitě už všichni říkali - no tak tahle holka, to byl "kauf" - a přemýšleli o přeobsazení. Až jednou pan Hoger takhle po zkoušce povídá: "Co děláte odpoledne?" A já si řekla - ježíšikriste, tak k tomu všemu mě ještě zve na rande. To už je úplný konec! To už s ním vůbec pak nebudu moct hrát - a on dodal : "No né, že bychom tady po zkoušce zůstali a trochu si některá místa projeli." Já to zkrátím. On mě chtěl prostě osvobodit od té strašné trémy. Asi pochopil, že nejsem tak úplně tupá, ale že mám zábranu před ním. A my jsme zkoušeli tím způsobem, že on mi pořád říkal: "Bouchněte mě! Prašťte mě!" Po třech hodinách jsem se zmohla na to, že jsem do něj trochu šťouchla. A on řekl: "No díky bohu, aspoň něco!" Já přišla domů plná modřin, od něho, protože on do mě bušil o to silněji, aby mě vyprovokoval. Ale fakt je, že jsem druhý den byla už trošku uvolněnější. Já si myslím, že jsme byli bohatí tím, že jsme si museli tu přízeň mistrů zasloužit. A to ne servilitou v šatnách, ale tím, co člověk předváděl na jevišti. A když ti straší kolegové začali mít pocit, že už tam něco je, tak nás vzali. Ten tvrdý začátek přinesl své ovoce. My dneska ty mladé přijímáme příliš s otevřenou náručí, všechno jim odpouštíme a oni pak vůbec nemají šanci poznat ten nádherný okamžik, že si zasloužili něčí přízeň tím, že dokázali, jestli umějí nebo neumějí. Oni vlastně vůbec netuší, jak na tom jsou. A pak to přehánějí s tím sebevědomím, na které třeba vůbec ještě nemají právo!

Hostem Bolka Polívky bude herečka Jana Hlaváčová

T.S.- Já si vzpomínám, že asi před třemi měsíci jsem tady seděl s Janou Vančurovou a společně jsme listovali knížkou Jeana Villarda "Tajemství divadla", kde se hovoří mimo jiné také o šatně jako o jistém domově pro herce. Vy jste v současné době skoro bych řekl herec kočující. Poznáváte šatny nové i v různých místech republiky. Čím je pro vás herecká šatna teď?
J.H. - To je strašně zajímavá otázka. Je fakt, že když jsem z Národního divadla odcházela, měla jsem vnitřně zdůvodněné to, proč tam nechci být. Ale zvláštní je, že mi vadilo právě to, že UŽ nepůjdu do té své šatny, že UŽ nepůjdu hereckým klubem a nebudu potkávat určité lidi, které mám ráda, že už neuvidím paní garderobiérku a tak dále. Ten letitý návyk je strašná věc. A když jsem vešla poprvé do Vinohradského divadla a pak do šaten a Jiřina Jirásková řekla: "Tak víš co, budeš sedět tady na mém místě, já ti hned vyklidím šuplík," tak to byl krásný pocit. A pak jsem šla na zkoušku a paní Jarolímová mi přinesla klíč od té mé nové šatny a já jsem se vám tam málem rozbrečela. To je jako když pozvete někoho domů a on nemá kde bydlet, tak mu řeknete: "Tohle je teď tvoje!" A co se týče těch štací. Tam vám je to zase úplně jedno, protože stejně přijedete pokaždé do jiného prostředí. Někde je to krásné a je tam teplo, jinde můžete zmrznout a je to takové chuďoučké. Na šatně vám vlastně nezáleží. Tam je důležité, jestli přijdou lidi a jestli vám tam s nimi bude dobře. Přijít do své herecké šatny jako domů, a my v nich často víc než doma jsme, je prostě krásný pocit!

Jana Hlaváčová