Tereza Boučková

Životní motto:

Život je nádherný! 

Co dělám v rozhlase:

Od května 2019 moderuji Noční Mikrofórum.

Před rozhlasem:

Jako  asi pětiletá  holčička jsem rok navštěvovala Dismanův dětský rozhlasový soubor. Tahle krátká, ale intenzivní zkušenost mě naučila dobré dikci. Vyrůstala jsem v období normalizace, a tak jsem se pro názory svých rodičů už ve čtrnácti letech nedostala na gymnázium. Chodila jsem na dvouletou ekonomickou a nerada se tam naučila psát na stroji. V pololetí se mi podařilo na gymnázium přestoupit, a tak jsem mohla udělat maturitu. Další studium, ale ani žádné důstojné zaměstnání mi nebylo z kádrových důvodů umožněno. Toužila jsem být herečka. Ale byla jsem uklízečka. V roce 1977 jsem podepsala Chartu 77 a nejproduktivnější léta svého života jsem prouklízela. Nesměla jsem mít cestovní pas. Ze všech i amatérských divadelních spolků mě vyhodili. (Stb na tom pilně pracovala.) S mužem jsme se odstěhovali za Prahu a já tam chovala slepice, kachny, husy, psa, kočku a kozu. Nemohla jsem mít děti. Adoptovali jsme dva chlapce. Třetí se nám - už ve svobodných časech po roce 1989 - nakonec narodil. Stala jsem se spisovatelkou. Za nejlepší  romány pokládám Indiánský běh, Rok kohouta a Život je nádherný. Nabídka moderovat Noční Mikrofórum mě moc potěšila. Vždycky jsem toužila vést dialog s lidmi, kteří něco umí.

Co mě baví:

Zajímá mě kultura, bez ní si život nedovedu představit. Asi třicet let zpívám v souboru Mišpacha. Taky mě ale ohromně baví sport - sleduju v televizi fotbaly, hokeje, tenis, olympiády. A sport i ráda provozuju. Díky náhodě jsem  začala v sedmapadesáti letech pádlovat na dračí lodi v ženské veteránské posádce. Taky chodíme s mužem na lekce kubánské salsy a je to velká radost. Jezdíme na kole. Protože jsem si v životě svobody pohybu  moc neužila, lákají mě výzvy, které  vzhledem ke svému věku (narozena v r. 1957) nesmím odkládat. Byli jsme na kolech v Jihoafrické republice, chceme stejně projet Bhútán.