Své knihy píšu rukou na obyčejné školní sešity. S každou z nich nesmírně bojuju, přiznává spisovatelka Radka Denemarková

Radka Denemarková je už dlouhá léta posedlá psaním. Jako dítě to prý člověk ještě nepozná, tehdy má pocit, že svět přes slova vnímají všichni. O dvou povídkách, které tvořila jako dospívající, si dodnes myslí, že jsou tím nejlepším, co kdy napsala. „V tomhle věku neřešíte kompozici. Puberta je citlivý věk, ve které vám spadnou klapky z očí a dospělí vám už nemohou lhát.“

Talent si podle Denemarkové nevybíráte, ten si vybírá vás. Určitá citlivost je výhodou pro psaní, ale pro praktický život rozhodně ne. Se smíchem vypráví o svých dětech, které dobře vědí, jak umí být při psaní protivná.

„S každou knihou nesmírně bojuju, jsem zabraná do práce a jsem nesnesitelná. Praktické věci pak musí zařizovat moje děti. Můj syn na nedávném křtu knihy řekl, že se to sice neví, ale tažnými koňmi české literatury jsou on a jeho sestra Ester.“

Radka Denemarková a její poslední kniha Čokoládová krev|foto:Tereza Čistotová, Český rozhlas

Člověk si podle ní musí udržet určité ideály. Zásadním nárazem jejího života prý bylo, když pochopila, jak jí společnost stále dává najevo, že je žena. „Ve východní Evropě stále není rovnoprávnost.“ Velkou životní zkouškou bylo i období, kdy zůstala jako samoživitelka se dvěma dětmi. „Lidé, kteří se ocitnou na okraji společnosti, jsou odsouváni, aby se společnost nenakazila neštěstím.“

Jít na volnou nohu byl punk

Před dvaceti lety odešla Radka Denemarková na volnou nohu. Měla tehdy sice krásnou práci, ale na psaní jí zbývaly jen noci. „Nechtěla jsem v osmdesáti letech skončit jako profesorka a zjistit, že jsem nežila svůj život.“ Odejít na volnou nohu jako spisovatelka náročné literatury byl prý tehdy velký punk, ale nesmírně úlevný.

Řeč byla také o tom, jaký je podle Radky Denemarkové rozdíl mezi literaturou a čtivem. „Nejen tělo, ale i duše potřebuje kvalitní potravu. Přestože někteří lidé chtějí v jiných oblastech značkové zboží, tak v umění jim pak stačí popsaný papír.“

Jsem pažravá čtenářka, nemůžu ani den nečíst. Vyrostla jsem na velkých jménech, dobrou literaturu poznám.

Psaní je pro ni opravdu fyzickou záležitostí, místo počítače usedá k listu papíru. „Píšu tužkou i propiskou na obyčejné školní sešity. Když píšete rukou, tak ona bolí, vy nemůžete psát jenom tak. To soustředění je zásadní a fyzické. Po staletí všichni psali rukou.“

Která její postava ji nejvíc překvapila? Proč je nejraději sama se sebou? A jak vznikla její přezdívka Vlaštovka? Poslechněte si celý rozhovor.