Summit EU o paktu stability a růstu

Od onoho okamžiku se ze strany zastánců dodržování dohod a finančního pořádku ozývalo, že slevy z pravidel nejsou možné, a proti nim Paříž a Berlín vršily argumenty, proč je uvolnění v jistých dobách a v jistých ohledech nezbytné.

Na celé typicky politické licitaci nebylo tolik napínavé to, jak skončí, ale kdy se tak stane. Stalo se tak v úterý večer, ale největší díl práce odvedli ministři financí eurozóny již o víkendu. Skeptický pohled napoví, že jako vítězové se mohou cítit právě Francie a Německo, které dostaly na svou neoficiální beztrestnost nyní úřední potvrzení.

Jejich názor v Evropské unii podporovali ti, kteří o uvolňující dohodu stáli proto, že měli a mají s dodržováním rozpočtové disciplíny podobné problémy - z velkých zemí je třeba jmenovat Itálii a z menších Řecko, které muselo dokonce přiznat, že do Bruselu dodávalo o své rozpočtovém schodku zfalšované údaje.

Spolčení hříšníků oponovali jednak ti, co své domácí finance dávali do souladu s pravidly za cenu citelných škrtů, a především Nizozemsko a Rakousko, kterým se hospodářsky daří a finance mají zdravé. Vedlejší, leč nezanedbatelnou okolnost představoval fakt, že se vesměs jednalo o země menší či nanejvýš střední a ty mají vždy dobrý důvod dávat si pozor, když velcí chtějí měnit pravidla podle svého.

Zvláštní role v tomto klání připadla lucemburskému premiérovi Jeanovi-Claudovi Junkerovi, který jako předseda vlády finančně spořádané čtyřistapadesátitisícové země má jistě pochopení pro argumenty kritiků mocenské francouzsko-německé souhry, ale jako zástupce momentálně předsedajícího státu Evropské unie, se musí snažit sjednat dohodu. Všichni se nakonec shodli, že než vyhlásit úřední smrt Paktu stability a růstu, to raději oznámit, že pacientův stav je uspokojivý, přestože je veřejným tajemstvím, že životní funkce se daří držet v chodu jen za pomoci přístrojů. V úvahách o změně pravidel nebyly důležité bezprostřední dopady na euro. Pozice společné evropské měny se koneckonců od chvíle, kdy si Francie a Německo vynutily výjimku, odvíjí více od očekávání, zda Paříž a Berlín dají své finance do pořádku, než od faktu, zda je k tomu přiměje Brusel.

Pětadvacet členů Evropské unie v úterý více myslelo na aktuální potíže, které má nyní prezident Jacques Chirac s obhajobou evropské ústavní smlouvy, o jejímž osudu budou na konci května rozhodovat francouzští voliči v referendu. Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, řady odpůrců se rozšiřují ani ne tak o ty, kterým vadí nový základní dokument unie, ale zvláště o ty, co jsou nespokojeni s nynější vládou v Paříži. Tito kritici by ve tvrdém vymáhání finanční a rozpočtové disciplíny zvenčí, a je jedno, zda od jiných zemí či z Bruselu, viděli další důkaz, že vše, co nějak souvisí s Evropskou unií, je třeba odmítnout. Námitky, že zdravé finance prospívají každé zemi bez výjimky, nemají v takových diskusích velkou váhu.

Je dohoda o změkčení Paktu stability a růstu mocenským politikařením, který ukazuje váhu velkých a vlivných zemí, anebo politickým manévrem, který se snaží obětováním dohody, která již byla stejně mrtva, předejít hrozbám vyrůstajícím na jiném šachovém poli? V síťových souřadnicích evropské politiky platí, že v konečném součtu najdeme z každé odpovědi kus. O úspěchu rozhodně nemohou mluvit menší a střední země, protože ze sporu vychází nejvíce oslabena Evropská komise, která má bdít nad dodržováním podepsaných dohod.