Spor o evropskou ústavu pokračuje

Loni v prosinci to vypadalo na debakl. Pětadvacet zemí se rozešlo bez dohody a hned se, zvláště v Paříži, vyrojily řeči, že vznikne unie dvou nebo i více rychlostí, a že - světe div se - tvrdé jádro vznikne kolem Francie a Německa. Mnohé z nováčků napadlo, zdali se tu nechystá něco, co důvěrně znají z dřívějška, z doby, kdy si všichni občané byli rovni, ale někteří přece jen o něco rovnější. Ani v unii se ale kaše nejí horká a německý ministr zahraničí Joschka Fischer časem změnil tóninu a bylo možno od něj zaslechnout, že vícerychlostní Evropa by mohla být řešením jen na přechodnou dobu.

Když v březnu po volbách nastalo v Madridu střídání vládních stráží a španělští socialisté hlásili, že co se týče evropské ústavy chtějí co nejdříve dospět k dohodě, vypadalo to, že se začínají rozpouštět prosincové mraky. Jarní březnový summit unie ale průlom, který očekávali optimisté, nepřinesl. Proto se tolik očekával oficiální květnový nový start jednání o evropské ústavě, kterou si na jednací stůl dali ministři zahraničí.

Někdy je to v diplomacii jako v karbanu. Stejně rozdané listy o několik hodin či dní později vypadají zcela jinak. Takže kdo a co drží ve své ruce při jarní ústavní licitaci? Překvapením je španělsko-polský tandem, který byl už už odepisován. Jenže socialisté po příchodu do vlády v Madridu dali najevo vstřícnost, ale s tím zároveň nestrčili do spodní zásuvky výpočty, jaké jsou důsledky jednotlivých způsobů hlasování. Heslo "chceme dohodu" proto nadále platí, ale obavy z přílišného vlivu Británie, Francie a Německa nezmizely. Madrid a Varšava jsou ochotny přijmout navrhovaný systém dvojí většiny složené z většiny členských států unie a z většiny jejího obyvatelstva.

Důležité ale bude, kde bude ležet práh oněch dvou většin. Zjednodušeně lze říci, že čím větší bude muset být počet členských států, tím lépe pro ty menší a střední, protože těch je v pětadvacítce nejvíce. Oproti tomu, čím vyšší bude kvóta pro většinu obyvatelstva, tím lépe pro lidnaté státy. Kdyby například byl práh této většiny vyšší než šedesát procent, tři velké státy, Británie, Francie a Německo, by mohly zablokovat jakékoli rozhodnutí, protože bez této trojice by nebylo možné dát dohromady většinu.

Zájmy tedy zůstávají stejné, jen je větší naděje, že urputnost nepovede při červnové vrcholné schůzce ke kolapsu jednání. Tento závěr stále ale představuje pouze možnost, ale ne jistotu. Ve hře jsou ještě další proměnné, kde každý z účastníků má co získat a co ztratit. Britové například chtějí, aby se rozhodování kvalifikovanou většinou netýkalo oblastí, jako jsou daně nebo sociální a zdravotní systémy a zahraniční politiky. Pravý opak by si přáli Francouzové a Němci.

Vedle toho se pětadvacet členů unie ještě musí dohodnout, jak obsadí Evropskou komisi, kde letos na podzim tým Romana Prodiho čeká střídání. A když už je řeč o komisi, tak v červnu by se také mělo rozhodnout, zda a případně na jak dlouho bude platit zásada jedna země jeden komisař.

Náladu po jednání ministrů zahraničí by nejlépe vystihl obrat "napjaté očekávání". Všichni vědí, kolik je na které šachovnici ve hře, a zároveň si uvědomují význam všech partií dohromady. V evropské partii ale platí, že případná celková prohra se týká všech. To ještě nedává záruku, že příští summit přinese dohodu o evropské ústavě. Nelze totiž zapomenout na politiky, kteří už uvažují o volebních termínech ve svých zemích a daly by proto přednost dohodě až na konci letošního nebo možná až v příštím roce.