Slávka Kopecká: Kradení malíři a obrazy

Slávka Kopecká s obrazem Jiřího Sováka

3 „krimi“ glosy uvnitř článku s rozhovorem s autorkou.

Slávka Kopecká má dar vyprávět. A navíc má co. Při práci se setkala s řadou velkých osobností, především z uměleckého světa. A právě vzpomínky na ně občas slouží jako témata pro její glosy vysílané v Dobrém ránu s Dvojkou.

Čím se při psaní necháváte inspirovat?

Baví mě vtipně glosovat běžné denní věci. Můj velký vzor (a kdysi také autor a spolupracovník v novinách, kde jsem vyrostla) Fratišek Nepil to dělal přesně tak. Koukal kolem sebe a záměrně hledal a zhusta nalézal náramné a vtipné souvislosti. Obyčejný život tak povýšil do krajiny legrace. Snažím se o totéž... A mám radost, když to občas „škrtne“.

Na poslech se zdá, že se u psaní vysloveně bavíte. Dá se říct, že je to taky jakýsi druh terapie, oddechu, zkrátka že se člověk vrátí ke vzpomínkám na lidi, které měl rád a s nimiž udělal kus práce a je mu fajn?

Psaní mě odjakživa baví. Vlastně většinu profesionálního života se psaním bavím... Ale není to zrovna oddech. Jje to práce jako každá jiná. Někdy dokonce dřina... To když se vám zrovna nechce sedět za strojem a termín tluče na dveře...

Ale terapie to tedy pro mě není. Já jsem takový venkovský voříšek. Umím se bavit i jinak. Jdu na pivo, starám se o zahrádku, hlídám vnuka Tondu, hádám se s dcerami nebo alternativně s Jiřinou Bohdalovou (s tou s velkou chutí a nadšením). Zkrátka i ve svém věku žiju naplno.

Občas jsou terčem Vašich glos taky Vaše dcery. Jak na to reagují?

Pokud mají „kecy“, snažím se jim vysvětlit, že moje psaní je tvůrčí proces, v němž hraje nezanedbatelnou roli i zjitřená fantazie. Ovšem je třeba říci, že obě mé dcery moji fantazii zjitřují mírou nevídanou. A reagují na mé psaní všelijak. Na to ale nedbám. Píšu si, co chci.

Kdy a kde píšete? Píšete spíš průběžně, nebo k tomu „sednete“ a slova se sypou?

Píšu s radostí. Lehce a hravě. Slova se sypou, jak říkáte. V tom mám kliku. Mám ale ráda termínovaný tlak. Takový „mus“. Protože jsem zároveň lenoch líná.

Když mám zadaný úkol (třeba odevzdat glosy na Dvojku do pátku a pak je ve studiu načíst), tak se do pracovny docela těším a dlouho to neodkládám. A když na to přijde, můžu klidně psát v noční košili a nemusím si oblékat „malou večerní“.

Na čem momentálně pracujete? Jak těžko nebo lehko si hledáte čas na psaní svých vlastních poznámek?

Teď píšu, až se mi od brka kouří, pro Jiřinu Bohdalovou. Však jí bude za pár už 85 let! Tu práci pro první „komindu“ této země dělám léta s velkou chutí, protože mě nikdy nepřestala bavit.

Píšu pro ní skoro 50 let. A obě žijeme, navzdory okolnosti, že jsme si mnohokrát vjely do vlasů. Bohdalka je fenomén a i pro mě, jejího věrného písaře. Je to vlastně (viděno zpětně) jistý novinářský dar.

Slávka Kopecká a Jiřina Bohdalová ve studiu Dvojky v roce 2011

Kolik jste toho s Jiřinou Bohdalovou už napsaly?

Sepsaly jsme stohy novinářského papíru a šest veleúspěšných knih. Zažily jsme bezpočet příhod, osobních i profesních tahů. Ale nepracuju jen pro Jiřinu. Vedu soukromé nakladatelství.

Píšu tedy a vydávám knížky nejen sobě, ale i jiným. Vzácným lidem. Poslední trhák připomenu: vzpomínky pana doktora Zdeňka Mahlera …ale nebyla to nuda! Výtečné dílo!

Píšu glosy pro Dvojku. Moc se mi ten formát sice nelíbí, ale oceňuju jistý tlak a příkaz psát krátce, vtipně a dodržet termín. A být u mikrofonu. To je pro mě svátek. Když se mi zadaří, poznám to. Posluchači mi to dají hned najevo.

Možná z dobrých textíků udělám knížku. Ale napřed musím dodělat spoustu dalších věcí ve svém nakladatelství, třebaže už pár let „couvám do depa“. A k tomu vždycky lžu, že „už mám všechno hotový“.

Živíte se prací se slovem. Nevadí Vám věnovat se psaní ještě vedle toho?

Furt lepší práce se slovem než práce s volem... Když jsem po roce 1989 přestala být ve 40 letech novinářkou, hupla jsem na vlastní nohy. A začala psát větší formáty a později jsem začala vydávat knížky. Napřed jsem se bála, že prodělám kalhoty, ale tvůrčí svoboda a radost z té práce mě uhranula.

I skutečnost, že jsem se musela spolehnout jen a jen na sebe. Z kvetoucí zahrádky mnou dosud vydaných knížek (a je jich kolem 150) nemůžu mít nikdy víc radosti, než mám. Je to krásná práce... Našla jsem se v ní a jsem osudu vděčná!

Všechny ranní glosy najdete po odvysílání i v Archivu pořadů.

Čtěte také