Sklizeň zbraní

Nejspíše to, co je poslední dobou na Balkáně zvykem, totiž nadále vyhánět z domovů lidi, kteří jsou v dané lokalitě národnostní menšinou. Pokud se ti, které vyhnala válka, nevrátí, sklizeň zbraní bude postrádat svůj hlavní smysl. Co by bylo třeba na Balkáně sklidit, je nacionální nevraživost, která se tváří být vlastenectvím. Vysvětlit znesvářeným národům, že vyhánět sousedy kvůli odlišné národnosti je absurdní, ovšem mezinárodní společenství neumí. A tak alespoň sbírá nějaké ty zbraně.

I Makedonci se nakonec dočkají míru, který ale sotva bude jiný, než je například ten chorvatský, který můžeme vidět o dovolené. Podél cesty ze Záhřebu do Splitu rostou vedle vypálených stavení obrovské moderní vily. Do těch ruin bez střech a se stopami po kulkách zjevně není návratu. Jejich obyvatelům, pokud jsou naživu, nezbývá než také stavět. Mezi jinými vypálenými ruinami. V televizi je mezi reklamami na žvýkačky a limonády k vidění varovný klip s dětmi, které vejdou do baráku, kde vzápětí vybuchne mina. Ve zprávách moderátor rutinně oznámí, že zahynuli další pyrotechnici, a pak mezi reportáže o cestovním ruchu režie zařadí výzvu k odevzdávání zbraní. Jsou špatné - zabíjejí, říká text. Odneste je na policejní stanici. Zbraně se prostě na Balkáně odevzdávají tehdy, když už v okolí není souseda s nepatřičnou národností a zbraně když ohrožují vlastní děti.