Sarah Kane: Crave

Sarah Kaneová stála na počátku tzv. "coolnes", vlny současných britských her bořících tabuizovaná témata na divadle, jako jsou sex, drogy a násilí. Její prvotina Blasted (v překladu sežehnuto, rozbombardováno) otevřeně ukazující brutalitu a násilí, vyvolala zprvu především opovržení a nechuť. Následovaly další hry - Phaedra's Love (Faidřina láska) a Cleansed (Vyčištěno) - sepsané ve stejném duchu. Svou otevřeností k agresi, násilí asmrti vyvolala Kaneová polemiku o existenci těchto témat na divadle. Zatímco ve filmu i v běžném životě o násilí mluvíme bez známky pohnutí, v divadle se s ním identifikujeme silněji a intenzivněji, protože je mnohem bližší, fyzičtější a reálnější než filmové plátno nebo novinové zprávy.

Činoherní studio se rozhodlo české inscenaci ponechat původní anglický název "Crave", který v překladu znamená "dychtit nebo prahnout". (Pro srovnání uveďme, že Eva Pivolousková zvolila pro svůj slovenský překlad slovo "Túžim"). Od autorčiných předchozích textů se odlišuje především útlumem brutality a násilí. Zároveň také nesleduje žádnou dějovou linii, pomineme-li fakt, že všechny promluví směřují ke konečné sebevraždě. V promluvách identifikujeme čtyři hlasy - čtyři postavy, označené písmeny A,B,C a M. Projevují se krátce a úderně, někdy se překrývají a doplňují, někdy jen oznamují, jindy útočí. Hovoří se o depresích, o sexu a o lásce, nebo nás jen informují o drsných zprávách. Zkrátka co je právě napadne. V textu je těžké rozlišit ženské a mužské party, protože jako samostatné postavyse vynořují jen chvílemi. Po zbytek času zůstávají různými hlasy uvnitř jednoho člověka, který už není schopen dál žít v tomto světě a spěje k vlastní záhubě.

V ústecké inscenaci se pod režijním vedením uměleckého šéfa Davida Czesaného představili v rolích A,B,C a M Martin Finger, Jan Lepšík, Natálie Drabiščáková a Jitka Prosperi. Přestože mají ústeční s inscenováním drsných scén již nemalé zkušenosti například ze hry Odpočívej v pokoji, tentokrát je bohužel nejednoznačnost a na druhé straně přímost a údernost textu trochu zaskočily. Často předvádějí nepřesvědčivé výkony, což vede ke zlehčení a zesměšnění textu, např. u scén sexuálního ukájení. Vzhledem k pomalému rozjezdu inscenace, kdy se divák nemůže opřít o žádný děj ani jevištní akci, vyvolává realizace pocit prázdna. |Z takových stavů diváka vytrhují piuze náhlé jevištní zvraty, jako jsou nečekané pády do propadla, které ovšem opět vyvolávají spíše smích a nadsázku. Z únavné první části inscenace se pomalu dostáváme, až když se dialogy začnou přiostřovat. Stoupá rychlost jejich přednesu, hlasitost i spád, kterému napomáhá živou hudbou v zadní části scény a prudkými změnami osvětlení. Teprve v těchto chvílích je divák svým vnímáním plně vtažen do hry.

Ať už se na inscenaci Crave, kterou pro Činoherní studio přeložil jako ředitel Jaroslav Achab Haidler, díváme jakkoliv, je nasazení této hry na repertoár velice odvážným a zároveň chvályhodným dramaturgickým počinem. Divák si konečně může loňskou českou sezónu v Ústí nad Labem zařadit do světového kontextu.