Sadílek
Podle Pavla Eisnera byl Sadílek „domýšlivec“ a „bařtipán“. Též Antonín Kotík napsal, že „jméno to znamená chlubiče (kdo nadsazuje)“. Jako příjmení tedy patrně vznikl Sadílek z posměšné přezdívky. V časopise Naše řeč najdete již v roce 1918 článek o tomto jménu, kde se mimo jiné říká: „Sadílkem nazývali jindy člověka chlubného, domýšlivého, který myslí, že všemu rozumí.
Komenský v předmluvě k Zlaté bráně jazykův z r. 1631 praví na př. o podobném spise starším, že »ne tak pro cvičení počátečníků se hodí, jako pro podál přišlých (zvláště sadílků) zkoušení« (t. j. není pro začátečníky, nýbrž pro pokročilé, zvláště domýšlivé). Ceny zboží, zvláště pokrmů a nápojů, za starodávna »sadívali« (t. j. ustanovovali podle jakosti a jiných okolností) sousedé od obce k tomu zřízení; snad se jim říkalo také »sadílkové«, a »sadílek« snad byl sadil, který si vedl v úřadě nějak nepříjemně. Dokladů k tomuto výkladu nemáme; osoby, které »sadily« chléb, pivo atp., obyčejně se jmenovaly »sádce« nebo »sádčí«.“ V současnosti nosí příjmení Sadílek a Sadílková 2 025 osob, nejvíce jich najdeme v Praze.
Použitá literatura:
Sadílek, Naše řeč, roč. 2, 1918, č. 1, s. 22; P. Eisner, Chrám i tvrz, Praha 1992, s. 253; D. Moldanová, Naše příjmení, Praha 2010, s. 163; A. Kotík, Naše příjmení, Praha 1897, s. 110; J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962, s. 272
