S lidmi se v prestižní londýnské galerii líbal přes sklo. Rozhovor o umění podle Jiřího Kovandy

„Jsou to živé akce, které se odehrávají v různých prostředích budovy, a moje věc se jmenovala Líbání přes sklo. Je tam dlouhá skleněná stěna, která vede od hlavního vchodu k místní restauraci a já zval lidi prostřednictvím cedule k polibku přes sklo,“ popisuje svoje dílo.

Tahle performance je vlastně příkladem toho, co se nazývá konceptuální umění. Vzniklo v 60. letech a je to umělecké dílo, ve kterém je potlačena vizuální stránka. „Jde o pochopení obsahu, nejen o to, že věc je hezká. Definovat se to úplně nedá a je to dobrodružství pro samotného autora.“

Terapie přes sklo

Zájemců bylo za hodinu kolem 50 a pro introverta Jiřího Kovandu měla tahle performance i terapeutický význam. „Tahle složka tam je. Performeři, které osobně znám, jsou introverti a to překračování hranic je důležité.“

Přesto je polibek hodně intimní záležitostí. „Mě na tom právě baví ta dvojznačnost. Ta blízkost je intimní jako při polibku, ale vlastně to žádný polibek není, protože je to přes sklo. Je to ano i ne zároveň. A vy se musíte popasovat s otázkou, co to vlastně je.“

I performance je komoditou

Jak se dá takové dílo udržet, zachovat nebo dokonce prodat? „Běžně se to dělá fotografickou dokumentací s krátkým popisem věci, nebo videem.“ Děje se tak přesto, že ideálem prvních konceptualistů bylo právě to, že se dílo nedá zpeněžit. „Že to nebude mít hodnotu jako objekt, že to umění se nachází někde jinde, mimo ten objekt. Tahle utopická představa ale vzala časem za své,“ konstatuje Jiří Kovanda.

Z výstavy Jiří Kovanda v Pump House Gallery|foto: České centrum Londýn

Nad tím, co je nebo už není uměleckým dílem se hodně diskutuje. „To záleží na zkušenosti a schopnosti tu věc cítit. Falešný obraz člověk pozná pocitem. To je nejlepší kritérium,“ myslí si. „K umění se má přistupovat srdcem, ne rozumem.“ To, aby se věc stala uměleckým dílem, musí taky znamenat něco důležitého pro umělce. „V tom je podstata věci.“