Rozloučení s Jiřím Sovákem

Nemám rád, když tvůrce příliš prosazuje svoje vidění světa, když má patent na rozum a vnucuje se tím, že pouze jeho způsobem lze dělat humor. Humor mohou dělat - a je dobře, když ho dělají - i diametrálně odlišní tvůrci. Pak je to teprve zahrádka pestrá a barevná. Výsadní právo přece nemá ani Menzel, ani Svěrák, ani Pepa Dvořák, ani já, ani nikdo jiný. Ať ale všichni mají prostor, ať pracují, jak cítí, a ať tvůrci dají hercům - a potažmo divákům - vybrat. Když je s tebou sranda, lidi se smějí, zaplaťpánbů za tebe! Když není, měl bys jít od válu!

Měl jsem vždycky radost, když se někdo smál. A mám slabost na lidi, kteří mají zajímavý smích, kteří se řehtají naplno. Smích je krásná věc. A obyčejně ti, kteří mají smysl pro humor a umějí se smát, jsou z větší části dobří lidé, mají fantazii. Blbec - ten se nezasměje, a když, tak nejistě, protože neví - blbec - jestli je to k smíchu nebo ne, číhá, co udělají ostatní. Neupřímně se šklebí, protože si chudák neumí vybavit tu situaci, kterou líčíte. Je opravdu ochuzen o krásné věci. A taky podle letory posuzuju lidi. Když je někdo veselý, obyčejně nebývá opravdu zlý.

Čemu věřím? V co věřím? Věřím v Krista - jako brzdu všeho zlého, co je v člověku. Vidím ho spíš v racionální rovině, ale někdy se rád i v kostelíčku pomodlím. Můj fanatismus se projevuje tím, že jednou za rok skutečně do kostela zaběhnu... Nevím, kam v tomto smyslu patřím. Jsem původem odněkud z Pruska, tedy Prušák, a napůl Žid - takže dopoledne jsem obvykle krutej a odpoledne lstivej. Víru v sobě však nesu jako každý myslící člověk. Člověk nemůže žít bez víry - bez jakékoliv víry, jako hovádko. A je-li člověk navíc obdařen citem, pak ten cit a talent v sobě musí i za pomoci vyšší mocnosti chránit. Věřit tedy v sebe - ale i v tu vyšší moc nad sebou.

Jednou při natáčení s Jaroslavem Marvanem položil Jiří Sovák řečnickou otázku: "Mistře, kdo tu srandu bude dělat po vás ?" Jaroslav Marvan s odpovědí nezaváhal, obrátil se k Jiřímu Sovákovi a řekl: " No přece, kdo jiný, než právě Vy!" A v těch slovech bylo poselství, kterému Jiří Sovák dostál beze zbytku. A tak, i když v galerii jeho hereckých postav najdeme i role vážné a tragické, úsměv bude už jednou provždy spojován s jeho jménem. Samozřejmě i díky populárním čtyřdílným Pamětem, které Jiří Sovák psal společně s novinářkou Slávkou Kopeckou v posledních letech a člověk při jejich čtení slyšel Sovákův smích, jeho dikci, viděl jeho gesta a smál se, jako by mu Jiří Sovák ty historky vyprávěl právě teď někde docela blízko. Když se ve čtvrtek minulý týden vrátila paní Andulka Sováková z Prahy na chatu, kde s manželem v posledních letech trvale žili, našla za dveřmi u plotu čerstvě natrhané květiny. Bylo to stejně jemné a něžné poděkování neznámých ctitelů Jiřího Sováka, jako když po smrti Vladimíra Menšíka v květnu 1988 našli za stěračem jeho automobilu před domem v Brně krásnou kytici... Na konci září vydává nakladatelství Slávky Kopecké a fotografa Andreje Šťastného HaK (Humor a kvalita) čtyři knížky Pamětí Jířího Sováka jako sebrané spisy v jednotné úpravě. Jiří Sovák se na souborné vydání svých knížek těšil a s humorem vyprávěl, že když může mít svou "vážnou zelenou krabičku" prezident (sebrané spisy Václava Havla), proč by nemohl mít "veselou barevnou krabičku" jeden obyčejný český herec... Vyprávění, psaní a neutuchající čtenářský zájem Jiřímu Sovákovi v posledních letech alespoň částečně nahrazovaly ohlas a potlesk publika v hledišti divadla...