Radek Holub: „Hrát jeden večer tragédii a druhý komedii patří k herecké hygieně“

Mezi školou a prací
Ve 4. ročníku opustil DAMU, aby se postavil na prkna, která údajně znamenají svět. Vzdělání má proto „jen“ bakalářské. „Nevyzvedl jsem si ani svůj diplom. Naštěstí jej nepotřebuji a nemusím se s ním nikde vykazovat. Má práce hovoří za mě.“ Kde se v něm vzalo herectví, sám netuší, protože herecké geny neměl po kom zdědit. Na konzervatoř jej prý nevzali kvůli nedostatku talentu. Proto chodil do tzv. lidušky (dnes základní umělecká škola), kde jej k přijímacím zkouškám na DAMU připravovala herečka a skvělá pedagožka Jiřina Steimarová. „Věděla, stejně jako já, že nic jiného, než herectví, dělat nemůžu. I když jsem nikdy nechodil do žádných divadelních či recitačních kroužků. Zato jsem od dítěte blbnul ve všech pádech tohoto slova a byl školním šaškem.“ Jak dodal Radek Holub, k divadlu se dal také proto, aby mohl kočovat.

Mezi divadly
Osud tomu ale chtěl, aby zůstal v Praze, tak alespoň kočuje po pražských divadlech. Vidět jsme jej mohli (či dnes můžeme) např. na prknech Činoherního klubu, Národního divadla, Rokoka, Divadla Na Jezerce a mnoha dalších. „Divadlo má neopakovatelnou atmosféru. Člověk nasaje něco jiného, než před plátnem nebo televizní obrazovkou. Probíhá tam přenos energie. Mimo hlavní město jsou diváci otevřenější a kontakt se navazuje snadněji.“ Divadlo se, podle jeho názoru, nemá brát vážně, ale „dělat se musí vážně“ a s plným nasazením. „Když se baví herci, ale ne obecenstvo, je to špatně.“ Oblíbená postava je pro něj vždycky ta, kterou právě hraje. Jak role zraje? „Startuje to obecenstvo na generálce. Pak už se představení rozvíjí. Není to tak, že bych se naučil roli a pak ji předvedl. Divadlo je neustálá práce.“

Mezi klasikou a komikou
Radek Holub je považován především za komického herce. Vzory sice rád nemá, ale patří mezi obdivovatele Vlasty Buriana. „Byl to úžasný člověk a já znám jeho filmy. Rád bych poznal hodně kolegů, kteří už odešli do hereckého nebe. Zeptal bych se jich, jak to dělali.“ Přes „nálepku“ komika, můžeme Radka Holuba vidět i v tzv. vážných představeních, jako Čechovův „Racek“ či „Višňový sad“. „To žádná legrace to není, ale jsou to nádherné role. Hrát jeden večer tragédii a druhý komedii patří k herecké hygieně. Její součástí je i rozhlasová práce. My doma nemáme televizi, tak posloucháme rozhlas a rádi máme např. pohádky.“ Se svojí ženou Bárou Hrzánovou se nesetkává jen doma, ale také na jevišti. Vidět je spolu můžeme např. v představení „Ženitba“ v Divadle Na Jezerce. „Hraje se mi s ní krásně, nemusíme si totiž nic říkat.“ V některých hrách spolu improvizují, ale takový Čechov to prý nedovoluje. „Tam se text musí interpretovat přesně. Herectví ale není jen o něm, ale o tom, co je tzv. pod ním.“ Mezi jeho herecké party nikdy nepatřil princ z pohádky a Radek Holub toho nelituje. „Princ musí sedět na koni, být hezký a krásně mluvit. Záporné role jsou mnohem lepší a lépe se i hrají.“

Mezi řecko-římským zápasem a jógou
Skvělým odreagováním je pro Radka Holuba jóga, které se věnuje 2 x týdně. „To chodím do tělocvičny, ale hodně cvičím i doma. Lidé mají o józe často pomýlenou představu a představují si jen zamotané končetiny v krkolomných pozicích. Já bych řekl, že jóga je o životě. Je to cvičení pro tělo i duši. Během cvičení se člověk dozvídá mnoho věcí o sobě, protože komunikuje se svým nitrem.“ Paradoxem je, že Radek Holub se v mládí věnoval řecko-římskému zápasu. „Doma jsem tehdy lámal nohy svým dvěma sestrám. Pak jsem postupem doby přešel na jemnější sporty.“

Více si poslechněte v záznamu rozhovoru s Danielou Brůhovou.