Problémy, o nichž se příliš nemluví

Leckde se nad výsledky strhla politická přestřelka, ale snad s výjimkou Polska, které se asi ještě letos dočká předčasných voleb, na receptu s lékem na utržené rány se dalo přečíst slovo čas. Kdo z šéfů států a vlád, který by se spolehl na tento druh léčby, mohl by se zle přepočítat.

Na konci tohoto týdne se všichni - úspěšní i neúspěšní - sejdou v Bruselu, aby na druhý pokus dali dohromady kompromisní podobu textu evropské ústavy. Po debaklu na konci loňského roku, kde se rozpory snažil poněkud amatérsky řešit italský premiér Silvio Berlusconi, by nové selhání museli všichni zúčastnění vnímat jako společnou ostudu. A to by měsíc po slavnostních řečech, které se vedly kolem prvního května při rozšiřování Evropské unie, vypadalo jako kocovina po svatební hostině.

Kde se tak najednou vzaly ty starosti? Nejsnazší by bylo pokračovat v právě zmíněném příměru, protože jestli rozšíření Evropské unie bylo svatbou, tak to byl sňatek po letité známosti. Navíc, věcně vzato, přípravy na vstup deseti nováčků byly tak důkladné a dlouhé, že v noci z 30. dubna na prvního května kromě zmizevších celníků se nic výrazně hmatatelného a viditelného nepřihodilo.

Těžko se divit, že se voliči k volbám do Evropského parlamentu nehrnuli. Diskuse mezi kandidáty se vedly spíše na domácí témata a pro občanstvo nových členských zemích bylo nanejvýš obtížné postřehnout, co ti jejich noví zástupci v unii mohou vlastně dokázat. Tento dojem v nich utvrdili po vyhlášení výsledků politici, kteří bez ohledu na mizivou účast zacházeli s výsledky, jako kdyby se jednalo o volby do národních parlamentů. Zmatení mezi evropskou a domácí politikou mohlo být stěží větší.

Kdo by chtěl nad těmito debatami mávnout rukou, měl by si posunout čepici do týla, protože nesnáze s volbami do Evropského parlamentu budou vypadat jako letní bouřka ve srovnání s potížemi, které může zrodit závěr tohoto týdne.

Jako už to v politice chodívá, rýsují se dvě možnosti a rozdíl mezi nimi není rozdílem mezi dobrým a špatným, ale spíše mezi špatným a ještě horším.

První, v tuto chvíli méně pravděpodobná, možnost je, že se pětadvacet šéfů států a vlád na konci tohoto týdne v Bruselu na textu evropské ústavy nedohodne. Po selhání v prosinci a po blamáži s volbami do Evropského parlamentu by to bylo další varovné znamení, o nichž se v souvislosti s rozšiřováním unie tu a tam, ale spíše potichu mluvilo. V lepším případě by nastalo zpytování svědomí a v horším hledání viníků a případný spor by nevěstil nic dobrého pro debaty o výhledu na příští léta, protože v nich půjde hlavně o rozpočet, tedy o to, kdo a kam bude dávat a kdo a odkud dostávat. Zkušenost napovídá, že podobné spory mezi příbuznými hnedle po svatbě mohou skončit pěknou polízanicí.

Bude to znít překvapivě, ale ani možnost, že se političtí vůdci pětadvacítky dohodnou, není cestou k bezoblačným zítřkům. Není totiž málo zemí, kde o přijetí textu evropské ústavy rozhodnou občané v referendu. Britský premiér to už svým voličům slíbil a francouzskému prezidentovi možná nezbude, než aby ten svůj slib, na který by možná rád zapomněl, splnil také.

Zemí s referendem sice nebude v Evropské unii většina, zatím ale platí, že text ústavy musí schválit všichni, jinak se jde znovu k jednacímu stolu. Při vší úctě k pravidlu rovnosti nelze přehlédnout, že odmítnutí ústavy by na Evropskou unii mělo citelnější dopad v případě Británie a ještě větší v případě zakladatelské Francie.

Pokud bychom měli navázat na začatý svatební příměr, tak evropské novomanžele nyní čeká v dennodenním provozu zkouška, zda jejich předsvatební sliby obstojí v dennodenním provozu. Zároveň budou mít příležitost znovu dokázat, co je pravdy na tvrzení že dějiny evropské integrace jsou dějinami opakovaných krizí, bez kterých se nedokázala pohnout dopředu.