Při dabingu vždy ctím originál, říká Dana Černá

Jméno Dany Černé se objevuje hlavně v titulcích zahraničních filmů. Její hlas známe např. ze seriálu „Zoufalé manželky“, kde dabuje v českém znění Teri Hatcherovou, která představuje Susan Mayerovou. Dana Černá ale není jen hlasem. Její první angažmá bylo ve Středočeském divadle Kladno – Mladá Boleslav, po rozdělení divadel působila v Mladé Boleslavi. V současné době ji můžeme potkat v pražském Činoherním klubu.

Tak jak jemně a něžně působí na posluchače její hlas, taková je i ve skutečnosti. Svůj život prý bere tak, jak přichází. „Já opravdu nemám žádné metry či cíle. Beru život jaký je. Co přijde, tak přijde. A když nepřijde nic, tak si to taky dovedu užívat, ale jinak. Když nemám roli v divadle či rozhlase nebo nemám žádný dabing, snažím se chodit na procházky, cvičím jógu. Prostě beru život tak, jak ke mně přichází.“

Doménou Dany Černé je hlavně dabing. „Hodně mě to baví. Hlas je polovina výkonu herce. Vždy se snažím ctít originál a tzv. jim to nezkazit. Ne vždy to ale jde. Když se stane, že je dialog bezuchý a tzv. o ničem, tak to nemůže dobře zahrát ani dabingový herec. Na druhou stranu jsou skvělé filmy a skvělý český dabing.“ Dana Černá se prý vždy snaží přizpůsobit originálu, tedy i původnímu hlasu konkrétní postavy. Přiznává, že ji nikdy nenapadla myšlenka, že by něco, nějaký dialog, sama udělala lépe, a to zejména u amerických filmů. Specifická herecká disciplína, namlouvání neboli dabing, se podle Dany Černé naučit dá. Hlavní je prý „chytit“ emoce. Hodně prý záleží i na osobě, která film upravuje. „Kvalita dabingu záleží na tom, kdo text upravoval. Ten člověk musí zvolit správnou češtinu a těm nejlepším pak tzv. sedí i každá hláska překladu.“ Trochu jiné jsou dabingy různých lékařských seriálů. Autoři překladu mají své odborné poradce a každé přeřeknutí může znamenat problém. „U těchto seriálů mám vždy trochu obavy. Lékařské vědě vůbec nerozumím a vždy mám pocit, že to diváci musejí poznat. A stačí jeden přeřek a můžu, jako ´lékařka´, stanovit úplně jinou diagnózu.“ Při dabingu se běžně stává, že si herci texty mírně, tzv. na tělo, upravují. Úplně jiná situace je ale při namlouvání reklamy. Tam se prý nesmí změnit ani slovíčko. Texty jsou dopředu schváleny agenturními právníky a každá svévolná úprava by mohla znamenat „nakročení do propasti“.

Dana Černá a Martina Kociánová|foto:Jan Sklenář

Jinak ale vypadá práce v rozhlase. (Pozn. redakce: Posluchači Dvojky si mohli Danu Černou poslechnout např. v našem seriálu Život je pes nebo v posledních týdnech Hříchy pro posluchače rozhlasu Dušana Kleina.) Na rozhlasové role se připravuje stejně, jako na ty divadelní. „Už jsem to já, která hraje. Vždy si musím představit o jakou roli jde, jaký má charakter apod. a pak se hlasově převtělím do někoho jiného.“

Danu Černou můžeme, jak jsme již výše uvedli, potkat na prknech Činoherního klubu. To, jak se do klubu dostala, považuje za malý zázrak. „Komu se poštěstí dostat se od plínek přímo do divadla? Vybrali si mě pro jednu roli a nakonec si mě tam nechali.“ Činoherní klub je dalšími herci považován za ligu výjimečných. „Když jsem sem přišla, tak jsem věděla, že je tam malý prostor a specifický způsob herectví. Herci nejprve strašně dlouho zkoušejí. Snažíme se do toho tzv. zažrat a až v poslední chvíli jdeme na jeviště. Vlastní pohyb postavy pak zcela přirozeně vychází ze znalostí textu a jednotlivých situací.“ Proti jiným divadlům probíhá i jinak způsob výběru hereckého obsazení nových her. „O tom, kdo a jakou roli získá se nedozvídáme z nástěnky. Režisér s lidmi vždy dopředu hovoří a před vlastním rozhodnutím si mohu hru dopředu přečíst a až poté se rozhodnout, zda nabídku přijmu nebo ne. Odmítnout roli rozhodně není tragédie. Činoherák je taková rodina, a to jak mezi herci ale snad i diváky.“

Logo|foto:Český rozhlas

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru.