Přepis pořadu Jak to vidí - 8.12.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemné pondělní dopoledne přeje Daniela Brůhová, začíná pořad Jak to vidí. Dnes sedí proti mě za mikrofonem socioložka Jiřina Šiklová. Vypadá velmi dobře na to, že se před třemi dny vrátila po třech týdnech ze Spojených států. Takže my dnes pravděpodobně paní doktorko ve Spojených státech zůstaneme. Vy jste tam byla v té době, kdy byla volba prezidenta.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Ne, ne, už po ní, ale bylo to ještě samozřejmě na tohle to hodně zaměřené a byla jsem tam asi od někdy 15. listopadu až doteďka a bylo to také v tom období, kdy se znovu otevíral právě ten český dům v New Yorku a byla tam hra mimo jiné tedy Vlasty Chramostové Národní divadlo, Tři životy Vlasty Chramostové. Tak bylo to velice zajímavé, za prvé ten dům se podařil skvěle obnovit a myslím, že ho udělali hezky. A hra se tam také povedla a co bylo nejzajímavější bylo to, že ti lidé co tam přišli, ty lidi naši krajané nebo tedy Češi a Slováci, tomu rozuměli. Víte, já jsem se obávala, že ti lidé, kteří byli takhle poměrně dlouho odtrženi, nebudou tedy těm jemným nuancím rozumět. Překvapilo mě to pozitivně.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže říkáte, že český dům v New Yorku žije.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Ano. Český dům v New Yorku žije a je tedy, jmenuje se Bohemia National Hall, a je tedy velice pěkný. Stejně tak jako žijí tam, já jsem byla ve Washingtonu, kde jsem také měla nějakou přednášku, to zase bylo zaměřeno na ambasádě na lidi, co se tam sešli, spíš na tématiku stáří, již já se zabývám. A zase, uvědomila jsem si, že ty problémy, které tam ty lidi mají, tak jsou úplně stejné jako u nás. Problém stáří není totiž, on ani u nás, otázka finanční, ale je to otázka vztahů, mezilidských vztahů, přátelských vztahů, rodiny, že a tak dále. Takže myslím si, že i v tomto jsme velice si blízcí.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To jste mi udělala radost. Já jsem měla dojem, že přeci jen penzisté v Americe jsou na tom podstatně lépe než ti v České republice, protože když člověk občas vycestuje do nějakých zahraničních zemí, tak často je potkává seniory, kteří jezdí nejen ze západní Evropy, ale třeba i z Ameriky, kteří cestují, mají různé kluby a žijí aktivním životem. Mám pocit, že tady u nás to ještě stále trošku chybí.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
To je sice také pravda, ale víte, tu spokojenost člověka netvoří toto. Jsou to opravdu mezilidské vztahy, sousedské. Já jsem potom cestovala na Floridu, proto jsem pořád ještě opálená, je to takový divný, že jo, že jako člověk v tomhle tom období je takhle teda opálený, ale takže jsem tam viděla i řadu tamějších takových to, co bychom nazvali rezidenční domy, domy pro seniory to, co u nás jsou ty denní stacionáře, jakési zábavní podniky pro ty staré lidi. No, víte, chybí tomu všemu ten mezilidský vztah tak, jako teda tomu velice často chybí u nás. Ti lidé bydlí, řekněme, v hezkých velkých domech, dojedou tam vlastním autem, ale zase v té Americe na té Floridě jezdit autem, i když je vám osmdesát, není problém, protože na každé straně máte tříproudovou tedy vozovku, no tak, ani by se s tím druhým člověk nemohl srazit. Ale je to prostě umělé. Někdo pro vás připravuje zábavu, tak se tedy bavíte, začíná se v jednu, končí se v půl čtvrté, rozumíte.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Co vám tam chybělo?

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
To, co tady říkám v podstatě chybělo tam, a to asi chybí vždycky teda ten mezilidský vztah těch lidí. Myslím tím jako taková ta normální, přátelská popovídání. To, co by se tady dalo říct, že prožívají staří lidé, když si jdou sednout do hospody a vedlejší jim řekne, tak si, dědo, spolu připijeme. Nebo když babky vylezou tak jako třeba já někde na chodbu a chvilku si popovídají. A co jste dělala, paní Cirhůtová? Jo, a já jsem vařila toto. Něco podobného tam to prostě chybí, ale ono to chybět musí, protože za prvé vzdálenosti i mezi těmi jednotlivými domy jsou takové, že musíte si na to to auto vzít. Obchody v našem slova smyslu, že byste po nich procházeli, nejsou. Když tak jsou tu nákupní centra ohavná, která jsou tady taky, viz tamhle třeba někde na Praze. Obrovská, plná muziky, nedá se tam mluvit, že jo, protože tam to furt řve a furt vás někdo popohání. Tak to je teda, takže to vlastně ty staré lidi z toho vylučuje a já jsem tam třeba viděla, jak nejvíc jsou ti lidé potěšeni, ti staří lidé a vlastně není to závist, ale říkají, ty se máš. Třeba ten dotyčný má v blízkosti rodinu, která tam emigrovala odněkud z pomezí Ukrajiny a Rumunska a Maďarska a oni se na toho pána jdou třeba třikrát za den podívat jen tak přinesou noviny, podívají se, jak se mu daří, jestli něco nepotřebuje, přinesou mu nákup. Něco takového jakoby to udělali, když tamhle já bydlím třeba chalupu mám v Jelenově a řeknu sousedce, tak já jedu do Čáslavska, nechce taky rohlíky nebo vánočku. Tak asi tyto věci, a to tam není, takže je to všechno organizované.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Aha. To je přece jenom velký rozdíl možná i velký rozdíl nejen proti České republice, ale i Evropě.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
To si myslím, že i proti Evropě, takže já bych řekla, aspoň samozřejmě, že tam jsou také chudí lidé, ale ty jsem neviděla, ale co jako jsem si říkala, že je to vlastně jakýsi smutek stáří v blahobytu. Říkala jsem si, oč je na tom lepší, já nevím, třeba tamhle paní Taindlová z Ostravy, která ví, že když teda půjde na koncert a dojde tam, i když už je o taky stará paní, velice stará paní, takže tam potká osm, deset lidí, které zná. Když jim řeknete, pojďte ke mně na čaj, tak oni přijdou a mají si o čem povídat, protože k sobě náleží. Já bych tady řekla, že ti lidé jaksi na sebe stále něco hrají, že tam chybí upřímnost prostě proto, protože nejsou k tomu vedeni, aby ten druhý byl tedy jim opravdu blízký.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste zmiňovala krásný obraz, tedy smutný obraz, smutek v blahobytu, ale, paní doktorko, vy jste nezmínila o rodinách těch lidí. Kde jsou rodiny?

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
To je taky ten problém, víte. Lidi se tam staří chlubí, velice často říkají můj syn, moje dcera, velice mnoho zdůrazňují, a to oceňuji, velice oceňuji, jaké mají děti jejich vzdělání. Tím se ale nepřímo naznačuje, že vlastně ti rodiče jim na to vzdělání dali, že jim to umožnili. My jsme se dřeli, nebo mně říkali dřeli, že jo, pracovali jsme hodně intenzivně, ale náš syn a tak... Ty školy jsou tam drahé pochopitelně, ale ty vzdálenosti jsou zase tak velké, že s kým se ti lidé mohou sejít. Chápete, když jako vlastně se letí čtyři, pět hodin za tatínkem a maminkou tamhle na Floridu, no tak tam neletíte velice často, že jo. Je to těžké. Třeba ten /nesrozumitelné/, který je jako naše Vánoce, no, tak samozřejmě se rodiny sejdou. Ale na ty vzdálenosti to není možné. Víte, ta veliká, rozsáhlá země je na jedné straně imponující. Máte z toho pocit, že tu Ameriku nikdo nemůže dobít, protože to je neobsaditelné a dokonce by to asi ani nešlo bombardovat, protože co byste tam bombardovali, když tam teda máte tak velké vzdálenosti. Ale právě ta vzdálenost fyzická možná, že také působí i na tu vzdálenost tedy mezilidskou. Totéž máte to, že je tam mnoho mezikulturních sňatků, takže ta vnoučata mluví každé, nebo každé, ale často jinou řečí. To je to, co čeká Evropu.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to jsou myšlenky, které přináší z Ameriky socioložka Jiřina Šiklová. Jste ve společnosti Českého rozhlasu 2 Praha a hostem pořadu Jak to vidí je Jiřina Šiklová, socioložka, která se vrátila ze Spojených států po svém třítýdenním přednáškovém turné. Postřehy, které jste přivezla z Floridy, postřehy o starých lidech tedy nejsou pro nás příliš pozitivním obrazem a říkám si, že tady stále ještě drží ty rodinné tradice. Snažíme se stěhovat blízko svých rodičů, mít je blízko. Je to pro nás důležité, alespoň myslím v České republice, že to ještě tak funguje, a to je dobře. To bychom si asi měli zachovat, protože to, co jste říkala smutek v blahobytu, bez toho, že blízcí žijí někde poblíž, abych s nimi mohla komunikovat. To bych se opravdu nepřála na stáří.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Já taky ne.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Máte ještě nějaké postřehy, paní doktorko, které by mohly být pozitivnější?

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
No, tak já považuju za pozitivní třeba to, co také oni tudíž zvolení Obamy. Jo, to prostě je tam považovaný jako, prosím vás, ale negeneralizuji, mluvím o kruzích, s nimiž jsem se já mohla setkat. Prostě to považuji jako jakýsi návrat k tradicím opravdového tedy amerikanství a k jejich ústavě, že tedy kdo je schopný, se může dostat na určité pozice, i když má teda tmavou pleť, a to považují oni za vlastně jakési znovuobnovení a vítězství de facto teda těch Spojených států. Někteří to formulovali tak, že dokonce v posledních letech se styděli říci někde, že jsou Američani. A teďka zase, že na to budou hrdí. To považuji za velice dobré v tom. Trochu, ač se přiznám, bylo líto toho pana Bushe, protože opravdu všude se objevuje tedy Obama, /nesrozumitelné/ prezident, tedy jako zvolený prezident, ale pořád ještě Bush tím prezidentem je, takže on teda rozsvěcuje stromeček a dává krocanovi milost, což je zvláště dojemné, když drží prezident teda takovou tu velkou slepici a teďka ji hladí.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Krůta.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Promiňte, krůtu, ano. Já si to pletu. Tak jako jsem si říkala, chlape, tebe je mi líto. Tamhle jedeš do Iráku, honíš teda Usáma Ládina po celým světě a pak tady hladíš krocana, jo, a že jako tomu dáš milost. No, ale takto to prostě bývá.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Čímž jste prozradila, že jste tam byla na Den díkuvzdání, což je pro Američany velký svátek. Slavila jste ho s někým?

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Ano, slavila jsem ho v tak jako, protože ta rodina, co jsem u nich byla, to už bylo na Floridě poměrně malá, tak tam byli také přizváni sousedé, samozřejmě, že tam ten krocan byl, ale byli to všechno přistěhovalci z Evropy, což je taky zajímavé, ano. Ale asi se vzájemně tedy zvou a na mě by to bylo pořádně všechno formální, ale asi určitě bych tam taky nějaké přátele našla, anebo myslím takové ty opravdu srdcové. Myslím, že, víte, oni tam přitom vzpomínají i na tu tradici, která se zde málem teda, nebo málokdy připomíná, že to se tehdy sešli po těch dožínkách, že jo, ten jeden indián, teda ti otci, tedy poutníci a teda i přistěhovalci tam a řekli si, tak my jsme přežili žně a přežili jsme toto období, tak snad budeme žít tedy znovu. No, a ti indiáni, to tam bylo i několik takových vtipů, že říkají, no byl to dobrý nápad tady s nimi sednout. Takže už si dovedou i z tohoto dělat legraci.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Už je to kapitola, která je uzavřená?

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Ano, a co je teda tak velice zajímavé, že opravdu jsem tam neviděla třeba nějaký projevy rasismu vůči třeba černochům, opravdu ne. Pravda, jsou tedy zaměstnáni v takových méně výrazných zaměstnáních, jako třeba na letištích, nevidíte skoro jako personál nikoho jiného nežli teda vlastně černochy, převažují tam. Ale taktéž jsou v těch domovech pro ty seniory, ale vidíte opravdu, že je to respektovaná minority, která tedy s těmi ostatními souvisí, spolupracuje, taktéž na obrazovce se vyskytují v různých rolích, stejně jako poradci, diskutéři různých kulatých stolů a podobně. To mě překvapilo velice pozitivně a říkala jsem si, tak vida, hoši, tohle se vám taky podařilo.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Multikulturní Amerika.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Totálně multikulturní Amerika mezitím samozřejmě, že jsou teda vlastně Číňani nebo Vietnamci hodně Japonců a když přijedete do toho tedy New Yorku na Manhattanu, já se přiznám, že jsem bydlela na Manhattanu přímo, protože jsem bydlela u Martina Palouše, který tam teda pracuje a je šéfem teda našeho oddělení pro OSN, tak mě tam nechal vyspat, takže jsem to měla z první ruky, tak opravdu na tom Manhattanu vidíte všechny národnosti, ovšem soudit, že tak, jak vypadá New York, můžeme toto generalizovat na Spojené státy je naprosto nevhodné. To je vlastně velké a převelké evropské město, kde tedy je o nacpáno všechno dohromady, ale jaksi ta ostatní města jsou spíše tedy velké, velice dobře zařízené vesnice.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To je zajímavý postřeh. Když jste mluvila o tom vztahu různých kultur a různých národností, řekněte mi, když jsme začínali mluvit o starých lidech v Americe, jaký je obraz jich například v amerických médiích, vy jste to určitě sledovala?

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Určitě, sledovala jsem to. Tak za prvé do popředí reklam se dostávají léčiva, to u nás taky trochu začíná. Řekla bych, že tedy farmaceutický průmysl je možná ten jeden z nejsilnějších, ale ta léčiva, které tam jsou nabízena, nejsou prezentovány jako něco léky jenom pro staré lidi, jako to bývá u nás. Takže to je na tom, myslím, že velice pozitivní. Dále na těch obrazovkách vám lidi středního nebo i dosti pokročilého věku vystupují v různých diskusích a skoro bych řekla, že tedy ten střední a starší věk, i dokonce velice staří lidé v těch diskusích převažují. Já se přiznám, že jsem nesledovala nějaké zábavní kanály, spíš tedy ty diskuse, které tam byly, a tam ti lidé vystupují normálně jako teda účastníci. Velice často tam vystupují starší ženy, to není jenom Madeleine Albrightová, ale takových je tam plno, těch Madlenek Albrightových, a ty tam teda vystupují, nejsou nějakým způsobem přebalované, ani se nehrají na ty staré, na ty mladé, že by je chtěli napodobovat, jsou tedy v takových těch sériózních oblečeních odpovídajících věku. To také mě pozitivně na tom celém překvapilo, a víte, taky mě překvapilo to, že se jako šílí z toho, že burza padla, jaké jsou to problémy. Já jsem byla překvapena, jak ti lidé tak docela konstatují, no jo, tak já jsem přišel, teďka mluví o částkách pro nás teda nemožných, že jo, o tolik bych nikdy nemohla přijít za to, o co přišel ten pán. Ten druhý říká, já člověče taky a takhle se o tom baví, ale máte pocit, jakože nikdo nečeká, že mu ten druhý pomůže. U nás každý se domnívá jako stát má pomoct, jo. Ať něco udělají politici, tam ti lidé řeknou, tak na tom se vydělá, tohle to neprodám, tyhle ty akcie mohou být dobrými, co si o tom myslíš, Franto? A Franta řekne, člověče, já bych z toho třetinu prodal a radši bych si podržel tyhle ty. Rozumíte, ne aby se čekalo, že jim někdo poradí. To bych řekla, že je taky ta Amerika, která to nesvádí na nikoho druhého, ale prostě tak jsme něco zvorali, tak tohle to období musíme přežít, musíme ho, přežili jsme ho už dřív a nečeká se, že to rozhodne někdo, nějaký /nesrozumitelné/, to mě taky na tom bylo velice sympatické, jo.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Ta samostatnost v podnikání.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Samostatnost v podnikání, ale taky samostatnost v nesení rizika, to je totiž taky to důležité jo. Ale aby taky řekla něco negativního, to nesmírné plácání materiálem, vodou, světlem, ale obalem, jo. Jako kdyby nevěděli, že ta země je kulatá. Já mám pořád ještě z dětství to /nesrozumitelné/, zhasínat.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Všichni se snažíme šetřit, zhasínat.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Nebo aby mi nebalili jeden kousek prostě tamhle do osmi papírů. Ale oni ne, a on vám na to řekne na to klidně. No prosím tě, nemysli si, i ten obal si si zaplatila v té ceně. A i já si tu elektřinu platím. Já říkám, no, to je sice možné, ale to je asi přeci věc všech, tak s tím tak neplácejte. Tak se tak na mě podívají a myslím, že se domnívají, hele, to je nějaká agentka z toho socialistického Československa, ona chce, abychom šetřili třeba igelitem.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Ta ekologická zdatnost tam ještě není?

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Ne, to tedy určitě není. Až někdy jsem si říkala, tak za tohle to máte teda ten krach tý burzy, to je samozřejmě vtip.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Takhle vtipkuje v dnešním Jak to vidí socioložka Jiřina Šiklová.

Dnešní celodenní téma Českého rozhlasu 2 Praha zní dobrovolnictví. Budeme ho probíhat i v hovorně před desátou. Vaše téma to je pravděpodobně také, paní doktorko Šiklová?

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
To jistě, já se celou dobu snažím tedy podnikat, když to tak vezmu, v tom neziskovém sektoru a tak dále a v řadě věcí se angažuji. Včera jsem například byla na krásném koncertu, dělal to /nesrozumitelné/ a je to ve prospěch právě té transplantace rohovek do Afghánistánu, takže se tam prodávaly ty panenky také ty, co dělají lidé, aby se mohly teda prodat. Já jsem byla jmenována babičkou těch panenek. Leželo jich tam asi takových třicet.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To je krásná funkce.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Krásná funkce, byla jsem na ni hrdá a tak dále. Totéž jako včera skončila, myslím, ta aukce třeba Konta bariéry, jo, to já vidím, že teda tyto dobrovolné věci tady a dobrovolnictví trvá. Také se mi velice třeba lidí, zase, když už mluvím o těch posledních dnech, já jsem se vrátila, sundala jsem kabát a hned jsem zase někam šla. Třeba moje děti, už moje děti a moje vnoučata jsou v oddílu, je to bývalá pražská třináctka a je to teda woodcraft, dneska skauting, Janka Fajfrová a Jan Fajfr to kdysi založili, nebo to vedli, a tak jsem si uvědomila, taková ta besídka v Maratónu v Černý ulici, uvědomila jsem si, že je to jakási kontinuita, kdysi tam byly moje děti, pak zase další, teďka je to tři generace, ty děti samozřejmě hrajou pořád skoro stejné hry, jednou je to předvádění /nesrozumitelné/, prostě prince, malého prince, podruhý něco s vodníkem, ale je v tom krásná kontinuita, a ten čas, co tomu věnují ti dospělí, to považuji za velice hezkou, hezký risk, který se zde udržuje. A není to umělé. Víte, na rozdíl od té Ameriky, ono je někdy tak jednoduché, ale není to umělé.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste rozšířila dobrovolnictví i například na takové organizace, jako je Junák nebo woodcraft. Možná, že si to s tím úplně tak nespojujeme. Začala jste Kontem bariéry. Je ta skutečně ta oblast velmi široká.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Je velice široká, určitě, ale nezapomeňte, že v tom je spousta dobrovolnické práce také. Stejně jako je dobrovolnické práce, vždyť já bych na to zapomněla, prosím vás, připomenout. Vždyť ve středu desátého je šedesát let od přijetí Deklarace lidských práv. Vidíte, že tady ji mám. To je to, co vydala po nás v češtině Amnesty International a před filozofickou fakultou v osmnáct hodin, to znamená na náměstí Jana Palacha je jakási demonstrace nebo manifestace za teda tuto deklaraci a taky proti tady objevujícímu se tedy rasismu, neonacismu, xenofobie, tak já si myslím, že to je docela dobré říct, aby tam ti lidé přišli.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Už jsem také dostala pozvánku, takže ve středu 10. prosince v osmnáct hodin na náměstí Jana Palacha budeme si připomínat šedesát let od vyhlášení Deklarace lidských práv a také o tom, že lidská práva v České republice je potřeba chránit a prosazovat.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
A to víte, to bych taky tak řekla, když lidé říkají, jak jsou třeba z té dnešní doby zoufalý, jaký to bylo dvacátý století hrozný, tak si říkám, uvědomte si, že to je první století, ve kterém nejenom tady v Evropě neexistuje šedesát let válka, ale byla přijata tato deklarace, která tedy je nadnárodní.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To je poslední myšlenka socioložky Jiřiny Šiklové. Dnešní pořad reprízujeme od třiadvaceti hodin a pěti minut a všechny pořady Jak to vidí najdete jak ve zvukové tak v písemné podobě na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/Praha. Zítra uslyšíte Ivana Hoffmana. Paní doktorko, přeji vám krásné pondělí.

Jiřina ŠIKLOVÁ, socioložka
--------------------
Já taky všem.