Přepis pořadu Jak to vidí - 23.4.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Hezký den. Ve čtvrtek 23. dubna přeje Daniela Brůhová. A přeji ho nejen posluchačům, ale i publicistovi a historikovi Pavlu Kosatíkovi. Pěkný den.

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
Já také přeju dobrý den.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Probereme dnes různá témata, dostaneme se k tomu, jestli věříte v život po životě, to možná až v závěru připomenu Přemysla Pitra, knížku diplomata Jaroslava Šedivého, ale mohli bychom začít normalizací a čtyřiceti lety od nástupu Gustáva Husáka. Já jsem zjistila, že dnes právě začíná takový zajímavý program, který se jmenuje cirkus totality, který připomíná to, co jsme mnozí prožili a těm, kteří to neprožili, tak to připomíná v zajímavých kulturních akcích a také možná si mnoho věcí můžete nalistovat na serveru www.nezapomente.cz. Díval jste se na takové stránky Nezapomeňte?

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
Díval jsem se, ale nemůžu říct, že jsem je ještě studoval, takže nevyjádřím se asi k nim kompetentně, samozřejmě je fantastické, že takové věci vznikají, protože donedávna toho moc nebylo, nebo ve vztahu k té normalizaci dlouho a mluvilo se o tom ze všech stran, ale taky se to nehýbalo nějak dopředu, dlouho vlastně ta normalizace takzvaná, zůstávala jakýmsi bílým místem, asi právě proto, že to je minulost mnoho z nás, nebo snad i většiny žijících lidí a že to není minulost obyčejně moc příjemná, tak se to vytěsňovalo, teď se to teda asi s přispěním hlavně mladé generace začíná měnit a chtělo by to vynikající, protože se konečně zase pojmenují nové věci. Já bych spíš připomněl jinou věc, která mě na tohle téma hodně zaujala, včera večer Česká televize na druhém programu uvedla podle mě nesmírně, nesmírně zajímavý skoro dvouhodinový dokument Roberta Sedláčka a Michala Kubala, jmenovalo se to V hlavní roli Gustáv Husák. A jak název napovídá, tak to byl jaksi biografický dokument, bylo to takový netradiční, v hlavní roli znamená, že oni takovéto biografické tempo filmu, tak jak to u dokumentu bývá, to znamená, když to přeženu, od narození do smrti, tak to velmi oživili a prolnuli to ukázkami z hry Williama Klimáčka o Husákovi, která měla na Slovensku dost velký úspěch asi tak před dvěma nebo třemi lety a tím tu výpověď takovou jakoby tradičně dokumentaristickou zcizili a z mnoha míst a z mnoha událostí Husákova života se Klimáčkovým prostřednictvím udělali duchaplně a vkusně legraci a tím toho člověka, diváka, myslím, do té věci vtáhli. Já jsem tím byl velice překvapen, jak ten film byl dobře udělaný, myslím si, to není jenom tím, že poslední dobou je málo dokumentů a že člověk je vděčný i za to málo, to v žádném případě ne, bylo to na vysoké úrovni a já se to pokusím uvést na příkladu, on tam ten pan režisér měl důležité lidi, mluvil mu tam Gorbačov, mimochodem překvapilo mě, jak strašně hloupě tvrdil třeba, že Husák byl v podstatě demokrat, řekl to tam asi jednou nebo dvakrát a myslím si, že ani vlastní Gorbačovova zkušenost s Husákem, kdyby si na něj jen trochu vzpomněl, tak by nic takového nemohl potvrdit, nějak dodatečně se mu zrodil tento názor, tak to tam tvrdil. Mluvil tam velmi přesně Václav Havel, ale co bylo zajímavé, mluvili tam také třeba lidi, jako Lubomír Štrougal, někdejší předseda Federální vlády a takový jakoby, ne jakoby Husákův nejbližší spolupracovník, jeho pravá ruka, víte, a takových lidí, já vždycky předem to říkám na rovinu, trošku trnu, protože teď, když je, nebo když se blíží těch dvacet let od listopadu 89, tak já se bojím, abychom nezažívali, nebo já osobně bych nechtěl zažívat to, že se podobným lidem, myslím tedy lidem, kteří za komunismu byli ve vysokém postavení a využívali ho, takže se bude dávat prostor k jakési satisfakci, vždycky se toho bojím, dokonce jsem viděl nedávno jiný Husákovský dokument, kde právě vystupovali různí Husákovi kamarádi a strašně chválili nejenom jeho, ale i sebe a bylo mi z toho trapně a styděl jsem, že se na něco takového dívám, ale tady to bylo udrženo v mezích, netvrdím, že ten Štrougal k tomu nepřispěl, zřejmě tu situaci taky nějak racionálně zanalyzoval a došlo mu, že teď na nějakou dodatečnou sebepropagaci není nejvhodnější chvíle a bylo to pojato i z hlediska těchto lidí, kteří by se dodatečně mohli dovolávat nějakých svých historických úspěchů, tak poměrně věcně, a byl jsem prostě překvapen tím, jak se tak obtížné, protože obtížnější téma v té naší historii u nás skoro není, jak se to dá udělat velmi profesionálně. Já bych řekl, že natočili evropský film.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste říkal velmi zajímavou myšlenku, že je dobré, že se ta doba připomíná, dobré například v dokument ji připomínat.

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
No, tak to je samozřejmé, tak je to, jak jsme řekli, je to naše nejživější minulost, to je jakoby kdybychom se rozhodli, že si vymažeme dvacet let svých privátních vzpomínek, no, tak jak to může dopadnout, tak ty vzpomínky vymazat samozřejmě nejdou, takže nás to bude někde pronásledovat, bude se nám to objevovat způsobem nepředvídatelným, a to asi je lepší teda mít v dobrém trošku pod kontrolou.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale já právě přemýšlím o tom, jestli, i když je to dobré, že se ta doba připomíná, jestli chceme sledovat takové dokumenty, jestli chceme o tom přemýšlet, jestli se chceme k tomu vracet?

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
No, tak ono to není příjemné, takže nechceme, ale teď už se vlastně celá ta společnost jakoby, a teď tady nebudu rozebírat nějakou současnou politickou situaci, ale opravdu se dostává do fáze, kdy se politika vyvíjí jakýmsi neveselým způsobem a kdy i to, kdo je jenom naštvaný a nechce o tom přemýšlet, tak ho to stejně vede k nějakému názoru na to, kde jsou kořeny tady tohoto dění a proč to vlastně dospívá tak daleko a jak je to možné a jako o těch věcech se teď skutečně, myslím, z toho marasmu i bude muset začít přemýšlet. Vemte si to, že po roce 89 vlastně, jaké tady byly hlavní myšlenkové směry nebo odkud se očekávalo nejvíc duchovních impulsů nebo nejvíc nového proudění, tak ten první nejsilnější proud byl, že to bude přicházet z Evropy, bylo to heslo Zpátky do Evropy, my se tam vrátíme z té Evropy, dostaneme nové podněty a jaksi víceméně automaticky snad převezme ty západní hodnoty, prostě vrátíme se tam, kde jsme kdysi byli a kam podle mínění mnoha z nás, většiny patříme. A ukázalo se, že je to vlastně pro mnoho lidí jenom opisování něčeho, že se to, že si to leckdo představuje jenom tak, že se opíšou normy nějakých západních parlamentů, že se tady nainstalují obdobné instituce, že se bude chodit k volbám tak, jako se chodí někde jinde a že to prostě nebyl vnitřní vztah, že to lidi, si všichni vynaložili jako potřebu nějaké vnitřní, aspoň trochu proměny, ale že tedy bude stačit okopírovat ty rámce, no, tak to určitě není, čili toto tak úplně nevyšlo nebo jaksi nevyřešilo to ten problém stoprocentně, pak velice krátce na to se objevila další teorie a já jsem ji hodně sdílel, že to vyřeší mladá generace, že prostě ti, kdo nejsou tou minulostí, tím Husákem poznamenaní, tak jako i my, takže se na tu budu dívat jinak, svobodněji a tak dále, ale myslím si, nevím, jestli byste mi dala zapravdu nebo posluchači, že se dneska ukazuje, že to tak jednoduché není, ono je to takový, jako trošku taková /nesrozumitelné/ teze, protože to tak jakoby zní darwinisticky, že se to tím vývojem jakoby samo, anebo tím přirozeným výběrem samo vyřeší. A myslím si, že ani nejskalnější darwinisté dneska si nemyslí, že je to jenom takto snadné, že vždycky je tam kromě toho, toho samopohybu přistupuje ještě cosi jiného.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste říkal, že jste sdílel tuhle myšlenku, ale už jste asi posunul někam jinam, kam?

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
No, já si myslím, že vedle těchto dvou proudů, to znamená toho očekávání, že něco přijde z Evropy a jiné, /nesrozumitelné/ očekávání, že něco přijde od těch mladých a ono to moc nepřichází, oni spíš tak jakoby kopírujou pořád ještě nás, takže se tady pozapomnělo na ty, mně je to slovo proti, já to nedokážu jinak říct, na ty hodnoty, které jsou v nás, nebo rád bych se vyhnul tomu slovo hodnoty, víte, ale já nejsem zdaleka první a ani v tomhle pořadu, kdo to připomíná, jak jsem mluvil, nebo jak jsem před chvílí zmiňoval ty demokratické rámce, tak můžete mít prostě deset parlamentů, můžete mít najmenovaných sto nezávislých soudů, ale to, čím to vyplníte, je jakýsi personál, jsou nějací lidé, tam hraje roli nějaký jejich lidský faktor a vždycky skončíte na slově slušnost. Když ty slušné lidi nemáte, to znamená lidi vycepované, jakési sebedisciplíně, k jakýmsi občanským ctnostem k tomu, aby vůbec si uvědomovali, jak strašně důležitá je svoboda a že bez ní je všechno jenom řečnění, že je to ta Husákovská vlastně pseudohra, tak než se tohle to prostě všechno vytvoří, tak uplyne asi ještě hodně času, ale myslím si, že je dobře a že se toto teď z mnoha stran začíná připomínat, že, a vlastně i to řešení té naší současné situace, že je v tom, co teď začneme a už vědomě brát ze sebe zevnitř. Ono to je těžké, ale zase ne neřešitelné, jde o to, abychom pořád nečekali, že něco samo přijde odněkud odjinud, to zní tak jakoby samozřejmost, když byste se s někým o tom bavil, tak on to rozhořčeně popře, že by se takhle pošetile choval, ale myslím si, že se možná shodneme na tom, že v podstatě jsme takhle pasivně k tomu tady dlouho přistupovali, no.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vzpomínám si na to, že jsem někdy po roce 89 mluvila s jedním významným teologem a říkala jsem mu, kdy myslíte, že se tady změní ta situace u nás a on mi říkal, já studuju Bibli a vím, že Mojžíš musel putovat čtyřicet let, než se dostal do země zaslíbené. Dřív to nebude. Takže možná, že to chceme příliš brzy, já nevím, já si stále připomínám ta slova, když jsem netrpělivá.

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
Jistě, a ta netrpělivost, tak zase jsou různé druhy netrpělivost, jsou i hloupé její podoby, ale je tak logické, že jsme lidi a že nechceme bohorovně prostě čekat, jestli se něčeho dožijeme nebo ne, chceme se toho dožít, ale, no, a teď jde zase o ten přístup, abychom teda se toho dožívali tím, že sami na tom budeme pracovat, aby to nebylo, jenom to vyčkávání, jo, nebo to čekání na to, že nám to ta Evropa nebo někdo jiný odněkud přinese, to se zcela jistě nestane.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale to, že nejen vyčkáváme, ale jsou tu i lidé aktivní, připomínají třeba memoáry Jaroslava Šedivého, které vy jste nedávno četl.

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
Ano, to jsem tady chtěl změnit. Memoáry Jaroslava Šedivé, asi posluchači vědí, nebo zcela jistě si vybaví, kdo to byl, byl to náš mimořádný diplomat, po roce 89 s Jiřím Dienstbierem vlastně zakládal nebo resuscitoval to obnovené ministerstvo zahraničních věcí po listopadu 89, pak působil na několika diplomatických postech ve Francii, v Beneluxu, ve Švýcarsku, zastupoval nás v NATO a na sklonku Klausovy vlády se do té vlády dostal po Josefu Zieleniecovi jako ministr zahraničních věcí a zůstal v ní i za vlády Tošovského. A on, protože je původní profesí historik a podle mě srdcem spisovatel, tak považuje za důležité tu svou diplomatickou kariéru, jak se říká, jakýmsi způsobem dodatečně vždycky ztvrdit ve formě bilančního literárního, tedy memoárového textu. A mně se to moc líbí, jednak obecně a jednak zvlášť u něj, protože pro mě coby knihomola vlastně de facto i jakékoliv politické angažmá končí ve chvíli, kdy ten dotyčný jaksi, to se dřív říkalo, myslím za první republiky, vydal počet z té své činnosti, tehdy to bylo poměrně běžné, všichni víme, že když se T. G. Masaryk vrátil z exilu, vznikl stát, takže se čekalo, co o tom napíše, trvalo to pár let, pak vyšla světová revoluce a tam on to nějakým způsobem pojednal. Edvard Beneš toto udělal několikrát. Já vím, že ty knihy mívají různou úroveň, ale je podle mě strašně důležité, aby ten politik dodatečně teda řekl, když už se to zmíní, když už je mimo funkci, co chtěl jako básník říci a nějak lidsky se k tomu všemu postavil, protože tím se ta společnost právě hezky kultivuje, hezky se na kypří, není to, trošku to čelí té tendenci vnímat politiku jenom jako jakousi účelovou profesi, jako technokratickou činnost, marná sláva, když píšete knížku, tak lidský faktor vám do toho musí vstoupit a tomu panu Šedivému do toho vstupuje hezky, já jsem si tady vypsal dokonce tři věci, které mě tam zaujali i v té technické nebo obsahové rovině, nevím, jestli to teď najdu, co jsem z toho dozvěděl, on třeba, a to je důležité, myslím si, zrovna v dnešní době, kdy se hodně pochybuje o putinovském Rusku a o tom, co s tím radarem a vlastně nikdo tady moc neví, jak se k tomu přesně postavit a jak s tím strachem z Ruska, který je evidentní, zacházet a on tam popisuje sice tedy ve vztahu k devadesátým letům, ale píše to dnes, takže kdyby si od té doby pomyslel něco jiného, tak by to zcela jistě řekl, ale on tam velmi přesvědčivě razí nesložitou, ale přesvědčivou tezi, že s tak složitým sousedem je vždycky dobré vyjít. A víte, já z těch Rusů, když to trochu přeženu, já z nich taky mám strach, protože vždycky pro to byl důvod a jenom proto, že je tam teď poslední dobou nebo bylo za Jelcina nepatrně klidněji, tak to člověka neuspí, ale člověk tomu svému strachu nesmí podléhat, asi by měl v sobě držet a ten pan Šedivý to velmi hezky, tento postoj v té knize manifestuje, protože je to jakýsi silný postoj, ze kterého vyplyne, že když toho druhého začnete považovat za nepřítele, tak on se jim mnohem snadněji taky stane, to byla mimochodem chyba asi té Bushovy americké administrativy, kde se tím slovem nepřítel teď jakoby plýtvalo a to je jako ve vztahu mezi dvěma lidmi, když toho druhého pořád osvědčujete z toho, že dělá špatné věci, tak najednou žasnete, že on přesně to, před čím jste si myslela, že varujete, tak on přesně to dělá, no, tak toto je, dejme tomu, jedna z věcí, které, kterými ta kniha je zajímavá, pak je tam jenom drobnost, můžu, jestli tím nezdržuju, je tam, což zase je jakási vazba na tu dnešní politickou krizi, na to, jakými způsoby a hlavně v jakých tempech se řeší, myslím, třeba jmenování nového premiéra, jestli je na to dost času nebo a ten pan Šedivý tam tak jenom jednou větou nebo dvěma popisuje, že když padl ministr Zieleniec, takže Václav Klaus dostal od tehdejšího prezidenta Havla na opatření náhrady dvě hodiny a řekl, že když prý během dvou hodin nepřenese náhradu, tak skončí celá vláda. Tak to jenom tak říkám, jistě to není lež, jenom to tak říkám jaksi pro jakýsi kontext, kdo hledá paralely k tomu současnému dění, tak v této knize si najde velmi zajímavé paralely právě z doby třeba toho takzvaného sarajevského atentátu a tak dále. A do třetice, čím mě ta kniha ještě zaujala, je zase, myslím si, velmi pěkným a v dobrém slova smyslu lidsky razantním postojem toho ministra, jsou tam dost do detailů popisována různá obtížná diplomatická jednání, tehdy vznikal třeba česko-německý fond budoucnosti, pan Šedivý byl skoro v každodenním styku s tehdejším německým ministrem zahraničí Kinklem a docházelo tam k tvrdým situacím a z té knihy zjistíte, že už v té nejvyšší diplomacii nastane situace, kdy jeden, v tomto případě český diplomat, pošle toho diplomata německé mocnosti, a teď nemůžu říct kam, ale tady teď se neraduji z toho, že se někde v diplomacii užívají sprostá slova, jenom chci tím naznačit, že i v tomto prostoru existuje velmi lidský svět a jako jaksi z toho výroku nebo výkřiku našeho páně ministrova tehdy nevznikla žádná občanská válka nebo mezinárodní, oni se domluvili prostě, tak myslím si, že i toto je jakýsi způsob, jak se ta diplomacie v té knize polidšťuje. Je to v řadě, v řadě rovin zajímavé nebo podstatné sdělení, to, co z něho plyne hlavního je asi to, zase je to s ohledem na tu dnešní dobu, kdy z té politiky se radujeme jenom velmi málo a je opravdu těžké se tam zamilovat do někoho z těch současných protagonistů, takže navzdory tomu všemu, co se pořád děje a co vidíme, tak tam kutají pořád lidi, jako je Jaroslav Šedivý, kteří kromě profesionality mají i slušnost a kulturu a kromě toho, že se perfektně vyznají ve svém oboru, tak velmi spolehlivě vnímají kontext. Je to knížka pro radost, no, když by někdo měl depresi z toho, co se děje, no, tak tady se malinko vyléčí.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To nabízí publicista a historik Pavel Kosatík. Připomněl nám memoáry diplomata Jaroslava Šedivého v Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha.
Pořad Jak to vidí reprízujeme dnes večer od třiadvaceti hodin a pěti minut, anebo ho najdete na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/praha. Pavel Kosatík, publicista, historik, se zamýšlí nad současným děním, možná v kontinuitě s historií, vy jste mi říkal, že jste nalistoval velmi zajímavý článek v sobotních Lidovkách, který se týká současné politické situace, o čem byl?

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
Byl to text pana Bruláka, to je ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, bylo to, můžou si to čtenáři, kdyby třeba o to měli zájem, asi pořád najít na webových stránkách Lidových novin, vyšlo to v příloze orientace. Pan Brulák tam velmi, myslím si, přesně popsal takový ten současný stav, zase použiju to slovo, marasmus české politiky vyplývající tedy z toho jakéhosi dost velkého ztrapnění vyplývajícího z nečekaného pádu vlády ve chvíli, kdy se to hodilo, myslím, ztrapnění tedy před snad celým světem nebo rozhodně před Evropou. A teď on tam popisuje, že tedy od toho světa české politiky kontrolovaného politickými stranami a jejich zájmy, mnohem spíš než jejich ideami, se v dohledné době nedá nic čekat, že ta dosavadní minulost, kdy se to takto projevovalo, už je to tak dlouhá, že on osobně teda nevidí východisko, v té analýze je to nebo mně se to zdálo velice přesné, přesná pojmenování, no, ale nakonec tam byla taková pro mě zvláštní pirueta, kdy on tedy vyzval čtenáře, občany k tomu, aby už dál teda nepokračovali v té hře s takto úskočnými politiky, ale aby vlastně ty příští volby, které budou na podzim, bojkotovali, a aby tam samozřejmě nebyl konkrétně a ani nemohl být, aby v rámci jakýchsi pouličních předvolebních shromáždění nátlakem připomínající někdejší sametovou revoluci a tvorbu Občanského fóra, aby přinutili tu politickou scénu, aby sebe sama nějakým samopohybem zcela přestrukturovala, tady se mi to zdá, ten jeho návrh nereálný a v důsledku vlastně toho trochu nebezpečný, poněvadž by to znamenalo, že ta demokratická pravidla, kterých se tady přece jenom za těch dvacet let pár nejenom vytvořilo, ale i ustálilo, takže bychom je zase z jakési netrpělivosti hodili do kamen a místo toho zase šli do těch ulic a já jsem zažil v životě revoluce tedy jednu v tom roce 89 a já si myslím, že na jeden život jedna revoluce bohatě stačí a že se tím nemá plýtvat, že podruhé už by, že by to byl ten druhý vstup do téže řeky, že možná někdo, komu se zdá, že tehdy se zadařilo, takže by si to rád zopakoval, ale já to teda nikde hlásat nebudu.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Je otázka, jestli je to dostatečný důvod, který on uvádí?

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
No, podívejte, já se ...

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Jestli ta většina těch lidí by to tak přijala?

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
To já neposoudím. Já na to můžu říct asi v duchu té vaší otázky, že kdykoliv mluvím s lidmi nějak o politice, je to, těch příležitostí je čím dál míň, ale objevují se, tak všichni jsou samozřejmě naštvaní, všichni, neznám člověka, který by nebyl, důvod je, znova říkám, ten hlavní z té poslední doby je v tom trapasu s tím pádem vlády, poněvadž to, zdá se mi, nebo nezažil jsem zatím člověka, který by v tom viděl nějaký hlubší smysl a který by tady skutečně přitakal tomu, že opozice dokonala to, co měla a v té nejšťastnější možné chvíli. Lidi, se kterými já se setkávám a jsou to lidi nejrůznější, to kvalifikují jakou podraz, no, a jim, často jim z toho pak plyne to, že koho teda volit, skutečně tahle ta otázka ona se objevovala vždycky nebo už dlouho, ale měla spíš takovou rétorickou podobu, měla tedy podobu otázky, na kterou mohla přijít nějaká odpověď toho volte nebo toho můžeme, ale teď se mi zdá, že už jakoby to úplně mizí, ty alternativy a že dost lidí uvažuje o tom, že by tam vůbec nešli, nebo že jejich představivost není taková, aby do toho měli chuť. No, teď já za sebe musím říct, že já té chuti taky nemám moc, ale na druhou stranu já jsem měl to štěstí, že jsem se kdysi zabýval Ferdinandem Peroutkou, což byl teda velký demokrat a pro mě v těchto věcech absolutně kompetentní člověk a ten taky nežil v lehkých dobách, možná že to, co my tady zažíváme, je pořád ještě selanka proti lecčemu, co on zažil, a on měl tu tezi a té se držel, že v každé situaci je potřeba, když se tedy blíží volby a když je výběr, tak si vybrat z těch demokratických stran, to znamená komunisty nechat stranou a z těch zbylých si vybrat prostě tu, která je nejdemokratičtější, která vám nabízí nějakým způsobem reálný co nejvíc svobod. My už teď předem víme téměř s jistotou, že kohokoliv, koho zvolíme, takže té korupci zase propadne a tak, to tím nechci tady někoho předem osočovat nebo zbavovat důvěry, ale prostě vím, že ty poměry dnes jsou takové, že zatím tomu nikdo moc nezabránil.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Nevidíte to příliš kriticky?

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
Já to považuju za realismus, ale to není, mě to nebrání v těch volbách, víte, podívejte, vy půjdete k volbám s tím, že volíte někoho, kdo se korupce určitě nikdy nedopustí a za půl roku budete zklamaná a co si s tím svým zklamáním počnete, ale jako když předem jaksi teď zase korupcí jako, to je škála, že, tím nemusíme nazývat jenom to, že člověk přijal mnohamilionové úplatky, ono to má velmi mnoho jemných vrstev a já neříkám, že omluvitelná je kterákoliv, to ne, ale přece jenom některé jsou strašnější a některé jsou méně strašné nebo nevím, jak bych to řekl. Nelze se spokojit s žádnou, ale s některými ten politický systém může existovat, aniž by se zhroutil. A takže já za sebe tady státoprávně prohlašuji, že já k těm volbám, dokud tam budou i jiné strany, než komunisti, no, tak chodit budu, ten výběr se mi zužuje. Víte, já určitým způsobem jsem vlastně, což je asi komické, ale já jsem nebyl od roku 90 pak už nikdy s výsledkem voleb spokojenej, ale to mně přijde normální, jako ty volby se nedělají kvůli mně a kvůli mé radosti, ale vemte si to, v roce 92 se rozpadal stát, potom já jsem dost, to je pravda, věřil Klausovským reformám a když se začaly hroutit a když se hroutilo postavení té Klausovy strany v polovině devadesátých let, tak jsem to těžce nesl, opoziční smlouvu v roce 98 jsem nesl neobyčejně těžce, a pak ty peripetie sociálnědemokratických vlád si nemusíme připomínat a ani vlastně to poslední vítězství ODS v roce 2006 vzhledem k tomu, jak bylo těsné a jaké martyrium z toho pak ta strana vytěžila, tak nebylo úplně důvodem k radosti, byť to bylo tedy lepší pro mě, než kdyby vyhrál někdo jiný, čili to jsou rozkoše demokrata, ale asi víte, to je v podstatě to, o co asi v té demokracii jde.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Chtěl jste naznačit, že ve společnosti chybí mravnost, tím, co jste říkal před chvílí?

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
S tím slovem, takhle bych si to neužil a ani bych si to slovo do úst nevzal, to takhle měl právo mluvit, dejme tomu Masaryk, ale to já, na co narážíte nebo ...

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Mluvil jste o tom, že člověk nemůže být spokojen s těmi politiky, které zvolí, protože neví, jestli budou reagovat čistě, čestně?

Pavel KOSATÍK, publicista, historik
--------------------
No, tak v politice té mravnosti nikdy není dost, v té naší určitě ne, ano, vidíme to teď sami, když se tam objeví někdo, kdo se tomu v dobrém vymyká, jaké ministr Schwarzenberg, tak je smeten, aby nám nekazil profil, že.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tím bychom možná mohli dnešní diskusi ukončit a nechat jí dál na posluchačích. Pavel Kosatík, historik a publicista, byl hostem dnešního Jak to vidí, to najdete i na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/praha. Dobrý poslech přeje Daniela Brůhová.