Přepis pořadu Jak to vidí - 2.12.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý den a příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Literární historik, novinář a spisovatel Pavel Kosatík se nám z Hosta pořadu Jak to vidí změnil v nedobrovolného dopravního zpravodaje. Kde vězíte? Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
Dobrý den. Teď momentálně jsem na jakémsi parkovišti na kraji Radotína. Omlouvám se, je mi to velmi líto, ale ta složitá dopravní situace, která před Prahou je každý den, tak dnes se ještě dvojnásobně zkomplikovala. Na Chvalovický most nám to všem trvalo asi hodinu a pak nám řekli do rádia, že dál to trvá ještě další hodinu, takže jsem to vzdal a radši zaparkoval tady na trase, abychom se vůbec mohli domluvit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak třeba ti řidiči, kteří jsou na tom podobně a mají naladěn Český rozhlas 2, stanici Praha, tak doufejme, že jim zkrátíme dlouhou chvíli našim společným podíváním, ještě, že jsou mobilní telefony, co bychom si počali před nějakými deseti, patnácti lety, to bychom museli hrát. Pane Kosatíku, když se dostaneme hned k prvnímu tématu, které jsme si včera domluvili spolu také po telefonu, připomenu, že součástí novely trestního řádu, kterou poslanci schválili už před měsícem, je tak návrh předsedy ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Marka Bendy, který zakazuje zveřejňování informací z policejních odposlechů. Mluvíme o tom proto, že teď vychází kniha Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek II, která je vlastně založena celá na zveřejnění policejních odposlechů, co si o tom myslíte?

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
No, je to taková zvláštní věc, na které možná je nejpodstatnější taková snadnost nebo rychlost, vůli zákonodárce něco zakázat. Já jsem měl možnost, posluchači nebo televizní diváci určitě taky, sledovat argumentaci pana Bendy nebo i některých jiných propagátorů toho nového trestněprávního opatření. A ta jejich argumentace nebyla kdoví jak silná. Oni se odvolávali například na existenci toho známého pořadu nebo divadelní hry Petra Čtvrtníka Ivánku, kamaráde, jistě si to vybavíte, to je taková ta fotbalová aféra asi dva roky stará, která ...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dokonce některé citace zlidověly, řekl bych.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
Pochopitelně. A on to prostě uváděl nebo oni to uváděli jako příklad, kdy vlastně média nebo tedy herci zneužívají informací použitých v soukromých telefonických hovorech a kde účastníky vlastně ani nejsou osoby politické a zpochybňovaly tedy veřejný zájem, který na publikování takových hovorů může být, ale ...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já myslím, že vám skáču do řeči, tam nějaký zřejmě zájem našel, co myslíte, konkrétně v této kauze.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
Vy jste to vlastně naznačil už tím, že když jste řekl, že ty věci zlidověly, ten obrovský ohlas, který to, ta divadelní hra a ten její záznam a televizní přenos a tak dále, který měli, tak ty přece hovoří o tom, nejen, že všichni posluchači jsou škodolibí a že se jakoby nějak voyeursky rádi patlají v cizích hovorech, ale že to způsobilo určitý katarním způsobem, že když už tedy příslušný zákonodárci nebo teda zejména policie nejednají ve věcech korupce tak, aby veřejnost byla přesvědčena, že se tam děje všechno, co se dít má, no, tak pak musí nastoupit média a ta jejich role v tomto, jak se zatím zdá, je nezastupitelná, proto taky vystoupilo několik, tuším, že osm šéfredaktorů nejpřednějších médií deníku jako Mladá fronta DNES a tak, kteří velmi jaksi se snažili polemizovat, obrátili se na Senát, když už tedy Poslaneckou sněmovnou ten návrh prošel tak, aby alespoň Senát se pokusil tomuto podle mě cenzorskému opatření zabránit a doufejme, že to ještě dobře dopadne, poněvadž ta věc je samozřejmě sporná, já se taky poměrně zřídka kochám tím, když například na televizi Nova vidím nějaké soukromé záběry zabírané jedním okem a prostě člověk přede mnou, který neví, že je natáčen, tak mu ztrácí tvář a jako často jsou to opravdu, je to velmi zvláštní věc, které člověk tímto způsobem zažívá, ale marná sláva, nejsme na tom zatím zdaleka ještě tak dobře, abychom důvěřovali jaksi těm policejním složkám, že tu práci odvedou samy. Koneckonců i sám předseda vlády přednedávnem proslul výrokem, že politici znemožnili policii, aby vyšetřovala tu známou akci Krakatice. Takže kdyby nic jiného, tak toto je důvod, aby se těm médiím v jejich práci nebránila.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnešní technika umožňuje jen se permanentně sledovat. Bezpečně to připomíná velkého bratra, konec koncům díky mobilnímu telefonu by možná Šikula určil, na jakém parkovišti vy stojíte, teď my si povídáme, když se vám nepodařilo dorazit až k nám do Římské 13, ale otázka by měla znít asi, proč plošný zákaz, jestli by spíš nemělo se zamezit úniku těch tajných informací od policie, tam asi je ten hlavní zdroj, ne?

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
Pochopitelně ano, zase, ať to nezní pro pána idealisticky, ale to jediné řešení důstojné jaksi aspoň trošku vyspělé té společnosti spočívá v tom, že všichni budeme sami sebe vychovávat v jakési zodpovědné a kritické práci s těmi fakty a to se mi zdá, že zatím v těch médiích se kupodivu většinou děje, je to i případ té Kmentovy knihy, já ji tady vytýkám to, že, jak se zmínilo, myslím tedy tu knihu Kmotr Mrázek II, pokračování toho loňského či předloňského bestselleru. Já ji vyčítám především to, že tam se s těmi odposlechy pracuje tak jakoby až příliš snadno, s takovou materií, kterou tedy ten autor nebo novinář dostal na stůl a teď se spoléhá na to, že to stačí, že je to dostatečně atraktivní materiál k tomu, aby čtenáři sledovali ta i neznámá fakta a trošku už podle mého názoru šidí tu myšlenkovou práci, které je jinak autor literární povinné, to znamená, aby domýšlel souvislosti, kontexty, co z toho dále plyne a tak. Čili to je paradoxní, ale nebezpečí tohoto materiálu, který jaksi svádí, nebo který provokuje i toho, kdo se jim profesionálně zabývá, je právě v tomto, že odvodí pozornost od té podstaty věci. Ono to možná i vzdáleně trochu souvisí s jinou takzvanou kauzou těch posledních týdnů nebo několika málo měsíců, a to je ten pověstný případ Milana Kundery nebo jak to nazvat, nebo kauza Kundera se tomu někdy říká ...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono už možná trošku utichá, mám pocit, že už se méně o tom mluví.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
Jistě, poněvadž není, jako kromě toho původního papíru, kromě té původní informace tam vlastně není co nového vnášet, ale víte, ten případ by asi nebyl propukl tak silně nebo tak razantně, kdyby asi nemalá část veřejnosti netrpěla takovou zvláštní fascinací nebo až přehnanou důvěrou k policejním dokumentům, je to nebo tedy k dokumentů, myslím, vypracovaným policií totalitního státu, je to ..., přece jenom tyto papíry samozřejmě člověka do sebe vtahují, způsobují, že člověk je fascinován těmi fantastickými zprávami, které se v těchto textech může dočíst a my jsme to prostřednictvím médií zažili už vlastně nesčetněkrát, ale vždycky je dobré si uvědomit, kdo ten materiál vypracoval, že to velice často tedy byli lidé, se kterými bychom si asi nechtěli sednout za stůl a jejich motivace k tomu, aby napsali pravdu, nebyla velká. Tím nechci ty materiály, jako šmahem předem a priori odsoudit, jenom chci říct, že je velmi dobré o nich pochybovat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Marná sláva, ale v tom roce 1950 byl Milan Kundera velmi mladý student, vlastně neznámý, nikdo nemohl tehdy tušit, že to bude jednou světově proslulý autor, těžko tedy odhadovat, že by to někdo chtěl tedy záměrně falšovat ta jména nebo nějak s tím pracovat a zdá se, že ten dokument je skutečně autentický.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
To už je jiná rovina spekulace samozřejmě. Já jsem jenom chtěl v obecné rovině říci, že jako přijímat policejní dokumenty vytržené z kontextu, myslím dokumenty vypracované totalitní policií bez toho, abychom se je snažili zařazovat do souvislostí, je činnost, která může ale taky nemusí přinést výsledek, se kterým bychom mohli být spokojeni.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
www.rozhlas.cz/praha. Tak to je internetová adresa, kde najdete hned následující den přepis našeho dnešního rozhovoru v pořadu Jak to vidí, posloucháte Český rozhlas 2, stanici Praha. Bohužel náš dnešní host Pavel Kosatík nedorazil až k nám do studia, bohužel jako asi mnozí z vás uvázl v dopravní zácpě, ale jsme rádi, že si můžeme povídat alespoň po telefonu. A vlastně můžeme hned navázat na to, co zaznělo před chviličkou, já mám dojem, že nás obklopuje taková všeobjímající nevíra nebo spíš nedůvěra, v té souvislosti je zajímavé sledovat /nesrozumitelné/, s jakými nadějemi se většina Spojených států upírá k tomu nově zvolenému prezidentu Baracku Obamovi. Problém je ale, že není zřejmě v lidských silách všechna ta očekávání naplnit, co o tom soudíte.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
To se od nás velice těžko posuzuje, my jsme, jak jste správně zmínil, v úplně jiné situaci, my jsme prostě prostorem, kde se vždy tradičně z mnoha logických vnějších i vnitřních příčin dařilo skepsi až jakési názorové /nesrozumitelné/. A teď vlastně ta Amerika se snaží z podobného vlastně rozpoložení, které vyplynulo z těch osmi let Bushova prezidentování, tak se to snaží dostat ven. A já si myslím, že to samozřejmě vzbuzuje různé skeptické pocity a že člověk realisticky uvažující, že když vidí různé ty jásající davy v norských ulicích, nebo když je viděl tedy v čase té prezidentské volby, tak si říkal, že se těžko asi může stát něco jiného, než to, aby většina lidí byla v tom svém nadšení zklamána, ale zase byla by škoda, kdybychom si neuvědomili, že o nadšení nebo nazvěme to důvěrou, to je asi přesnější, že vlastně vůbec nejcennějším kapitálem, jaký může ve veřejné i soukromém lidském životě existovat a že vlastně to, k čemu by ta politika měla směřovat. Já nepatrně si dovolím odbočit. Já jsem kdysi před dvaceti lety četl povídku Ondřeje Neffa, byla to sci-fi povídka, jmenovala se Zepelín na Měsíci a pojednávala o tom, že jacísi lidé si usmysleli, aby si na Měsíci, kde nemůže, kde není vzduch, létala vzducholoď, je to nápad absurdní, každý si o tom pomyslí, že je to nesmysl, ale jednoho dne se stalo, že ten Zepelín na té obloze měsíční se skutečně objevila, pánové se divili, jak je to možné, jak se to mohlo stát a kdosi jim odpověděl, no, my jsme se rozhodli, že to uděláme, a tak jsme do toho dali spoustu peněz a my jsme to dokázali, my jsme to prosadili. Ten příběh se dá číst i jako příběh, dejme tomu, finančnické nebo podnikatelské arogance, můžete to vidět zase jenom v těch skeptických rovinách, ale dá se to číst i optimisticky jako story o tom, že když se jakási energie usměrní žádoucím způsobem, tak přinese lepší ovoce, než i ta nejúžasnější lidská skepse. A já, no, ještě bych v té souvislosti si dovolil jeden dovětek, ono to trošku souvisí s tím, jak třeba, když u nás se dělají ankety a dělá se to čím dál častěji o tom, co se vlastně změnilo nebo přihodilo, bylo po roce 89, jak se proměnil lidský pocit, jak lidé vnímají, jak se vztahují k té předlistopadové minulosti, tak se jim často kladou otázky, jestli se nezlepšila jejich životní úroveň, jestli se lépe nakupuje, jestli /nesrozumitelné/ například cestování, to jsou takové ty nejčastější věci. Méně často se mluví o tom, jestli ti lidé zažívají větší pocit svobody, což je určitě důležitější věc, než jenom to nakupování. A úplně nejméně často, zdá se mi, se mluví o tom, jestli ta nová společnost zrodila nebo aspoň trochu začala rodit jakýsi mezilidský pocit lepší důvěry, než byla ta před rokem 89, kdy mluvit o důvěře dost dobře ani nebylo možné. Já bych tu novou společnost poměřoval podle tohoto, jestli už pomalu ale jistě se z ní začínají rodit takové zprávy, kdy člověk má chuť důvěřovat tomu druhému bez toho, aby se před ním, ať už doslova předneseně nějak opevňoval.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak viděno to tedy tímto kritériem, tak na tom nejsme asi valně, alespoň se zdá z převažující nálady, protože určitě je úplně jiná, než ta optimistická, která ..., mimochodem, mluvil jsem s určitými svědky, když vlastně byli přítomni v Chicagu, oznámení zvolení nového prezidenta a tu euforii by člověk asi čas od času chtěl opravdu zažít, tu masovou, ale když se přeneseme sem zpátky k nám, vidíte nějakou šanci na obnovení té, já nevím, jestli tomu říct všeobecné důvěry, zkrátka té nálady, o které jste mluvil.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
Ale tak těch šancí je samozřejmě spousta, ať to zase nezní pateticky, tak každý především neseme sám v sobě, v jaké vážnosti, se kterou přistupujeme k těm úkolům, které máme, ale já ji vidím i v té veřejné politice, nevím, jestli se hodí tady uvádět nějaká jména, ale tak jedno zkusím, mně se opravdu spíš líbí nebo dost se mi spíš líbí, než nelíbí, to jaksi v těch nekonečných a stále v nejtěžších politických krizí počíná současný předseda vlády. Já nejsem jeho fanda, neznám se s ním samozřejmě vůbec osobně, ale ten způsob, jakým on jedná, ve mně velice často vzbuzuje právě to, o čem mluvím, to znamená, pocit důvěry. Já budu vždycky opatrný, v politice to jinak ani nejde, ale myslím si, že ve vztahu k některým svým oponentům nebo protivníkům si počíná docela dobře po této stránce, čili jako, že bychom u nás neměli důvěryhodného politika, nebo že bychom museli jaksi předem se staženou tváří se od té politiky odvracet jako od prostoru totálního marasmu, tak to tak špatně na tom samozřejmě v žádném případě nejsme.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zase na druhou stranu ta důvěra mezi politiky, mezi těmi, řekněme, vrcholnými, ta je asi úplně na nejnižší úrovni, kdybychom to měli brát podle nějakého společenského barometru.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
To asi ano, ale já jsem teď spíš mluvil o tom, jaksi ke vztahu veřejnosti, víte, namátkou mě napadá, teď vyšla docela zajímavá kniha, včera shodou okolností jsem ji dočetl, napsal ji reportér týdeníku Respekt Erik Tabery, pojedná o prezidentských volbách u nás, myslím, prezidentských volbách v České republice po roce 92, tedy o těch čtyřech, prvních dvou, v nichž, jak známo, byl zvolen Václav Havel a pak následných dvou, kdy naposled letos v únoru byl zvolen Václav Klaus. A tam ten mechanismus je docela dobře popsán, my, kdo si na ty prezidentské volby vzpomínáme, a to není těžké, je to, jsou to vlastně soudobé dějiny, tak taky asi nejsme naplněni, nadšeni, nebo spíš máme si z toho pamatovat ty věci, kdy náhodou zrovna poslanci mizeli ze sálu ve chvíli, kdy se mělo hlasovat a i každý z toho měl minimálně tedy rozporuplné pocity, ale tam ty vztahy mezi těmi politiky jsou popsány na bázi vyjednávání a myslím si, že velmi zajímavě je tam popsána určitá věcná rovina toho jednání o získávání hlasů, myslím to teď hlavně tak, že například tam není žádný důkaz o tom, že by tam probíhala například korupce nebo něco tedy, co by s tou důvěrou zametlo jaksi totálně pod koberec. Ta podstata té věci, tak jak ji tam Tabery líčí, je zřejmě nad vzdory všemu především v tom, že kdo si koho si snaží silně přesvědčit o svém názoru, čili v tom by se mi zdálo, že by pořád ještě nebylo špatné a zase by zavdávalo určitý prostor pro zárodek té důvěry, že bychom si nemuseli připadat hloupě, když někomu pořád ještě důvěřujeme.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak já bych ještě přece jenom odskočil s dovolením, ale držíme se stále voleb a stále tématu důvěry, kdy se vrátíme do Spojených států, ta víra v nový styl, aspoň asi u demokratických voličů, myslím, dostává první trhliny, protože Obama, jak víme, teď ze včerejška vzal do týmu republikána Roberta Gatese, který zůstane ministrem obrany, zahraničí bude mít na starosti Hillary Clintonová, není potřeba připomínat, že v primárkách to byla Barackova nejostřejší rivalka. Ono to vlastně asi nesignalizuje velké změny. A teď otázka zní, je to dobře nebo špatně.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
No, podívejte, zase abych jako konkrétně popsal svou pozici, já, kdybych byl Američanem, tak já bych patrně volil McCaina, takže já, abyste mi přesně rozuměl, já nejsem nějaký nadšenec Obamova, ale prostě jenom konstatuji, že když se zrodí takový jakýsi kapitál, takže nemůže tak rychle vyvanout z té společnosti a že teď momentálně, i když se to nemusí nějak projevovat, tak ta Amerika je na tom po této stránce, myslím si, velmi dobře. Oni prostě mají něco s čím, co se možná rozplyne. Máte pravdu, narážíte na to, že se to taky může velmi snadno prošustrovat a možná se to tak stane, mockrát jsme byli takových věcí svědky. Já jenom konstatuju, že teď tam ten potenciál je a že když k tomu přijde a když to uchopí někdo, kdo nebude politicky neinteligentní, tak s ním skutečně může vykonat veliké věci a nejenom nějaké idealistické nesmysli nereálné.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak naše víra teď je se upírá ..., já teď jsem chtěl jenom překlenout k dalšímu tématu, protože jsem chtěl říct, že naše víra se upírá k tomu, že Pavlu Kosatíkovi vydrží baterka v mobilním telefonu, abychom si mohli dopovídat v pořadu Jak to vidí. Www.rozhlas.cz/praha. To je internetová adresa, kde najdete vždy druhý den přepis rozhovoru v pořadu Jak to vidí. Dnes si povídáme s literárním historikem, novinářem a spisovatelem Pavlem Kosatíkem. Pomalu, ono to letí, pomalu nám končí osmičkový rok, takže možná by bylo záhodno připomenout alespoň některé z těch mnoha knih, které vyšly k oněm nejrůznějším výročím, napadá vás teď některá, která vás mimořádně zaujala?

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
No, to je na dlouhé téma, já jsem si k tomu včera dělal poznámky, víte, tam je zajímavé i to, co třeba nevyšlo nebo ty výročí se vlastně v tom osmičkovém roce autoři, myslím teď literární, prostřednictvím knih tedy nevyjádřili, rok 1848, to je taky osmička, ale nemáme ji jaksi v povědomí, protože se nám zdá, že je to dávno a je-li Václav Freč nebo Karel Sabina nejsou ty typy hrdinů, kteří by k té současnosti promlouvali aktuálně, i děti ze škol si to, pokud vůbec pamatují, tak asi poměrně kostrbatě, ale marná sláva, je to možná z těch osmiček jedna z nejpodstatnějších, protože tam se vlastně zrodil český politický národ, tam byly zaváděny nebo zavedeny první základní občanské svobody a je trochu zvláštní, že se to nepřipomnělo, pravděpodobně se to tedy vnímá jako historie, která se našich životů netýká, ale je to nejenom škoda, ale myslím si i trochu chyba, protože si tím tak trošku cloníme. Vy jste se ptal na zajímavé knihy. Já bych si dovolil upozornit alespoň na jednu, respektive nevím, jestli až tak zajímavá, jako spíš mediálně známa, a to je kniha, která se týkala toho vlastně asi nejpodstatnějšího výročí, protože mělo největší vliv ze všech těch osmiček na naši současnost, a to je tedy rok 38, tam je asi to nejzajímavější, co vyšlo, je kniha francouzské provenience, autor jménem Benamou napsal knihu Mnichovský přízrak a posluchači jistě mají v povědomí minimálně proto, že se v médiích hodně mluvilo o tom, že Václav Havel s Milošem Formanem chystají jakýsi filmový remak nebo tedy filmovou verzi tady toho příběhu, je to zvláštní v tom, že tedy k tématu, které se jeví jakoby především československé, ale přitom je přirozeně evropským, poněvadž tam šlo o konferenci čtyř evropských velmocí, tak se vyjadřuje autor francouzský na základě francouzských pramenů, on tam učinil hlavním hrdinou tehdejšího, myslím tedy mnichovského premiéra Eduarda Daladiera, který potom po Mnichovu podle autora nejenom, že ještě velmi dlouho žil, ale zažíval jakési své vlastní mnichovské trauma, podobně jak úplně jinak na naší straně, kdy zažíval Edaurd Beneš. A vlastně prý až do smrti se tím tématem zabýval a svým způsobem trápil. A v tom chystaném filmu by zřejmě, jak já si to představuji, mohl hrát jakousi podobnou úlohu, jako kdysi ve filmu Amadeus hrál skladatel Salieri, to znamená, takový zlý glosátor toho dění nebo vypravěč jakési truchlivé události, který sám se v ní smočil a tím spíš, protože sebekriticky ji může reflektovat. Ta kniha nepřináší zas až tak možná nové informace, ale to si myslím, že většině čtenářů nemusí vadit, poněvadž to hlavní, to znamená, je to z té doby, podstatu té smlouvy a té mnichovské zrady, myslím si, myslím tedy z toho vnějšího hlediska těch západních velmocí, to tam ten autor pojednal dobře, vlastně románově, ono je to psané v žánru takzvané dokufikce, to je takový trošku hybrid, jak název napovídá, mezi čtením literárním a fiktivním, ne každý to má rád a u nás to zatím nemá zvláštní tradici, ale on, myslím, se s tím vypořádal poměrně dobře a ten film nebude špatný. Chcete ještě jednu knihu?

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Rád, ano, rád si to poslechnu.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
No, z těch, počkejte, no, vlastně se to taky týká toho roku 38, co se týká jaksi tedy nových poznatků, poněvadž ta kniha, o které jsem teď mluvil, je zajímavá jaksi novým pojetím nebo novým tónem, ale nepřináší zase až tak nové informace, ale co se týká nových poznatků, tak by pro posluchače nemusela být nezajímavá a dovolil bych si tedy doporučit práci Václava Kurala a Františka Vaška, dvou historiků, která se jmenuje Hitlerova odložená válka za zničení Československa. A tam se pojednávají takové ty trošku méně známé nebo méně často popisované součásti toho mnichovského roku, to znamená, jak to vlastně přesně ti Němci s tou naší zemičkou plánovali, jak přesně, což je důležité, měla fungovat ta takzvaná pátá německá kolona, jak například to bylo s chováním německých vojáků v Československé armádě, poněvadž u nás je velmi živý ten mýtus o tom, že během obou mobilizací květnové i zářijové v roce 38 národ rukoval jako jeden muž, ale někdy se zapomíná na to, že ty tři miliony Němců nebo tedy jejich mužská část rokovala také a že bylo třeba, aby to armádní velení s nimi naložilo tak, aby z nich nešel strach. Což si myslím, že je taky zajímavý problém. A pak se v té knize velmi zajímavě otevírá, zajímavěji, než v publicistice, to téma, já se to skoro ostýchám říct, jestli jsme tedy měli bránit nebo ne, ono už je to vlastně dávno klišé a vyjádřila se k tomu spoustu lidí způsobem, který tu otázku rozmělnil, ale ona určitým způsobem je neřešitelná, a proto trvá a ti autoři s kompetencí tedy historiků, kteří to studovali a prostudovali do hloubky, na to odpovídají zajímavěji, než jiní.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak doufám, že vás poslouchal i Ježíšek, protože to může být docela inspirativní dárek pod stromeček. Rádi bychom vám naslouchali ještě déle, ale čas už skoro vypršel. Já ještě připomenu, že pokud se chcete k některým myšlenkám našeho dnešního hosta v pořadu Jak to vidí Pavla Kosatíka vrátit, máte možnost hned zítra na adrese www.rozhlas.cz/praha. No, a já budu rád, když se nám podaří příště se sejít přímo tady ve studiu, že už nám to nepřekazí žádná dopravní zácpa. Mimochodem, zeptám se, jak to teď vypadá, už se trošičku kolony, když jsme mluvili o koloně, pohnuly tam na jihozápadě.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
Netuším, já jsem tady opravdu teďka /nesrozumitelné/, doufám, že ano, ale myslím si, že, no, prostě budu se snažit pokračovat v cestě.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak my vám přejeme a samozřejmě asi stovkám dalších řidičů, aby už ta další cesta byla bezproblémová. To byl literární historik, novinář a spisovatel Pavel Kosatík v pořadu Jak to vidí. Děkujeme a hezký den. Na shledanou.

Pavel KOSATÍK, literární historik, novinář, spisovatel
--------------------
Děkuju pěkně, na shledanou.