Přepis pořadu Jak to vidí - 14.5.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Začíná čtvrteční vydání a začíná pravidelným pořadem Jak to vidí, tentokrát je na návštěvě nakladatel Alexander Tomský. Dobrý den vám přeji.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Dobrý den.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste si vybral takové téma, že mě trošičku zamrazilo, napsal jste mi - budu řešit to, kdo jsme, kam jdeme a jaké to má všechno smysl. A já jsem si říkala, no, to už se řeší od začátku věku a ještě se to nevyřešilo. Máme šanci to tady během té půlhodinky vyřešit?

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Já jsem si to téma nevybral, ono si vybralo mě, protože jsem předevčírem byl náhodou na dvou takových veřejných schůzích, jedno bylo setkání s ekonomem, bývalým kandidátem na prezidenta Švejnarem, profesorem Švejnarem. A druhé byla taková novinářská blogová záležitost, byla to diskuse o vlastně, o těch blozích, a těch blogerech a jaký to má smysl a jak to je. A potom jsem přijel domů a otevřel jsem si Internet a zjistil jsem, že tady zuří diskuse mezi mluvčím, jedním z mluvčích nebo zástupcem mluvčího na Hradě Petra Hájka, který napadl evolucionisty a řekl, že nepochází z opice. Takže vlastně tyto tři události způsobily, že je potřeba tyto opravdové krize lidské myšlení vlastně nějakým způsobem rozstřihnout a podívat se na ně.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže tři krize dnes budeme řešit.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Tři. A nebude to ani ta finanční, ani ta ekonomická.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale přesto té ekonomické se trochu dotkneme, protože na tom setkání s profesorem Švejnarem jste určitě ekonomii taky řešili.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
No, ani ne, on mluvil samozřejmě o ekonomii, ale potom v té diskusi se objevil právě problém úplně jiný. A to problém toho, co s tím, s tou politikou a s tím vším udělat, takže tam se objevil problém zásadní, který potom vlastně pokračoval odpoledne v té diskusi s novináři na téma svobody a vlastně hodnot, které ta společnost má, takže vlastně ten, ten, Švejnar mluvil velmi umírněně, střízlivě o tom, jaké byly počátky té finanční krize, jako ona přerůstá do té recese nebo do té ekonomické krize, a tak opatrně se zmínil o těch některých předpokladech, které známe, to podstatné zřejmě z taktických důvodů neřekl, a to, že vlastně tu krizi především způsobil zásah státu do, do objemu peněz v ekonomice, jo, velmi laciné úrokové míry a strašně silný deficit státní v Americe způsobil, že tady vznikla jakási přemíra těch peněz, které potom jako hledají cestu, jo, kam by se nacpaly a nacpaly se do akcií, do nemovitostí a do těch uměleckých předmětů, když si vezmete, že třeba deseti lety Picasso stál osm milionů dolarů a dnes stojí osmdesát, tak ty přebytečné tištěné peníze prostě někam musí jít. Zrovna do těch akcií, ale součástí té krize bylo i to chování těch bankéřů a ta nedostatečná regulace, že jo, těch nových produktů, kterým samozřejmě státní úředníci moc nerozuměli, to je vždycky taková, takovej boj mezi nimi, ale potom v té diskusi, víte, s profesorem Švejnarem se najednou objevila taková ta veliká, takové to veliké neštěstí, které, o kterém slyšíme stále, zvláště v hospodě, že jo, když jdeme do hospody, protože ti politici se chovají zhůvěřile, agresivně, že nediskutují skutečně o věcech podstatných nebo které se nás všechny týkají, o správě věcí veřejných, nýbrž mají stranické vidění světa, mezi s sebou se hádají a jenom jakýmsi silným jazykem chtějí, chtějí jakoby přebít, utlouct monologem toho druhého, že vlastně nejde o diskusi, že prostě ta společnost se nějakým způsobem hroutí, protože ta politika jaksi s veřejným blahem jakoby nesouzní, jde tam spíš o kariéru, peníze, ješitnost, hledání slávy a tak dále. To jsou ty nářky, které slyšíme. A ty se samozřejmě objevily okamžitě, jakmile pan profesor Švejnar skončil, co s tím uděláme, jak napravit ty politiky, jak může bejt ta společnost morální, jak to, že chybí disciplína, učitelky se hroutí, děti jsou nezvladatelní, co se to s námi děje.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Krize společnosti tedy.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Čili krize, krize společnosti, protože se ukazuje, že nikdo se nezabývá tím, co to ta společnost vůbec je, jaké má práva a nároky, kdežto všichni jakoby cítili, že společnost neexistuje, že tady je jenom součet jedinců v té společnosti, kteří tak nějak na sebe narážejí a nějak tak se jenom pohybují jako molekuly v nějakém prostředí, řekněme, odcizeném vlastně, protože ta společnost si nenárokuje nic, než poslušnost ve věcech právních, řekněme, ale i tam moc ne, jak víme, ale řekněme finančních nebo administrativních nebo prostě pravidla silničního provozu jsou neustále přísnější a přísnější a brzy nám zakážou kouřit a jíst tučné maso a já nevím, já nevím, co nám ještě zakážou, bude toho asi hodně, možná i alkohol nakonec, poněvadž vliv /nesrozumitelné/ je nepopíratelný. Čili to neštěstí těch lidí, kteří chtějí od tohohle toho slušného mírného střízlivého politika nějaké řešení, vlastně řešení není, protože ta společnost skutečně z toho šíleného kolektivismus, který tady jsme zažili a který zažila celá Evropa v nějaké formě, třeba nacistické, nejenom bolševické nebo velmi puritánsko-křesťanské třeba v devatenáctém století, tak ta společnost najednou se prostě jakoby vychýlila do svého druhého extrému k tomu liberalismu a teď neví, co s tím, že jo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jako že jsme tady skutečně každý takové individuum, že nás nezajímá, co dělá ten druhý a tudíž netvoříme tu skupinu.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Tak to je velmi obtížný filozofický problém, co to ta společnost je, prostě není součtem jedinců, vytváří novou kvalitu, ta kvalita je dána tradicí například, tím, že se tradičně prostě uznávají nějaké záležitosti zdravého selského rozumu a kteří mají, máme všichni společné. Jakmile ta tradice je poškozena, tak je problém, v tom postmoderním relativismu jistě poškozená, potom je tady ta, taková ta úloha státu normativní, by měla být, která určité hodnoty podporuje a určité brzdí, nesmí to dělat ani moc vokatě, ani příliš silně, protože ten stát by byl ideologický, což jsme zažili a měli bychom tu povinný dilaktický materialismus nebo něco hrůzného, ale přeci jenom musí ctnosti odměňovat a nectnosti trestat nějakým způsobem, ti politici mají jít nějakým osobním etickým morálním příkladem, například měli by krásně mluvit, měli by říct, můj vážený kolega se mírně v této otázce mílí, protože a teď by měli racionálně argumentovat a nikoliv stranicky jenom, protože pravda je větší, než je pravda jakékoliv jednotlivé strany, čili měli by jít tímto příkladem, měli by ukazovat, jak ta diskuse má například veřejnoprávní, čili státní rozhlas by měl také jisté, BBC na to mají dokonce velikej mustr, takovou jakousi ústavu vlastně ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
My tady máme taky kodex Českého rozhlasu, takže se o něco ...

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
... ten kodex by se měl dodržovat, protože byste šli příkladem těm soukromým televizním stanicím, že ten stát se stará o to, abyste mluvili slušně, přátelsky, příjemně, laskavě, aby se lidé neuráželi a podobně, jo. Totéž ovšem platí nejenom o politicích, to platí o státu jako celku, že ty normativní hodnoty, které jsou nepopiratelné, bohužel jsou často popírané, vlastně by měl prosazovat i ve správě veřejné, úředník by měl mít jmenovku, že jo, měl by tam už být ten kodex, nejenom chování, ale i toho způsobu, měl by se ten stát snažit, aby těch papírů bylo co nejmíň, aby to bylo jednoduchý a aby také třeba byl schopen výjimky, protože řešit papíry je velice špatné, život, jak říkal Goethe, někde je, není šedá teorie, ale zelený strom, že jo, takže tam je potřeba vždycky udělat nějakou výjimku, protože si to vlastně to dobro toho člověka, kterému ten úředník má sloužit, zase tady máme problém tý služby, vlastně by měl udělat výjimku a pomoci mu, takže, a potom tu máme samozřejmě školu, že jo, škola zase musím mít určitou disciplínu, určitou autoritu, kterou si nesmí ten stát nechat ničit, protože tím ničí vlastně tu budoucí společnost a dnes je to obzvlášť obtížné, poněvadž asi šedesát procent všech dětí jsou jedináčci, takže rozmazlení jedináčci a pěkný spratci často, že jo, čili například taková ta nějaká absurdní představa nějaké korektnosti, že nesmí učitel prostě žádné fyzické tresty, je jistě přehnaná, že, pak nezbývá než žáka vyloučit nebo ho poslat do školy, školy výjimečné nějaké takové podivné a to samozřejmě je hrozba až příliš extrémní a ta škola potom nemůže fungovat, stává se obětí vlastně těch gangů v té škole, že jo, čili zase je tady problém disciplíny a svobody. A takhle, když jsem toto poslouchal, tyto nářky těch lidí na profesora Švejnara, tak jsem si uvědomil, jak je potřeba nést, vlastně hájit práva a nároky, nikoliv jenom jedince, ale i té společnosti, abychom přežili, abychom opravdu mohli žít ve svobodě i vzadu zároveň.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Abychom se tedy respektovali navzájem, abychom se vnímali jeden druhého, tak to je, to je ta cesta.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Nejen to, je to prostě to, že svobodě se daří v určitém omezení, že prostě, jakmile se stává ta svoboda /nesrozumitelné/, stala se anarchická a dochází k rozpadu a dochází k takové, bych řekl, společenské nervozitě, nespokojenosti, depresi, která se právě projevila v těch otázkách na to profesora Švejnara, že lidé po něm chtěli, aby něco napravil, nikoli jenom ekonomicky a finančně, to sice je taky velká bolístka, ale taková menší materiální, nýbrž v té sféře duchovní, v té sféře právě toho, no, a samozřejmě ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
No, ale jeden člověk to nemůže napravit.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Nejenom, že jeden nemůže napravit, ale on dokonce ani jako ekonom vlastně na to odpověď neměl, jo, vždycky se tomu musel nějak vyhýbat a řekl, bude záležet na vás, jak vychováte své děti, jak se budete starat o to, aby, aby fungovaly, příklad, úžasných třeba profesorů a učitelů, no jo, ale to je málo, to je málo, když společnost absolutně abdikovala a svá normativní práva nějaká, čili tady já vidím ohromný problém, co s tím, že jo, protože to je krize daleko hlubší, než je ta krize finanční nebo ekonomická. To je krize, to je krize obecně kolektivně sdíleně vyznávaných hodnot, které má ten stát propagovat, aniž by z nich dělal ideologii, aniž by se stával tím ideologickým klackem, jak jsme to zažili, prostě má tyto ctnosti a tyto hodnoty a těch je hodně, ona je to tradice, že jo, tradice, jsou to vlastně ti naši předci, ti dávno mrtví, kteří tvoří nebo měli by tvořit spoluúčast na té demokracii, demokracie, říkal jeden anglický klasik, není jenom demokracií živých jenom proto, že tu náhodou jsou. To jsme měli už před tím aristokracii, která také byla, byla tou vládnoucí, vládnoucí vrstvou jenom z důvodu svého narození, říká, to je podobný, protože, máme tady, že jo, žijeme z těch minulých, žijeme z té Prahy, z toho, z té turistiky, z těch zámků, z těch pokladů našich otců a praotců, čili oni mají do toho co mluvit. To je ta tradice.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes je na návštěvě v pořadu Jak to vidí nakladatel Alexandr Tomský. Poslechnout si toto vyprávění můžete nejen teď v právě v tuto chvíli, ale také ve večerní repríze po třiadvacáté hodině, anebo potom ze záznamu na Internetu v Rádiu na přání na adrese www.rozhlas.cz/praha.
Nakladatel Alexander Tomský dnes mluví v pořadu Jak to vidí o tom, kdo jsme, kam jdeme a jaký to má všechno smysl. Vy jste říkal, že vás k tomu inspirovalo trojí setkání během jednoho dne s třemi krizemi, ta druhá krize je vlastně krize svobody, protože jste se setkali na setkání blogerů, tedy těch, kteří přispívají na určitý portál svými názory. Co tam tedy bylo důležitého?

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
No, tak ten samý den večer, ta schůze, protože nebyla odpoledne, jsem byl na tomhle tom setkání Aktuálně.cz, kde mluvil Erik Tabery a paní Vašáryová a znovu tam byl profesor Švejnar k mému údivu, my jsme se tam znovu sešli, a tam se mluvilo o tom, jak úžasný je ten Internet, jak doplňuje krásně tu novinářskou, novinářskou mediální scénu, jak se dneska říká, ona to scéna není, no, ale řekněme, nějaký prostor, protože tam jsou ty příspěvky, jakoby glosy jenom, jsou krátké, razantní, otevřené, často anonymní odpovědi na ně se objevují, čili je tam taková výměna drsnějších názorů a jak je to úžasná svoboda a jak to krásně všechny doplňuje. Já jsem z toho Aktuálně.cz spíš vyděšen, protože jsem si vědom toho, jaké tam existují sprosťárny, nadávky, invektivy, agrese šílená, nepochopení, vůbec exhibicionismus, vůbec tam často, vůbec se tam neobjevuje velmi často, někdy ano, ale málokdy, skutečná diskuse, kde se jde k jádru věci a kde jiný názor může obohatit nebo změnit, že jo, tu optiku, kterou člověk má, protože pravda je vždycky složitější, než si myslíme, vždycky větší, než jsme my sami, ba dokonce někteří řekli, že transementální, že vůbec nejsme schopni, stejně jako v těch hodnotách, to absolutní dobro nebo absolutní pravdu vůbec obsáhnout, protože lidský rozum je velmi omezený. Takže to by mohlo být tak, jak oni tvrdili, ti ideologové, kteří tam seděli na tom panelu, ale ono to tak není a není to ze stejného důvodu, podle mě, jako byla ta diskuse nebo ty požadavky vnášené na profesora Švejnara. Totiž zase, že ta společnost absentuje, že tu není, že jakoby zmizela z obzoru a že prostě je všechno dovoleno, zvláště u nás, kde není ta tradice diskuse velmi dobrá, ti lidé totiž se skrývají za anonymitou, a tak vám budou nadávat opravdu velmi sprostě a i když je to cenzurováno velmi mírně, tak já jsem se přihlásil, ale bohužel jsem použil špatného slova cenzura, no, to jsem si dal, že jo, já jsem měl říct, že by mělo bejt nějaké laskavé omezení určitých nehorázných humpoláckých agresivních a vulgárních názoru, protože potom ta diskuse upadá tím, čím dál více, všichni se snaží být ještě agresivnější, aby se prosadili, nebo ukázali, aby tomu druhýmu opravdu namlátili tím klackem verbálním takříkajíc, a že naopak, když ta cenzura by z toho udělala kultivovanější zábavu, kultivovanější diskusi a možná by nakonec došlo i k opravdové výměně názorů, což tam skutečně většinou nedochází.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jenomže tam není problém jenom tento, ale i problém technický, jak to všechno zajistit, ten Internet je tak bezbřehý, že se vlastně ...

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Ne, to není problém, například v Německu je ta cenzura podle mě zase příliš silná, tam skutečně žádné sprosté slovo, žádná osobní invektiva, že člověk je takovej nebo makovej nebo že má, že něco provedl, to vůbec nepadá v úvahu, ta cenzura tady je taky, ale týká se opravdu, vždyť si to můžete přečíst, vždycky že ty invektivy nejhoršího druhu, ale tady se týká jenom toho nejhrubšího zrna, v podstatě tam jsou ohromné sprosťárny, které se mě dotýkají, že co jsem třeba udělal své bývalé manželce nebo neudělal, nebo že jsem ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vždycky přijde do toho osobního tónu ...

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
... že jsem rozkradl třeba státní podnik, který jsem vedl dvanáct let a podobně, jo, a člověk je úplně bezmocný, je to anonym, přitom ovšem pohrdáme anonymními dopisy, trháme je, nečteme je a tady, prosím, jsme to dovolili, čili, čili to není otázka technická, to jde zařídit, je to otázka toho, že jsme přešli z jednoho extrému do druhého, z příšerného kolektivismu, kde člověk nic neznamenal, byl jenom tím kolečkem v tom soukolí a ještě mu vnucovali ideologii toho podivného dialektického materialismu ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
A nedovolil si nic říct.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
A nedovolil si a byl prostě ubit, že jo, tak ..., jenom společnost, a to ještě zmanipulovaná, tak dnes společnost není, existuje jenom individuum vlastně, jenom ten jedinec, který jakoby nebyl omezen těmi ostatními jedinci, alespoň ne v té verbální sféře, samozřejmě, když se k němu vloupete nebo někoho praštíte, tak asi ano, ale kde chybí jakoby prevence, duchovní prevence té společnosti, aby se těchto věcí dělo co nejméně, že jo, takže, oni už jsou posedlí všichni, zvláště paní Vašáryová, tou svobodou, jo, že prostě vůbec nechápali, že svobodě se daří nejlépe v relativní jakoby mírném, mírném, zdůrazňuji omezení, to řekl /nesrozumitelné/, velký anglický filozof, je to prostě proto, že jakmile svoboda je, tak ji nevnímáme, jako čistý vzduch, který dýcháme, jo, je, jeden polský básník říká svoboda jako zdraví, ten je vnímán, kdo je ztratil, čili my ho nevnímáme, ale vnímáme kvalitu té společnosti najednou v té svobodě a je-li příliš velká, tak se ta společnost projevuje velmi nekvalitně, protože ti, doufejme, že menšina, ty vulgární sporostí hulváti prostě nám to veřejné prostranství znečišťují strašlivým způsobem, jo, a my to pak vnímáme, že je všechno špatně, a to byly ty nářky a jeky, které jsem slyšel na té přednášce předchozí, kdežto tedy vy novináři, kteří zase hlavně aby měli tu absolutní svobodu, že jo, takže to je takový extrém, ale z toho vyplývá další a podstatná otázka nakonec, daleko podstatnější, než i tyto dvě krize, krize individuální svobody a společenského nátlaku, krize tedy toho, společnosti a jedince, že jo, a krize svobody a omezení a to je, vůbec to podstatné. A to podstatné, na to jsem narazil, kdy jsem přijel domů, já jsem se chtěl podívat na těch blogerů, kteří mi nadávají, že jo, já tam píšu každý týden.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Abyste věděl, co vám píšou.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Abych věděl, co zase si našli na mě zuřivého, a zjistil jsem, že ten mluvčí Hradu Petr Hájek měl přednášku v Centru pro ekonomiku a politiku velmi provokativní, protože dnes žijeme v době takové spíš, bych řekl, době reklam a emotivního přesvědčování a monologů a silného jazyka, že jo, místo skutečné diskuse, a on napadl vlastně evoluční teorii nebo evoluční ideologii, jak tomu říká, a svojí přednášku začal provokativně, pocházím z opice, vím to jistě a způsobil ohromnou diskusi, takovou tu kulturní válku, kterou známe, ta už, ta už v Americe bují přinejmenším sto let a tady jsme si, tady jsem si najednou uvědomil, že vlastně ještě hlubší problém, než ty dva, které jsem zmínil, je to problém, co to je člověk, co je člověk, kdo to je a kam jde, jaký má vlastně jeho život smysl.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
A to je tedy otázka, na kterou se úplně dobře nedá odpovědět.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Ale dá, ale dá, ale není to odpověď úplná, jak už to tak ve filozofii bývá. Filozofie totiž se moc neučí dnes a je to strašná škoda, protože ta vám pomůže skutečně k racionálnímu myšlení, tak především člověk a možná, že to chtěl ten Petr Hájek tímhle tím provokativním říct, že není opice, člověk sice z opice nepochází, to už dávno vidí evolucionisté, měli jsme společného předka, člověk je živočich totiž. A on chtěl říct, že člověk není jenom živočich a řekl to velmi nešťastně a provokativně bohužel, taková je dnešní diskuse, jak říkám, znovu, jo, prostě my musíme všechny naštvat, abychom se prosadili, dneska se říká zviditelnili, že jo, podobně je to i v umění, že je, jenom provokace, že jo, takže člověk je živočich, to je evidentní, máme společné předky se zvířaty, ty oslové a krávy, jak říkal svatý František, jsou naši bratranci v přírodě, on to věděl, o evoluci tenkrát nevěděli nic, že jo, vůbec nepotřeboval, na to nepotřebujeme evoluční teorii, živočich, zároveň vidíme, že člověk je něco jiného, než živočich, že je něco víc, než živočich, že je úplný neživočich v jistých faktorech a o těch by se vlastně mělo mluvit, na to nepotřebujeme učené vývojové teorie. Takže co to je vlastně ten člověk, je to strašlivě nepovedené a podivné zvíře. Já tady mám krásný citát velkého básníka /nesrozumitelné/, který říká: Představte si, že by na naší zemi navštívil nějaký mudrc z jiné planety, že jo, a podíval se na zeměkouli, co by viděl, kdyby se podíval na tuhle naší hvězdu, co se to všechno po ní hemží, ti živočichové a zjistil, že nejpodivnější z nich je člověk, tenhle oškubaný bez péra, komický, zcela opuštěný v tom prostoru, je v tom začátkem a koncem veškeré filozofie, je to nahé zvíře a říká se, že tahle podivná vlastnost byla kdysi jeho slávou, teď je to jeho ostuda a styděli se, když poznali, že byli nazí, to má namysli, že jo, ale o to nejde, všechno co potřebujeme, si musí opatřit nešťastník zvenčí. Sám je naprosto nevybaven jako zvíře, nemá drápy, že jo, tesáky, nemá ani ten kožich, je nám strašně špatně, takže to vypadá, jako kdyby se někde po koupeli zapomněl obléct a své šaty rozvěsil po celém světě, říká básník. Zdá se jakoby bobr nosil jeho klobouk a ovce jeho plášť, králík jakoby si užíval své bílé teplíčko pod kožíškem a brouček nosí svou rozsvícenou lampu v hlavě. Lidské tělo se nezahřeje a místo světla má člověk v očích tmu, musí hledat teplo a světlo ve studené divoče, to bylo takhle děsivě vrženo, s jeho tělem a duší to nevypadá nejinak, jakoby se srstí ztratili své srdce. Vypadá to, jak by se tohle zvíře ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ten básník to vidí dost černě.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Vypadá, no, nevidí, vypadá to, jako kdyby se tohle zvíře dočista zbláznilo, tak jako si neudrželo svůj kožich. No, je to hrozně jednoduché, tenhle ten bezbranný živočich, který tady vůbec by neměl být, který zaplnil celou planetu, až nám připadá, že nás je mnoho, má jednu strašlivou neuvěřitelnou zbraň - lidský rozum. A ten rozum skutečně je jiný, než mají zvířata. Víte, dnes se snaží věda pořád jako přiblížit emocionální a možná i kognitivní myšlenkové schopnosti nejvyšších primátů, aby ten, ta propast mezi člověkem a přírodou nebyla tak velká, ale ona je skutečně děsivá, přestože nacházíme tyto nové prvky nebo citlivější prvky u nejvyšších živočichů, je děsivá, protože ten lidský rozum je nejenom vyšším stádiem, ale on se dokonce liší úplně zásadně, on je schopen abstraktního myšlení, člověk si je, pravděpodobně jediné zvíře, které si je vědomo své smrti, člověk touží po slávě, bohatství, štěstí.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Člověk touží, to si myslím, že je asi důležité.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
A to štěstí nedochází, ale člověk touží také po nekonečnu a všechny tyto tužby ho absolutně odlišují, člověk vytvořil techniku, technologii, vědu, podívejme se na planetu z družice z rakety a vidíme, jak ten člověk ovlivnil vlastně celou tuto planetu právě tím, že se liší, ale to nejpodstatnější, to, čím se liší, to hledání toho štěstí a nekonečna, na to filozof odpověď nemá, ale je to tady, je to ten největší faktor, který člověka od přírody odlišuje.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tolik tedy dnešní pořad Jak to vidí, nakladatel Alexander Tomský. A já připomínám, že toto vyprávění si může nalézt na Internetu na adrese www.rozhlas.cz/praha, ať už ve zvukové nebo písemné podobě, anebo si ho poslechnout znovu dnes ve třiadvacet hodin a pět minut. Hezký den vám přeji a děkuji. Na shledanou.

Alexander TOMSKÝ, nakladatel
--------------------
Nápodobně, na shledanou.