Přepis pořadu Jak to vidí - 1.12.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobré jitro nebo už dobré dopoledne. V dnešním Jak to vidí v prvním prosincovém, je prvního dvanáctý, vás vítá Daniela Brůhová a v jihlavském studiu Českého rozhlasu by mě měl slyšet pan doktor psychiatr Maxmilián Kašparů, dobrý den.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Dobré ráno, zdravím vás i posluchače v první den posledního měsíce.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Těší nás, jsem ráda, že všechno funguje. My bychom si asi měli trošičku popovídat o adventu, který včera začal. Dostaneme se i k dnešnímu celodennímu tématu, které je velmi závažné, je to epidemie AIDS a dnešní den je věnován této nemoci, ale já bych ráda začala aktualitou. Určitě jste, pane doktore, sledoval ty útoky, které v posledních dnech proběhly v Indii, v indické Bombaji, teroristické útoky, které jsou přirovnávány k jedenáctému září ve Spojených státech. Já musím říci sama, že mě překvapilo, že v tak mnohonáboženské a tolerantní zemi, jako je Indie, dojde k takovémuto útoku, který je jaksi nábožensky motivován. Co si o tom myslíte?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Já si myslím toto. My musíme rozlišovat mezi dvěma pojmy, a to je velice nutné. Mezi tím, co je zdravé a tím, co je chorobné. Například o naší společnosti se říká, tady o té české, že je velice tolerantní, ale představte si situaci, když se sejdou fandové, teď myslím zdraví fanoušci Sparty a Baníku Ostrava, tak po tom zápase vzhledem k tomu, že jsou to zdravé fandovské kluby, tak si spolu popovídají, nebo si řeknou jenom tak něco uštěpačného na adresu toho druhého. Ovšem když se sejdou chorobní fanoušci, kde je chorobné fandovství, i v naší tolerantní společnosti, tak do toho musí zasáhnout policie. Čili rozlišujme mezi tím, co je zdravé fandovství a co je chorobné fandovství. Ta první skupina, ta se vždycky domluví, ta druhá, ta se popere. A stejně tak je to i v tolerantní společnosti, kterou je Indie, ale existuje tam patologická religiozita a zdravá religiozita a mezi tím je rozdíl. Zdravá religiozita totiž vede k toleranci, k velkorysosti a k respektování názoru toho druhého. To je zdravá religiozita. Kdežto patologická vede k nevraživosti, k nepřátelství, je to onen fanatismus. Takže můžeme to srovnat na těch klubech a můžeme to srovnat, i když je to srovnání, o kterém se říká, že každé srovnání kulhá. Ještě bych k tomu mohl dodat rozdíl třeba mezi zdravým skepticismem a chorobným skepticismem. Zdravý skepticismus je velice dobrý, kdežto ten fanatický skepticismus, ten je zase škodlivý. Jde tedy o to, zda společnost je na jedné straně tolerantní, ale ony skupiny skeptiků nebo náboženských vůdců, anebo klubových fanoušků nerespektují to základní, a to je ono zdravé fandovství, zdravé náboženství a zdravý skepticismus.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Když mluvíte o zdravém a patologickém, myslím na to, že ty teroristické útoky vždy vycházejí z náboženství, které je islámské, z nějakého islámského podtextu. Je tady nějaký zvláštní problém v tomhle náboženství jiný, než nesou v sobě ostatní náboženství? Nebo je to jen pocit?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Je to z dálky viděné a nám se to může tak jevit, ale kdybychom žili v tom prostředí, tak bychom to tam viděli. My jsme tohle to tady zažili vlastně v Evropě také a já bych řekl, že jestliže křesťanství v Evropě je náboženství velmi tolerantní, tak klerikalismus, který z něho vychází, už tolerantní není. A takto bychom mohli říci, že islám jako celkové učení náboženství je svým způsobem tolerantní, ale pokud je tam onen muslimský klerikalismus, tak ten už tolerantní není. Čili jestliže vznikne v prostoru něčeho, co je zdravé, pár chorobných buněk, tak se to může zvrhnout a poškodit celý ten organismus. Stejně tak klerikalismus v katolické církvi poškozoval křesťanství, stejně tak i terorismus, což jsou ty zvrhlé buňky, ohrožují vlastně celý ten organismus pohledu nás, Evropanů, na islámskou víru.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to z lékařského hlediska vidí útoky v indické Bombaji Maxmilián Kašparů, psychiatr. Já jen upozorňuji, že jak to vidí reprízujeme dnes večer od třiadvaceti hodin a pěti minut a všechny tyto pořady najdete ve zvukové podobě a také si je můžete přečíst jako needitovaný text hned následující den na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/praha.
Advent začal včera. Byla to první neděle adventní, a proto se s Maxem Kašparů vrátíme, nebo tedy otevřeme tuto dobu, která trvá čtyři neděle až do Vánoc. V katolické církvi oblékají fialové ornáty, aby si připomněli, že je to doba postní, ale možná, že v dnešní ateistické společnosti je tak trochu kontraproduktivní mluvit o adventu, pane doktore, co si o tom myslíte?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak, já bych v prvním případě neřekl, že naše společnost je ateistická. Tak se o ní mluví, tak se o ní píše. Já bych spíše řekl, že ten ateismus byl nahrazený idolatrií. Ona idolatrie znamená, že se zbožštily idoly. Dneska už bohem není Ježíš, dneska už bohem není trojjediný Bůh, jako to bylo v těch dobách křesťanských, dneska je těch bohů strašná spousta a mně by tolik nevadila společnost ateistická, jako mně vadí společnost, která je duchovně hloupá, duchovně nevzdělaná a neoduševnělá. A tím se, myslím, více může pyšnit dnešní společnost, než abychom o ní říkali, že je toliko ateistická. Ale já si vždycky, když jsou nějaké velké svátky jako Vánoce nebo Velikonoce a teď máme tedy advent, vzpomenu na mého učitele fyziky z asi z osmé nebo deváté třídy na základní škole, který nám říkal, že žádný prostor ve vesmíru nesnáší prázdnotu a touží být naplněn. On to myslel z hlediska fyzikálního. A já to dneska vidím i z hlediska duchovního a duševního. Ten prostor, ne vesmíru, ale ten prostor adventní doby se vlastně vyprázdnil a protože nesnáší nic prázdnotu, jak říkal pan učitel, tak musí být naplněn něčím jiným. Čili vyprázdnilo se v adventu to duchovní, a protože společnost je více materialistická než spirituální, no, tak se nahradí tím, co je právě po ruce, a to je to materiální. Proto advent vyprázdnil svůj obsah očekávání příchodu spasitele a naplnil se obchodem, naplnil se třpytem, naplnil se písničkama, naplnil se zábavou, prostě naplnil se něčím, co jakoby lehce by mělo připomínat něco svátečního, ale vždyť člověk si může takový advent nebo koupit si štědrovečerní stromek může i v červenci a uděláte si Vánoce, vždyť je to přece úplně jedno, nemusí to být vázáno právě na tuto dobu a na čtyřiadvacátý prosinec.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
My už čteme v různých tiskových zprávách, kolik utratíme letos za dárky, zda to bude méně nebo více a musím říci, že mě vždy ty sumy tak trochu udivují, ale pravděpodobně podtrhují to, co říkáte, že prázdnota musí být naplněna a když je naplněna konzumem, tak asi skutečně ty peněženky jsou otevřené velmi štědře.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano. O tom to také je a o to se také snaží vůbec komerce. My si musíme uvědomit, že jestliže v kterékoli společnosti přestanou z nebe padat filozofové a básníci a jako houby po dešti rostou obchodníci, kupci a ekonomové, potom se nemůžeme divit, že přibíráme více na hmotnosti než na duchu. Protože já znám řadu rodin, mám-li to říct, v uvozovkách, a teď mluvím ze své psychiatrické praxe, jako dětský psychiatr, kde rodiče dávají dětem dárky za obrovské sumy, to je dvacet, třicet tisíc dostane jedno dítě pod stromeček a já když jdu do zákulisí té rodiny, tak si uvědomím, že ti rodiče to nedělají pro to dítě, že to dělají pro sebe. Totiž ten tatínek si v době adventní nějakým způsobem uvědomí, že se tomu dítěti celý rok nevěnoval a nakonec aby to nějak zahladil, tak mu koupí velikánský dárek, ale on tím vlastně utěšuje svoje špatné svědomí, než aby tomu dítěti dal něco přes celý rok, což nelze potom jenom na ty Vánoce vynahradit, láska, čas, pozornost, pohlazení, to jsou také duchovní hodnoty a ty se nedostávají celý rok, tak se to potom zase přetransformuje do nějaké vysoké částky v nějakém dárku, který je už samozřejmě hmotný.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Já bych se ještě ráda vrátila k tomu tématu, které jste načal na začátku o tom, že advent se vyprázdnil, tedy opět se zaplnil spíše něčím hmotným. Zajímalo by mě podle vás, co má být to duchovní, od čeho se advent vyprázdnil?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Má to být především ticho. Ticho, to není nedostatek zvuku. Ticho je prostor, do kterého bychom právě v adventu měli vstoupit a jestliže vstoupíme do prostoru ticha, ono je to trošku, řekl bych, takové lehce mystické vstoupit do prostoru ticha, tak tehdy uslyšíme to, co je v nás. Jestliže si žijeme v tomto světě a naplno, tak slyšíme stále to, co je zvenku. Jestliže vstoupíme v adventní době do prostoru skutečně adventního, tak bychom měli vstoupit do prostoru ztišení, do prostoru ticha a tam bychom slyšeli něco, co jsme celý rok neslyšeli. Začali bychom slyšet své svědomí, začali bychom slyšet svoji duši, začali bychom vnímat i tep svého srdce, které jsme naposledy slyšeli, když jsme byli v těle naší maminky, čili slyšeli bychom ty zvuky, ty hlasy a dokonce bych si dovolil říci, ta poselství, která neslyšíme zvenku, ba právě naopak, doba adventní je dneska doba hluku, doba chaosu, doba zmatku. Jen jdeme na náměstí na ty tržnice, jak to tam vypadá, může člověk v takové situaci slyšet nějaké vnitřní poselství něčeho krásnějšího a bohatšího, co na této tržnici není? A takto bychom měli prožívat advent. Vstoupit vlastně do sebe, vstoupit do ticha a načerpat z těchto prostor určitý kapitál, který bude tím největším dárkem pod stromeček, že si uvědomíme hodnotu svého lidství, hodnotu svých vztahů, že si uvědomíme bohatství toho, že někdo žije vedle nás a že to, co je o Vánocích tím darem, to byl vlastně vtělený syn boží, by mělo být, že bychom vlastně se uměli vtělit i do toho druhého a začali bychom ho jinak vnímat, jinak cítit, jinak prožívat a v těch rodinách by to začalo také jinak fungovat. Ono tohle to udělat pouze o Štědrém večeru, tak to je příliš instantní, to je zkratkové, to je narychlo udělané, proto je tady ta doba čtyř týdnů, abychom měli dostatek času obohatit se tím tichem a obohatit se těmi vnitřními hlasy, které přes celý rok neslyšíme.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To je adventní rada psychiatra Maxe Kašparů. Stále jste ve společnosti Českého rozhlasu 2 Praha, posloucháte Jak to vidí s psychiatrem Maxem Kašparů. Mluvili jsme o adventu, o tom, že advent by měl být dobou ticha, řekla bych, usebrání, ale přesto advent je také dobou, kdy se snažíme potěšit své blízké, myslíme na ně, sháníme dárky a když to ještě posunu, tak musím říci, že když vy říkáte, že děti dostávají velmi drahé dárky, děti z toho nemají rozum, ale my dospělí už umíme posoudit cenu toho dárku a někdy je možná umění přijmout levný, jednoduchý dárek, anebo i ten velmi drahý. Setkáváte se s tím ve své praxi?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Ano, setkávám se s tím, co jste teď řekla, ale nikoliv, takto bych řekl, znatelně a hmatatelně. Ona spousta věcí v lidském životě je takových latentních, skrytých, jakoby za oponou dnů, za oponou situací nebo za velkou kulisou slov je ukryto něco, co člověk objeví až když za tu oponu a za ty kulisy nahlédne. Je skutečně veliké umění něco darovat, ale já se často setkávám s tím, že je veliké umění také přijmout. My jsme se to neučili od dětství tohle to. Vždycky se nám asi většinou říkávalo možná doma, ale i ve škole, že by člověk měl umět darovat, měl by se umět rozdělit, měl by být štědrý, neměl by být egoista a já si teď vzpomenu na jednu takovou veselou anekdotu z prostředí školy, kdy paní učitelka se ptala dětí na nějaké vlastnosti, hezké vlastnosti a jeden chlapec, Pepíček, říká: "Víte, paní učitelko, můj tatínek říká, že je lepší dávat než dostávat." A učitelka říkala: "TO je velice moudré a hezké, že je lepší dávat než dostávat. A čímpak je tvůj tatínek?" A ten chlapec říká, můj tatínek je boxer. Čili je pro něho lepší, když ty údery dává, než aby je dostával, ale my teď pojďme na jinou, na jiný pól toho dostávání. Je člověk někdy překvapen, když ho potěšíte. Já se s tím setkávám v ordinaci, když nějakého člověka potěším, povzbudím, já jsem jednomu mladíkovi řekl: "HOchu, na tebe je spolehnutí. Ty jsi přišel přesně včas, když jsi měl přijít a já ti věřím, že to bude i tak dál. Ty jsi se ukázal jako chlap." On mi několikrát za sebou zopakoval, že to pro něj bylo něco, co on nemohl ode mne přijmout, protože to nikdy v životě neslyšel. Takže to je jedno obdarování a jedno přijímání, ale teď se blížíme k Vánocům a lidé se předhánějí. Oni počítají, tak ten mi dal loni to, tak já mu musím dát dárek o něco dražší. A další rok zase ten, kdo dostal dražší dárek, říká, tak já mu musím dát ještě víc, aby si nemyslel, že ho nemám tolik rád. Čili je to honička předvánoční. Stejně tak ženy pečou cukroví a jestliže ona napeče patnáct druhů a ta druhá napeče sedmnáct druhů, tak ona z toho má komplex méněcennosti. Čili víte, přijměme i něco, co jsme nedokázali. Naučme se přijímat i vlastní nedostatečnosti. Nejenom pochvalu od toho druhého, nejenom úder od toho druhého, ale naučme se přijímat i vlastní nedokonalosti, to je také umění přijímat. A potom rozlišujme mezi dárkem a dárkem, mezi dárkem, který je daný z povinnosti, dárkem, který je daný z lásky a dárkem, který je daný jako úplatek. A i toto nevidí člověk někdy na první pohled, ale až za tou kulisou, až když rozbalí to stříbrné nebo zlaté balení, teprve tam vidí, z jakého úmyslu byl obdarován. A tady bychom měli umět přijmout cokoliv, ale zachovat se velmi velkoryse k tomu, kdo nám to daroval.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Velmi velkoryse myslíte konkrétně jak?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Že nebudeme toho člověka hodnotit, jaký tam byl úmysl, že nebudeme toho člověka, že se mu nebudeme vlastně revanšovat s něčím neférovým, když to bylo z jeho strany to obdarování neférové, nebudeme mu to vracet a nebudeme mu to vracet ještě s úrokama, nebudeme se cítit zahanbeni a nebudeme mu to zase vracet, že zahanbíme jeho, v tom je ta velkorysost. Velkorysost přijímání darů v jakékoliv podobě, protože ten dar, jak se říká, je někdy také úkol. Mně se to velice líbí, že to je dar i úkol to obdarování, čili my něco dostaneme, což je dar, ale my také máme nějaký úkol a ten úkol by se neměl stát revanší v tom špatném nebo dobrém vůči tomu, kdo nám to daroval. Mělo by to být přijímáno v plné svobodě a stejně tak ve svobodě bychom měli obdarovávat i ty druhé.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
O umění přijímat dary mluví psychiatr Max Kašparů. Posloucháte Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha, to najdete ve zvukové podobě a také jako needitovaný text i na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/Praha, anebo si můžete poslechnout reprízu dnes večer od třiadvaceti hodin a pěti minut. A já bych se ráda dostala k dnešnímu celodennímu tématu, tím je světový den boje proti AIDS. Ten byl vyhlášen Světovou zdravotnickou organizací z podnětu Mezinárodní konference o AIDS v lednu roku 1988 a od tohoto data se také slaví. Já se dnes v Hovorně budu posluchačů ptát na to, jestli si myslí, že mladým lidem chybí osvěta, protože podle statistik počet nově diagnostikovaných pacientů AIDS u nás stoupá. Pane doktore, jak na to nahlížíte vy?

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Tak, já jako lékař jsem trošku vyplašen tím nárůstem. Poslouchal jsem před půlhodinou na naší stanici, na které teď vysíláme, ona čísla. Osvěta. Já na tu osvětu moc nevěřím. Možná pobouřím teď některé posluchače, ale člověk musí být někdy nonkonformní. Já nevěřím na osvětu, protože osvěta je něco, co nás informuje a já bych ta první dvě písmenka škrtnul a z té informace bych udělal formaci a formuje nás výchova. Ono totiž osvěta náleží v tom, že se člověku sdělí, je to nemoc, dejte si na to pozor, chovejte se tak a tak, hotovo, přednáška ukončena, byla to osvětová hodinová přednáška. Ovšem to je velice málo. Tady se musí dělat formace toho člověka, aby byl zodpovědný, aby ten člověk byl, měl silnou vůli, aby dokázal odolat tomu, co je pro něho nebezpečné, a to je záležitost výchovy. Čili tady je jakýsi rozpor mezi osvětou a výchovou. Osvěta je krátkodobá, výchova je dlouhodobá a dál jsem, asi mám zkušenost s tím, že nejde v té výchově jenom o to negativní, co nás může ohrozit v této moderní morové ráně, kterou je AIDS, ale ono je to i v otázce drog, otázce alkoholismu a s tím souvisí i otázka promiskuity, a to všechno, jak ty drogy, tak i promiskuita se váže k tomu AIDS. On žádný jev ve společnosti a zvláště v lékařství, v medicíně není izolovaný, ale vždycky má ještě napojení, jakoby takovou pavučinu na další jevy, které v té společnosti jsou. A my jsme si tak nějak zvykli za poslední léta, protože jsme technokraticky zaměření, dávat, bych řekl, technickou záplatu na morální díru. A tu morální díru nezaplácneme ničím jiným než výchovou. Podívejte se. Stále se hledá lék, který by likvidoval u opilců ranní kocovinu a já si říkám, proč máme vyhledávat nový lék na kocovinu, vždyť jde o to, abychom se naučili přirozeně a kulturně alkohol popíjet. Hledají se nové kamerové systémy na školy, kde je šikana, kde se krade, ale zase ty kamery jsou technická záplata na nějakou morální díru. A teď už se blížíme vlastně k tomu nebezpečí, které tady je, a to je právě šíření této smrtelné choroby. Asi jste slyšeli v té anketě, tak spousta těch lidí jako ví, že to je nemoc, ale neví, co s tím, jak s tím a když k tomu přičteme ještě, že člověk má pro strach uděláno, že si vždycky říká, jo, ten kuřák, ale ať kouřejí, oni tu rakovinu dostanou, ale já jsem kuřák, mě se to netýká, jo. Žijte promiskuitním způsobem života, vy na to můžete umřít, ale mně se to netýká. Tak tohle je to, co v člověku je jaksi zakódováno, že to se může stát vám, ale nemůže se to stát mně. A já mám takovou jednu hezkou zkušenost z Prahy, kdy jsem nedávno šel kolem jedné lékárny a za výlohou byl veliký plakát, kde bylo napsáno, věrnost je normální, věrnost se vyplácí. Tak jsem si říkal, no, tak tady se asi objevila Amerika. A bylo to vlastně plakát, který byl danej k boji proti AIDS. Jde o to, že všechno, čemu máme předejít, vyžaduje, abychom změnili chování. Jestliže je tady epidemie žloutenky, tak musíme změnit chování a musíme si stále a stále umývat ruce. A umývat si ovoce a dbát na čistotu, čili chovat se tak, abychom nedostali žloutenku. Stejným způsobem je potřeba naučit se chovat tak, abychom si nezničili planetu a umět se chovat tak, abychom neroznášeli tuto chorobu AIDS a neonemocněli jí.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak, to je poslední rada nebo informace, kterou slyšíme z jihlavského studia od psychiatra Maxe Kašparů. Děkuji vám za ni, přeji vám krásný den a krásné a tiché prožití adventu.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Já vám také tak všem ve studiu i u posluchačů.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Zdravím vás ještě jednou do Jihlavy a pokud budete, pane doktore, poslouchat Jak to vidí zítra, uslyšíte historika Pavla Kosatíka. Provázet vás bude kolega Vladimír Kroc. Tak ještě jednou přeji krásný den nejen do Jihlavy, ale i všem posluchačům Českého rozhlasu 2 Praha.

Maxmilián KAŠPARŮ, psychiatr
--------------------
Na slyšenou.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Na slyšenou.