Přepis Pavel Kosatík - 3. ledna 2019

3. leden 2019

Hostem byl spisovatel Pavel Kosatík.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnes se s námi o své názory podělí spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Přeju dobrý den a taky přeju hezký a klidný nový rok. Snad se to ještě hodí, až do Hromnic přát.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Děkujeme! Prozradím, o čem chceme dnes hovořit: K čemu jsou například dobré ankety o národní velikány? Co by mělo obsahovat poselství k národu? A v čem je aktuálnost myšlenek Karla Čapka? Dobrý poslech. Štefánik, Husák, Dubček, Hlinka, Štúr, Jánošík, Cyril a Metoděj, Sagan, Gombitová a Srholec. Tak vypadá finálová desítka ankety u našich sousedů o největšího Slováka. O konečném pořadí budou hlasovat opět diváci. Výsledky budou známy 1. května. Tato anketa vznikla na základě licence britské veřejnoprávní BBC. Kontroverze vyvolala na Slovensku už na podzim, kdy RTVS, rozhlas a televize Slovenska, po kritice vyřadila bývalého prezidenta Slovenského státu Josefa Tisa, který spolupracoval s nacistickým Německem a v roce 1947 byl popraven za vlastizradu. Co říkáte, pane Kosatíku, té finálové desítce?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Vy jste všechno tak pěkně vyjmenovala, že nevím, co k tomu ještě relativně inteligentního dodat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je to velmi pestrá sestava.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Je otázka, jaké máme právo to komentovat, poněvadž je to slovenská věc. Ale já si myslím, že máme, protože my jsme, a mnozí posluchači si to snad budou pamatovat, tohle to už zažili taky. Myslím, že v roce 2005 podle toho samého modelu, to je model mezinárodní, tady proběhla soutěž o největšího Čecha. Z mého pohledu je tam problém v tom, že to má tu mediální podstatu. Ono jde o to, jak o těch velikánech přemýšlet. Něco jiného je, když jdete třeba na Vyšehrad, a tam zjistíte, že jste obklopena panteonem, jednak skutečným, který tam stojí, a pak tím pomyslným, a to jsou všechny ty hroby těch našich velikánů, a zjistíte, že jsou jich stovky. Nebo obrovská spousta. Mně bohatě stačí k tomu přistupovat takto. Mně je dobře, když jsem účastníkem toho dějinného množství těch národních velikánů a nepotřebuji z nich ještě dělat hitparádu, ale v médiích to samozřejmě funguje jinak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaký smysl je vlastně u těchto soutěží?  

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já se na všem snažím hledat to dobré, takže pokud bych se o to pokusil tady, tak ten pozitivní smysl je opět v tom, že se přitáhnou lidé, aspoň nějak, k té historii, že o tom začnou diskutovat. Vy jste zmínila to vyřazení toho prezidenta Tisa, z čehož plyne, že někde musela opět proběhnout nějaká hodnototvorná diskuze o tom, kdo smí a kdo ne, a že na každý. Třeba ta diskuze bude probíhat dál a není vyloučeno, že přinese zajímavé plody. Jako každá nová generace na Slovensku se určitě s tím Tisem, a nejenom s ním, zčásti i s Andrejem Hlinkou a s leckým dalším bude potýkat... Takže tohle je dobře, že se ty problémy otvírají. A pak jsou tam některé věci, které, jak jsem včera slyšel, si kamarádi interpretují spíš zábavně, že – ten Cyril a Metoděj, bratři ze Soluně... Copak je to za Slováky? Ale já jsem s nimi polemizoval. Já si myslím, že oni to klidně Slováci být můžou, protože jsou to prapůvodci evropanství. Oni sice přišli z úplně jiné země, ale zavedli cosi tady, a myslím, že Slováci nejsou jediným národem, který si je přivlastňuje, a že u mnohých lidí je to tak v pořádku, že je to vlastně v jakémsi smyslu vítězství internacionalismu nad prapouhým nacionalismem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V té naší tuzemské verzi, tuším v r. 2005, vyhrál Karel IV.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Ne. Tam to vyhrál Jára Cimrman. Respektive byl buď předem, nebo nějak dodatečně vyřazen, protože zlé hlasy říkají, že údajně neexistoval. Je to strašná křivda, co se mu stala.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké parametry by měl splňovat národní hrdina? Jak vůbec poměřovat, podle čeho, významné osobnosti? To je hodně individuální...

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Těch kritérií je spousta. Každý národ potřebuje něco trošku jiného. Ty národy veliké a výbojné si staví do čela takové ty průkopníky, národy menší, které se potýkají s takovými problémy, jako je, dejme tomu, odvaha nebo rezistence vůči právě těm mocnějším, spíše potřebují mít na tom pomyslném piedestalu vůdce hodnototvorné nebo ty, kteří pracují s etikou. U nás zase tehdy, pokud si dobře vzpomínám, po tom Karlu IV. byl druhý Masaryk, což je přesně ten případ, kdy jde spíš o hodnoty než o nějaké vyložené hrdinství. Mimochodem ten Karel IV., to je taky zajímavý případ: Taky se polemizovalo, je-li to Čech, ale pak se s úlevou zjistilo, že manželka Eliška Přemyslovna to nacionalisticky zachraňuje...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ráda bych vás teď zaskočila, ale...

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To není problém. (smích)

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaká je vaše nějaká finálová desítka nebo jaká jsou alespoň první tři místa? Koho vy byste zvolil?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Ta česká? Znáte mě, říkám to tady pořád, a už jsem to jméno teď řekl. Masaryka, pana prezidenta osvoboditele určitě jasně do jedničky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To je mi jasné, že T. G. M.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Václava Havla asi jako druhého... Já se pohybuju spíš v těch novodobějších dějinách, tak mě automaticky napadají jména lidí, které jsem třeba, jako v tom Havlově případě, osobně zažil. A jako třetí bych chtěl mít nějakou ženu. Takže Františku Plamínkovou. Jako obvykle bych tam za sebe dosadil senátorku, velkou demokratku, průkopnici ženského hnutí, zejména v meziválečném období.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mezi národní velikány bychom určitě zařadili, a to by se asi shodla i většina spisovatelů a publicistů, Karla Čapka. Od jeho úmrtí uplynulo koncem loňského roku 80 let. On vlastně zemřel v době tragické jak pro něj samotného, tak i v době tragické pro český národ. On velmi těžce nesl události r. 1938, Mnichovskou dohodu, situaci po ní... Úmrtí v jeho necelých 50 letech ho vlastně zachránilo před zatčením gestapem. A pohřeb Karla Čapka 29. 12. 1938 na Vyšehradě se stal veřejnou demonstrací.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Spíš neveřejnou. Hodně lidí od toho dalo ruce pryč. Víme, že pohřeb, který měl být vypravený z jedné velmi ctihodné instituce, byl nakonec víceméně soukromou záležitostí. Takže tam se za něj ta společnost moc nepostavila. Ale nebičujme se. To jsou obecně známá fakta. Jak mi přibývá let, tak si uvědomuju, že Karla Čapka mám čím dál radši. Když jsem byl mladý a takový jakoby radikálnější, tak mně pořád přišlo, že on byl moc měkký v některých věcech, že vlastně zaobloval ty konflikty, že se toho zla v lidech bál, a proto že vytahoval nejrůznější, já nevím, pany Povondry, a tak, aby navodil dojem, že... Já bych to přirovnal ke zpívání písně v rozevřené tlamě lví, kdy do poslední chvíle pějete ten svůj optimistický song, než ty zuby zacvaknou a vy v tom chřtánu zůstanete. Ale čím dál víc si uvědomuju a mám chuť dávat sám sobě za pravdu, že v tom, jak on právě zdůrazňoval spíše ty pozitivní než negativní vlastnosti, byl neskutečně silným, a i v dnešní době třeba pro mnohého člověka poučným případem. Když dneska s něčím nesouhlasíte nebo já, tak mám několik možností, jak se k tomu postavit. Můžu všechno kritizovat, nadávat, stěžovat si a tak dál, a může to mít hodnotu, já to nezpochybňuji – na kritice nevidím z principu naprosto nic špatného, ale zrovna tak můžete těm lidem podsouvat právě ty lepší příklady. Můžete se snažit hledat to lepší v nich a ukazovat tady toto. A i když to třeba někdy má až moc dlouhý časový dosah a ten člověk se toho nedožije, tak už jenom to, že my se tady o těchhle těch tématech v souvislosti s Karlem Čapkem mnoho desítek let po jeho smrti bavíme, znamená, že v jakémsi smyslu v tom měl pravdu – že opravdu má cenu hledat na lidech to dobré a že to není jenom něco sentimentálního nebo trapného nebo uhýbání před problémem... Že je to jako s dětmi nebo jako s kýmkoliv. Prostě můžete je kritizovat, říkat jim, co dělají špatně. A možná, že uspějete. Ale větší naděje na úspěch je, když jim budete dobrým příkladem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V čem je ještě v současnosti aktuální Karel Čapek, jeho myšlenky?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To je široká otázka. Mě na něm láká... Zajímavá věc je, že on prošel několika proměnami. Před vznikem republiky v jeho psaní nebylo státotvorného nic. Oni se s bratrem orientovali na francouzskou kulturu, jezdili do Paříže a měli v plánu stát se evropskými intelektuálny na nejvyšší úrovni, takovými bratry Goncourty. Možná o tom snili... A protože měli opravdu hodně našlápnuto a byli pracovití, tak by se jim to asi podařilo. Ale když vznikl stát, tak se přehodnotily úkoly v hlavě Karla Čapka a on začal pracovat pro prezidenta, a minimálně po celou tu dekádu první existence státu, ne-li déle, se s tím státem ztotožnil. I osobně. A pak se z něj stal velký bojovník s nacismem. Ale znovu říkám: Ne s tím velkým. On psal samozřejmě i o Hitlerovi. Ale nejvíc bojoval s nacismem v těch obyčejných malých duších. A skoro bych řekl, že víc bojoval s nebezpečím v duších českých než v těch německých. Záleželo mu samozřejmě i na sudetských Němcích, ale nejvíc se snažil oslovovat hlavy české a nejvíc se bál o to, aby to zlo nepropuklo v nich. A my víme, že propuklo. Víme, proč Karel Čapek zemřel, a že ho nezabil Hitler, ale Češi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vlastně několik Karlů Čapků, bychom mohli říci...

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Ale jsou sjednoceni tím, o co jde. To znamená tím strašně silným, řekl bych, bytostným vztahem k té zemi a k těm lidem. Tomu člověku to nedá a vlastně za ně položí život. Bez patosu, řekněme, obětuje se pro ně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vidíte, pane Kosatíku, v dnešní společnosti vůli nebo spíše schopnost zaoblovat konflikty (jak jste použil ten výraz)?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To je zase strašně široká otázka...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo jak přistupujeme k různým polemikám, ke sporům...?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Zdá se mi, že dnešní doba spíše přeje hrotičům. Jako bychom byli dětmi... Že jsme se ještě nenabažili takového toho efektního a temperamentního pojmenovávání věcí, které ve skutečnosti bůhví, jakou má hodnotu. Kdyby ta veřejná debata probíhala při zachování všech parametrů trochu klidněji, tak by to nebylo na škodu. Ale ať je mi teď dobře rozumět: Víte, já jsem vyslechl různé novoroční projevy našich představitelů a tam se často opakovaly nejrůznější výzvy ke klidu a ke slušnosti. Ale vždycky směřovaly jenom dolů. Bylo kritizováno, že někdo 17. listopadu hodil kytici do koše a že někteří lidé se při některých demonstracích nechovají úplně slušně. Ale o tom, že jsou taky lidé v nejvyšších patrech politiky, kteří se nechovají slušně, to tam nekritizoval nikdo z těch našich představitelů, a přitom by se celkem úspěšně dala vést debata o tom, kdo určuje čí chování – jestli my dole určujeme chování těch nahoře... Možná, že ano, ale daleko spíš se mi zdá, že lidé ‚opisují‘ od těch našich vysokých představitelů. To znamená, to celkové zhrubnutí veřejného života, prostoru veřejné debaty a tak... Za to jsme zodpovědní každý sám. Jistě. Ale hodně se opisuje od těch, kteří jsou nejvíc na očích (a v televizi téměř každý den).

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jsme se dostali k těm projevům – nebyl jenom novoroční. Byly dvě novinky: K národu promluvili z televizní obrazovky předsedové obou komor, tj. nový šéf Senátu pan Kubera a šéf sněmovny Radek Vondráček. A už na Štěpána promluvila k národu ve svém vánočním poselství hlava státu, prezident Miloš Zeman. Když se podíváme na to, s čím se snažili oslovit občany (chtěla jsem říct voliče) třeba státníci v zahraničí – francouzský prezident Emmanuel Macron mluvil o hněvu, který loni vyplul na povrch; německá kancléřka Merkelová přiznala, že její vláda zklamala mnoho Němců; Andrej Kiska, ten naposledy ve funkci prezidenta promluvil ke slovenským spoluobčanům na Nový rok a řekl, že ten loňský změnila vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové a že Slováci si museli po tom hrozném činu sundat růžové brýle, ale společnost podle něj obstála... Co vy byste chtěl slyšet v takovém poselství (od státníků, politiků...)? Jaké myšlenky?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Víte, co by se mi na tom líbilo ještě možná trochu víc než to, co tam zaznělo? Já jsem neslyšel prezidentův projev, protože párkrát jsem to zažil s těmi sprostými slovy a říkal jsem si, že už to opakovat nebudu. Tady já neriskuju, takže tam, přiznám se, nemůžu sloužit žádným komentářem.  

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pan prezident řekl třeba to, že bychom měli jít volit.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Tak to v mém případě nemusí, to já dělám. U těch zbylých dvou projevů bylo dost věcí dobrých, zajímavých, ale zněly mně zase trošku ‚česky sebestředně‘. Možná, že rozumím tomu, proč. Je potřeba tuto situaci zklidňovat. A jak pan Kubera, tak pan Vondráček se pokusili najít způsob, jak to třeba udělat. Ale myslím si, že i představitel malého státu má dát najevo, že myslí i na jiné věci, než je jen ten jeho malý stát a jeho obyvatelstvo. Jistě, že musí dát najevo, že za ně cítí odpovědnost a že myslí především na ně, protože oni si ho zvolili a on je reprezentuje. Ale nemělo by to vypadat tak, že náš svět končí tak zhruba na hranicích našeho státu a že ho další věci nezajímají. Já tady teď nechci být za skalního havlistu. Možná mě zase někdo napadne, že jím jsem. Ale jenom si dovolím připomenout, že když například Václav Havel mluvil při podobných příležitostech, tak byl úžasný v tom, že téměř vždycky vytáhl problém lidských práv z nějaké země, o které člověk v dané chvíli téměř nic nemusel vědět. On se orientoval v tom, kde mají disidenti zrovna problémy – jestli je to v Barmě nebo v nějaké latinskoamerické zemi. A vždycky s tím přišel a otevřel to spolu s těmi tuzemskými, ať už politickými nebo ekonomickými, problémy, jaké v tom roce zrovna byly. Tím dával to naše domácí dění do souvislosti s tím světovým, a hlavně podprahově a někdy i doslova řekl lidem, že jsou odpovědní za všechno, i když se to nezdá. Můžete si říct: Jak já můžu ovlivnit dění na ostrově Haiti? Ale vy to můžete ovlivnit tím, že na to myslíte a že se na to nevykašlete a že vám záleží. A když na to začnete myslet, tak je možné, že se za čas stane i to, že se ta myšlenka transformuje v nějaký čin atd. Čili mluvím jenom o takové celkem banální věci, jako je solidarita se světem. A té jsem právě v těch projevech neslyšel tolik, kolik si myslím, že je v dnešní době potřeba.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Po roce osmičkových výročí jsme vstoupili do roku devítek...

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
(... a pak budou desítky a tak dále...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
... Ty ale zatím neslavíme nebo si je nepřipomínáme... Alespoň zatím. Možná je to spíš pro numerology zajímavé...) Byl ten r. 2018 v něčem přelomový, nebo se nám ta pointa ukáže třeba až na konci tohoto roku?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To se ukáže časem, ale myslím si, že začínáme žít tu dějinnou dobu. Tak jako já jsem si aspoň v těch 90. letech pořád nebyl jist reflexí té doby, co to vlastně zažíváme; pořád jsem měl pocit, že to hrozné skončilo a teď už bude pořád to dobré, což jakousi bezdějnost nebo představu bezdějnosti implikovalo, tak teď není pochyb o tom, že ty dějiny, jak ty tuzemské, tak ty navenek, začínáme znova žít. Ale představu o přesném rámci toho všeho nedám. To bez odstupu nejde.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kdybychom se (a teď vás nechci zkoušet) třeba zamysleli nad tím, jaký byl r. 2017 oproti tomu loňskému...

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Myslím si, že v tom loňském se přece jenom objevilo víc vůle artikulovat, s čím jsou lidé nespokojeni a co to znamená – že to není jenom nějaká naštvanost, že to nejsou jenom nějaké výkřiky. Zdálo se mi, že jsem se čím dál častěji potkával (a potkávám – a jsem tomu rád) s lidmi, kterým na této zemi záleží a kteří se nechtějí nechat vehnat do té mantry, že demokrat se smí projevovat jenom o volbách a pak má ty politiky čtyři, nebo pět let nechat dělat, co se jim zlíbí a čekat, až mu zase dovolí, aby volil. Demokracie je diskuze, jak řekl Masaryk, což se dá interpretovat i tak, že každý den je v té demokracii co řešit. Jde o to, jak, jakými formami – jestli slušně nebo neslušně, ale nesmí se lidem zakazovat, aby se projevovali kriticky, protože bez kritiky není život.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Často ty důsledky určitých událostí vidíme až posléze, za nějaký okamžik. Když mluvíme o těch osmičkových výročích, tak letos si připomeneme 15. březen 1939. Ostatně za několik dní uplyne 50 let od sebeupálení studenta Jana Palacha. Asi takové to nejzásadnější datum novodobé historie – bude 30 let od Sametové revoluce, od listopadu 1989, což byl mimochodem i motiv novoročního ohňostroje v naší metropoli. Jak se vám líbil?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Nejsem profesionálním komentátorem ohňostrojů... No... Mě to maličko pobavilo, protože kdyby člověk v té chvíli přijel z daleké ciziny po mnoha letech, tak by možná nabyl dojmu, že tady demokraticky a z hlediska svobody všechno klape tím nejlepším způsobem a že ideály tehdy vybojované na plné pecky fungují dál a není žádný problém. On ten ohňostroj toho zas tolik nemůže vyjádřit. Víte, v souvislosti s tím výročím r. 1989 mě nejvíc zajímá otázka, co ti lidé tenkrát vlastně chtěli. Tehdy se nejvíc provolávala hesla, která obsahovala slovo svoboda. A čím víc o tom od té doby přemýšlím, tak tím méně jsem si jist, že všichni o tu svobodu stáli, resp. nevidím, že by o ni stáli dnes. Tak si vysvětluji to, že možná ji nechtěli ani tehdy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Z čeho vycházíte? Myslíte si, že lidé touží po nesvobodě?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Ne, lidé touží po stabilitě, po klidu a mnozí z nich si možná neuvědomují, že bez té svobody ho sice nějak dosáhnou taky, ale na úplně jiném levelu, a že to není maximum, kterého můžou sami od sebe jako občané toho demokratického systému očekávat. Bojím se, abychom tady od toho listopadu neodpalovali jeden radostný ohňostroj za druhým, ale ta podstata v té lásce k té svobodě, aby se nám z toho prostě nevytratila – abychom ji dál potřebovali jako vodu nebo jídlo, jako chleba, protože jinak tady zatuhneme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co můžeme udělat jako národ pro svobodu, pro stabilitu?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já tady o tom teď jenom mluvím, ale podstata věci vždycky spočívá ve znázorňování, to znamená v souvislosti těch slov s těmi činy se chovat tak, aby bylo jasné, že vám na tom záleží, to znamená nebránit druhým ve svobodných projevech a hledat v té společnosti všechna ohniska, která podporují pocity sounáležitosti, a to, abychom se fakt stali společností, kde jeden potřebuje druhého, kde jeden druhému důvěřuje, a ne, kde se všichni uzavírají do čím dál menších skupinek a shora jim k tomu politici říkají, že to je ta demokracie...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
O čem a jak bychom tedy měli debatovat konkrétně o výročí 17. listopadu 1989? Jak to pojmout, možná i v kontextu těch oslav, které proběhly v r. 2018? Co jsme si z nich vůbec vzali podle vás?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Bavit se na konkrétních případech, co nám to přineslo. Ono se velice často říká, že nám to přineslo cestování a takové ty věci, které ne každý člověk potřebuje. Ale třeba já na besedách zažívám to, že se velice často rozběhne úplně nečekaně dobrá debata o tom životním pocitu, jaký člověk má – jestli se v té společnosti vynachází dobře, jestli v ní cítí strach nebo ne... Protože ať mi neříkají hlasatelé těch současných přísných pořádků a takoví ti karatelé, že je jim dobře, když šíří atmosféru strachu nebo povzbuzují v lidech to, aby se jeden druhého báli... Tudy si myslím, že cesta nevede.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké jsou podle vás v současnosti naše, řekněme, ideály? Toto slovo tady zaznělo. O co usilujeme těch třicet let po změně režimu, v nových podmínkách?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Automaticky nevyjádřený podmět ve vaši větě zněl „my“... A já musím bohužel zpochybnit právě ten nevyjádřený podmět – jaké to „my“ vlastně existuje. Nezlobte se, já si nedovoluji vás korigovat, ale ta otázka by fungovala lépe, kdyby to celospolečenské české „my“ skutečně existovalo. Ale ono není. Ono je několikeré.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
To znamená, že podle vás tady to rozdělení „my a oni“? Pořád to přetrvává?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No... A dokonce ne půl napůl, ale ta společnost se čím dál víc fragmentarizuje. Ono to může mít dobrou stránku... Vy jste zmínila ten 15. březen. Já tady nechci šermovat s nacismem v souvislosti s výročími podstatně vznešenějšími, ale ten 15. březen měl jednu podivuhodnou vlastnost – že ukončil ten marasmus té druhé republiky, kdy jsme se tady my nebo naši předkové donekonečna hádali o všechno a dělala se tady velká zvěrstva, a najednou jsme měli přímo v Praze znova toho nepřítele. A ten nepřítel nás sjednotil. Je to strašné, když k jednotě potřebujete nepřítele. Za těch komunistů to bylo stejné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ale to byla obrovská cena, pane Kosatíku.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No, byla, a já nevolám po žádném revivalu. Já jenom poukazuju na to, jakou zvláštní vlastnost tady máme a která se už několikrát zopakovala a která se tímto způsobem projevuje. V žádném případě po tom netoužím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Spisovatel Pavel Kosatík a jeho názory. Já vám za ně děkuji. Na slyšenou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já vám také děkuji. A taky na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
O své myšlenky se s námi zítra podělí biskup Václav Malý. Dobrý poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Zita Senková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová