Přepis: Jak to vidí Václav Malý - 4. ledna 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný den přeje Zita Senková. Hostem dnešního ‚Jak to vidí‘ je Václav Malý, světící biskup pražský. Dobrý den, vítejte.

Václav MALÝ, biskup:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
O čem dnes chceme hovořit? O pronásledování křesťanů ve světě a chceme také připomenout několik významných osobností. Vítejte u poslechu. – Zhruba 61 % světové populace žije v zemích, které nerespektují náboženskou svobodu. Jinými slovy, šest z deseti lidí na Zemi nemůže projevovat svou víru v naprosté svobodě. Tento údaj nedávno zveřejnila katolická charitativní organizace. Jaká byla, pane biskupe, situace vloni, v roce 2018?

Václav MALÝ, biskup:
Já vím, že o této otázce čas od času mluvíme, ale přesto pokládám za důležité to připomenout, protože stojíme na prahu nového roku a vždycky také bilancujeme, co se událo v tom roce minulém. Samozřejmě já nemohu jít do podrobností, jenom bych chtěl říci, že v některých zemích se ta situace pro křesťany zhoršila, a proto to znovu zmiňuji. Zhoršila se v Indii, kde v některých státech hinduističtí fundamentalisté zabraňují křesťanům ve svobodném vyznávání, například, že jim nedovolují vstup do kostelů nebo že je sledují, že je obtěžují, když jdou na bohoslužby. To je poměrně nový jev a je dobré si to uvědomit, protože někdy u nás na Západě je taková naivní představa, že hinduisté jsou mírumilovnost sama, ale ono to tak bohužel není. Bohužel každá náboženská skupina je také v nebezpečí fundamentalismu, a když se ve vedoucích místech těchto komunit objeví lidé, kteří jsou nacionalisté, kteří jsou fundamentalisté, kteří pokládají svou tradici za tu jedinou a pravou a ty ostatní vidí jenom ve světle, že je třeba je vymýtit, tak je to nebezpečné. Proto na to chci upozornit, že třeba v Indii v některých státech, Indie je obrovský stát, ta situace se zhoršila.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V jakých částech světa jsou lidé nejvíce pronásledováni kvůli své víře, svému náboženskému přesvědčení?  

Václav MALÝ, biskup:
Především také Čína, kde ta situace se také zhoršila. A já to říkám proto, že nejvyšší představitelé našeho státu nás stále tlačí k Číně. Z důvodu ekonomických se o lidských právech nemluví a teď je tam ta situace pro křesťany mnohem horší, než byla před několika lety. Zase závisí na konkrétní provincii, neplatí to pro celou Čínu, ale například strhávají se kříže z kostelů; lidé, kteří jdou do kostela, jsou sledováni kamerami, jsou zatýkání na krátkou dobu, vyslýcháni, každou chvíli zmizí nějaký kazatel nebo kněz nebo biskup. Nikdo neví, kde je, po čase se třeba objeví. Takže ta situace ve vztahu vůči křesťanům v Číně se v posledním roce opravdu zhoršila. A to je třeba brát na vědomí. O Číně teď slyšíme mnoho. Slyšíme z různých stran o ekonomickém rozvoji Číny, o jejím rostoucím vlivu, ale málo se mluví právě o stavu lidských práv a mezi oblasti lidských práv patří také vztah ke křesťanům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kdo mimochodem třeba z evropských politiků poukazuje na problém lidskoprávní?

Václav MALÝ, biskup:
Například Angela Merkelová, která je u nás tolik neoblíbená, o níž je tolik negativních článků. Teď zase v posledních dnech. Ale ona dělá poměrně tichou diplomacii, ale vždycky někomu pomůže. Ono se o tom tolik nemluví, a vždycky to také klade na stůl, přestože Německo má také velmi úzké ekonomické vztahy s Čínou. Takhle já si představuji zahraniční politiku, protože náš stát v podstatě v posledních letech tuto oblast, už jsme to také zmiňovali, vynechává. Uvidíme, jak Ministerstvo zahraničí pod vedením nového ministra pana Petříčka... Jestli této oblasti se také i oficiálně chytí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co by přispělo ke zlepšení té náboženské svobody?

Václav MALÝ, biskup:
Především na to upozorňovat. Já nejsem proti ekonomickým stykům, nejsem proti politickým kontaktům, ale zároveň klást na stůl právě i otázku lidských práv. To byl smysl například té Helsinské konference v roce 1975, kdy tehdy všech evropské státy, Kanada, Spojené státy podepsaly ten závěrečný dokument a ten takzvaný třetí koš lidská práva. A to bohužel dneska v tom globalizovaném světě, protože na zřeteli je především ekonomika, se někdy pomíjí. A když žijeme v demokratickém státu, tak by bylo ostudou demokratického státu, kdyby tuto otázku vynechával ve vztahu k druhým státům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Třeba taky děláme tichu diplomacii, nejsme u těch jednání...

Václav MALÝ, biskup:
Je pravda, děje se tichá diplomacie, ale je třeba to také někdy zveřejnit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
O nesvobodě by určitě mohl vyprávět Anton Srholec, což byl slovenský římskokatolický kněz, Salesián, zakladatel a ředitel resocializačního centra RESOTY. On už v roce 1946 vstoupil mezi Salesiány, chtěl se věnovat výchově chudé mládeže, ale nemohl studovat za komunistického režimu, protože ten rozpustil všechny řeholní společnosti. Pak se pokusil, aby studoval v zahraničí, o útěk. Neúspěšně. Byl s dalšími bohoslovci a kněžími odsouzen za trestný čin pokusu o nepovolené překročení státních hranic. Ve vězení nakonec strávil 10 let, převážnou část z toho v uranových dolech v Jáchymově. Pro pana Srholce hlasovali nyní Slováci v probíhající anketě o největšího Slováka. Dostal se do finálové desítky. Jak to dopadne, budeme vědět až prvního května, to přesné pořadí. Čím vás, pane biskupe, oslovily myšlenky a životní příběh Antona Srholce?

Václav MALÝ, biskup:
Já měl tu čest, že jsem ho poznal ještě za doby komunismu. Byl člověk svérázný – člověk, který měl vlastní hlavu, který někdy narážel na ty oficiální struktury, ale byl to člověk velmi poctivý. A mně se líbí, že ve věku, kdy už by mohl říct, učinil jsem toho dost, vytrpěl jsem dost, tak se stáhnu a budu se zajímat o své koníčky, tak rozvinul aktivity ve prospěch těch ztracených lidí, bezdomovců, lidí, kterými většina společnosti třeba pohrdá nebo se na ně dívá seshora, a on se jim opravdu věnoval. A získal ve slovenské společnosti obrovský respekt, v české společnosti není tak znám. Já jsem měl možnost nahlédnout trochu do té jeho činnosti, a opravdu jsem to obdivoval. Myslím, že opravdu dělal římskokatolické církvi na Slovensku čest, že to byla výrazná osobnost, člověk, který se dal plně do služeb těm druhým opravdu v duchu evangelia. Nebyl to nějaký velevzdělaný teolog, nebyl to nějaký velevzdělaný myslitel, ale člověk, který vzal konkrétně evangelium za své. A z toho důvodu já jsem si ho velmi vážil a stal se pro mě inspirací, i když samozřejmě zdaleka se nemohu srovnávat s tou jeho činností až nadoraz. Proto jsem rád, a to od vás slyším poprvé, že je také navržen na toto ocenění, což myslím, že opravdu sedí, protože v církvi jsou lidé různí a ono je dobré si zase připomenout, že opravdu nemáme se za co stydět ani v římskokatolické církvi, že vedle těch skluzů, těch slabostí jsou zase takové výrazné osobnosti. On o svém utrpení tolik nemluvil, my jsme si velmi dobře rozuměli. On byl opravdu někdy takový až prostořeký, někdy tak otevřeně mluvil i o představených církve, až jsem ho někdy musel trochu brzdit, ale bylo mi s ním vždycky dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Já jsem se začetla do jeho knížky Experiment lásky, kterou vydal v roce 1989, a ráda bych tady jenom pár vět citovala: „Církev se potřebuje osvobodit od svých zábran, od své vázanosti na moc, na úřad, na neomylnost, od chorobných postojů, od nevědomosti, od vazby na minulost a na chorobnou politickou přítomnost, od strachu, že něco zmeškáme, i od pýchy, že bez Boha něco zachráníme; důstojně žít své evangelium v této době, v důvěře, že tu lodičku vede přece jen on. Jen v Kristu je spása a on ji uskutečňuje i naším přičiněním.“ Tolik citace slov Antona Srholce.

Václav MALÝ, biskup:
Já myslím, že k tomu není třeba dodávat žádný komentář, že to mluví samo za sebe, že to naprosto vystihuje jeho pohled, jeho činnost, která byla opravdu bez nějaké ziskuchtivosti nebo aby toužil po popularitě. To je třeba také říct, protože někdy je nebezpečí i v těchto lidskoprávních aktivitách, že člověku jde také o vlastní slávu, o to, aby byl zmíněn on, aby ta jeho osobnost někdy zastínila i tu bohulibou činnost. To u něho nebylo, toho si velmi vážím. Tento moment je také důležitý i pro ostatní lidskoprávní aktivisty.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pohnutý osud měly i další osobnosti, které byste dnes rád připomněl, pane biskupe. Například páter Miloš Raban. Ten se před mnoha lety vrátil do Jizerských hor. Našel tam chátrající faru v Raspenavě, rozvaliny kláštera v Hejnicích a ty jsou dnes – i díky němu – součástí posvátné stezky Via Sacra a zná je celý svět.

Václav MALÝ, biskup:
Ano. Já bych rád zmínil tuto osobnost. Miloše Rabana si velmi vážím, protože on přišel do pohraničí do Frýdlantského výběžku a opravdu to místo zvelebil. Opravil kostel v Hejnicích, což je lokální poutní kostel, vytvořil tam středisko, kde se setkávají lidé z Polska, Německa a ČR. Byl to člověk organizačně velmi schopný, a nakonec se stal dokonce děkanem fakulty v Liberci... Ale to není tolik důležité jako ta jeho činnost ve prospěch lokality Hejnice a okolí. A zároveň byl také prvním sekretářem sněmu římskokatolické církve, který se konal po roce 2000. Byla dvě plenární zasedání a on je tady připravoval. Nedočkal se vděku, protože samozřejmě byly určité výhrady, ale on nikdy nezahořkl. A já si vedle té jeho činnosti, kdy zvelebil tu lokalitu okolo Hejnic, vážím právě toho, že unesl kritiku a že nikdy nezatrpkl. Neřekl, že se dočkal nevděku, přesto, že tomu věnoval spoustu práce. Víte, málokdy se člověk setká s někým, kdo není zahořklý, když se setká s určitou nespravedlností nebo nedoceněním. Proto chci zmínit pátera Miloše Rabana, kterého jsem si velmi vážil. A dokonce pánbůh byl tak dobrý, že... Doslechl jsem se, že je těžce nemocný, tak jsem mu po letech zavolal a ono to bylo den před jeho smrtí. A velmi pěkně jsme si pohovořili (ten hovor ve mně zůstal jako taková světlá chvilka), přesto, že ležel bezmocně na lůžku. Proto chci zmínit pátera Miloše Rabana, který už je pozapomenut. Není to samozřejmě známá osobnost v širším prostředí, ani římskokatolické církve, natož ve společnosti. A potom je třeba ještě říci, že on byl první v ČR, který dovedl získat finance z evropských fondů. On byl neobyčejně pracovitý a vynalézavý. Dneska už je to jakoby samozřejmost, ale dobře víme, že to někdy kulhá, a on byl schopen ty peníze z Evropy získat na opravy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vzpomínám si na jeho slova, když o tom mluvil. Také jsem měla možnost ho osobně poznat. A říkal (a teď to ani nebudu parafrázovat): Modlil jsem se, a přišly peníze z EU. Smysl pro humor mu rozhodně nescházel. Miloš Raban ve své knize ‚Duchovní smysl člověka dnes‘ analyzoval různé badatele, psychology, psychiatry; zajímalo ho, jak oni řešili psychické problémy nemocných lidí, které pramenily z toho, že neřešili své hlavní osobní problémy. Třeba smysl života. Jak přistupovat k této tematice, k tomuto zamyšlení? Máme za sebou svátky vánoční, kdy mnoho lidí bylo i osamoceno.

Václav MALÝ, biskup:
Člověk by se především neměl uzavírat do sebe sama. I když třeba pochybuje o smyslu svého života nebo před ním momentálně stojí temnota, tak si myslím, že když se člověk snaží, že vždycky najde někoho, s kým o těch věcech alespoň může hovořit. Nejhorší je, podle mého, když se člověk do sebe uzavře, teď se pořád jenom zabývá sám sebou, vůbec už ho nezajímá, co se děje v okolí, a říká si: O mě už nikdo nestojí. A myslím si, že tu samotu, která je někdy opravdu tíživá, je třeba překonat tím, že se podívám okolo sebe a že jsem ochoten si s někým pohovořit. On hraje určitou roli stud. Někdy se člověk stydí před tím druhým otevřít. Nejde o nějakou exhibici, ale jde o to, nevidět jenom černobíle, a ten zbytek života v podstatě už jenom dožívat. Opravdu je velmi smutné, pokud člověk podlehne jenom tomu pocitu dožívání. Život je veliký dar a jistě, že člověk nemůže, když mu ubývají síly, dělat kdovíjaké činy, ale může se přece na někoho usmát, někoho se zeptat, jak se má, o někoho projevit zájem. A to si myslím, že je ta nejlepší léčba. Já samozřejmě nejsem sám. Naopak se musím potýkat s tím, že musím velmi dobře ocenit a zvážit, s kým mít nějaké intenzivnější vztahy a s kým mít jenom takové vztahy spíše povrchní. To je úplně jiná situace. Nechtěl bych se dostat do situace jisté samoty... Ale zase chápu ty lidi, že to není snadné. Chtěl bych ale upozornit, že samotou dneska trpí i někteří mladí lidé. Oni jsou honěni k výkonu. A v podstatě potom už nemají čas na nic víc, než aby dosáhli toho, co je po nich žádáno, než aby třeba postupovali dál. Nebo takoví manažeři: To jsou také často lidé osamocení, kteří jsou na jedné straně opravdu velmi schopní, stojí za nimi výsledky, ale lidsky jsou ti lidé třeba osamoceni a docela trpí. A i tam je dobré se nad tím zamyslet, že člověk je především tvořen vzájemností, vztahy, že je dobré, když rozvine své schopnosti, ale výkon není to nejdůležitější. Nejdůležitější je – a to často opakuji při setkání s lidmi a zní to zcela civilně – když člověk dovede rozvíjet své mezilidské vztahy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A myslíte si, pane biskupe, že přetrvává ten individualismus, o kterém hovoříme v posledních letech?

Václav MALÝ, biskup:
Řekl bych, že přetrvává. Mladí lidé jsou totiž dneska vedeni k tomu, aby soutěžili. My jsme chodili do škol, kde se to mělo srovnat, tak aby nikdo příliš nevyčníval atd. Dneska naopak: Vyčnívej. Buď tím vítězem. Buď lepší než ti druzí. – Ono je to samozřejmě z jedné strany docela dobré, že člověka to žene k nějakému výkonu, ale na druhé straně se ten člověk lehko stává individualistou. Poměřuje sám sebe jenom podle úspěchu, jestli vítězí. A to je tedy velmi nebezpečné a poměrně dost málo se o tom mluví. Ekonomicky to samozřejmě vede kupředu, i ve vědeckém výzkumu, ale na druhé straně ten dotyčný zůstává stále člověkem. A potom je to člověk, troufnu si říci takové nepěkné slovo, osekaný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
6. ledna 2010 se uzavřela životní pouť Ivana Medka. Někdejší kancléř exprezidenta Václava Havla a také bývalý novinář, publicista a muzikolog studoval hudbu, spoluzaložil Český komorní orchestr, mnoho let pracoval na Hlasu Ameriky ve Vídni... A takhle bych mohla pokračovat... Byl ze slavné rodiny. Jeho babička byla ženou malířů Antonína Slavíčka a Herberta Masaryka.

Václav MALÝ, biskup:
Troufám si říci, že jsme byli přátelé. Já se nechci nějak ‚přihřívat‘ u osobností známých a slavných, ale Ivana Medka jsem znal už od konce 60. let. Chodil jsem do jeho rodiny, byl to člověk, o kterého jsem se mohl opírat. U něj jsem také mimochodem podepsal Chartu 77, ač mi to rozmlouval. Byl to člověk, který potom emigroval, protože ho estébáci velmi pronásledovali. Zavezli ho do lesa někde na Rakovnicku, byl opravdu ve velkém ohrožení... Ale on v emigraci nepřestal se nejenom zajímat, co se děje v tehdejším Československu, ale stal se tedy potom také redaktorem ve vysílání Hlas Ameriky. A dělal tuto práci velmi nezištně. Víte, toho si také velmi vážím. Dneska, když člověk někam nastupuje, tak se ptá, kolik za to a jestli to bude oceněno. On tuto práci dělal opravdu za babku. A byl tak poctivý, že kdykoliv byl k dosažení a my jsme mu telefonovali ty zprávy..., tak ty už ten samý den večer byly vysílány na Hlasu Ameriky. Víte, co ho to stálo času a trpělivosti? On to zpracovával, a, pokud možno, hned to hlásil. O tom se tolik neví. Proto bych mu tady chtěl vzdát veliký hold a říci, co udělal všechno pro svobodu v tehdejším Československu. A i když se potom stal kancléřem pana prezidenta Havla, tak ta jeho noblesa... On byl člověk stručný, neměl rád mnohomluvnost. Víte, když jsem dneska účastníkem různých schůzí, tak tam se mluví, mluví, a třeba i chytře, ale je to nekonečné. A on mluvil velmi jednoduše, ale šel k jádru věci. I za to jsem si ho velmi vážil, že dovedl vystihnout to podstatné několika větami. A potom jsem si ho vážil za to, jak se vyrovnával se smrtí. Víte, on poslední léta ležel na lůžku, já jsem za ním chodil jednou za měsíc, a on si nikdy nepostěžoval a stále sledoval, co se děje okolo něj. A když jsem se zeptal: Jak ti, Ivane, je? On si nikdy nepostěžoval. Vycházeje ze všech těchto momentů, musím mu vzdát hold. Byl pro mě takovým příkladem a velikou posilou. Já tady nechci jít do podrobností, už jsem se asi hodně rozpovídal, ale Ivan Medek je pro mě jedním ze sloupů mého života...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jste se, pane Malý, zmínil o Chartě 77, tak jednou z jejích prvních signatářek byla Dana Němcová, česká psycholožka, kritička, disidentka komunistického režimu, spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a také matka sedmi dětí. Letošní jubilantka. Za pár dní oslaví 85. narozeniny.

Václav MALÝ, biskup:
Hold této ženě! Statečná žena, matka, která se musela vyrovnat s mnoha, mnoha překážkami, psycholožka, žena, u níž člověk vždycky nalezl pochopení a která dovede naslouchat. Ona se po r. 1990, když zemřela Olga Havlová, stala předsedkyní Výboru dobré vůle Olgy Havlové, kde odvedla obrovský kus práce. Zároveň se také celá léta zabývala těmi, kdo chtěli u nás získat azyl. Takže přišla do styku s různými lidmi z různých částí světa. Je to především žena lidská; žena, která vidí člověka a která nevidí ideologii nebo světonázor, má jasné názory a velmi dobře se orientuje v té změti různých nabídek, i duchovních. Je to především ta její lidskost. Když k ní člověk přijde, vidí, že ona tady je pro něj, i v tomto vysokém věku. Nestěžuje si na neduhy svého stáří a stále má jiskru v oku. Takže Dana Němcová je také jedním z těch sloupů. Jsem rád, že jsem tuto osobu v životě potkal.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak jste, mimochodem, vnímal disent v těch 70. a 80. letech? Jak se lišily ty etapy? Jak se lišila ta léta?

Václav MALÝ, biskup:
Já jsem zakotvil v prostředí, kde byla taková změť různých názorů, životních postojů, ale dovedli jsme se domluvit. Šlo o jedno: Aby byla svoboda a aby lidé nebyli pronásledováni pro své přesvědčení nebo pro svou víru. A to byl ten základ, od kterého jsme se odpíchli, a dovedli jsme vnímat i svou různost. Byli tam katolíci, evangelíci, lidé od kumštu, spisovatelé, underground... No, naprostá směsice. A mě to naučilo – a mnohokrát to opakuji – demokracii. Demokracie spočívá v tom, že člověk dovede vnímat i toho jinak smýšlejícího, že s ním člověk dovede hovořit, i když se s ním nemusí úplně shodnout. A tohle byla obrovská škola, která se mi hodí a která není příliš populární, protože taková ta tendence zjednodušovat si svůj životní pohled je silná u každého z nás. A tady člověk musel přijmout tu různost. Já v tomto prostředí, aniž ho velebím a mělo své chyby, jsem se cítil velmi dobře. A jsem rád, že s těmi, s nimiž jsem spolupracoval a kteří ještě žijí, si dodneška mám co říci. A to je takový veliký zázrak. I když jsem po r. 1990 v úplně jiném prostředí, tak přesto, když se s těmi lidmi občas setkám, necítím, že jsem ve styku s někým cizím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Občas od některých lidí slýcháme názor, že disent prý neměl nějaký velký reálný vliv nebo schopnost oslovit tu většinovou společnost. Jak to vidíte vy?

Václav MALÝ, biskup:
Ano, bylo nás málo, na konci 80. let nás bylo něco okolo dvou tisíc, ale na druhou stranu ten význam byl veliký v tom, že jsme informovali západní veřejnost, jak to u nás je. Nesli jsme kůži na trh, šířili jsme informace a to byl důležitý moment. Samozřejmě jsme nebyli těmi, kteří to všechno rozhodli, ale také jsme přispěli k tomu, že ten přechod k demokracii byl mírumilovný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Světící biskup pražský Václav Malý a jeho pohled na svět. Děkuji vám za to. Na slyšenou.

Václav MALÝ, biskup:
Já děkuji za příjemnou chvíli a přeji posluchačům příjemný a klidný víkend. Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zita Senková se připojuje a zve k pondělnímu 'Jak to vidí', ve kterém uslyšíte opět Ivana Hoffmana. Dobrý den!

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.