Přepis: Jak to vidí Václav Malý - 2. listopadu 2018

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Dobrý den u pořadu ‚Jak to vidí‘ vám přeje Věra Štechrová. Dnes je ve studiu biskup Václav Malý. Vítejte v Českém rozhlase.

Václav MALÝ, biskup:
Dobrý den.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Co bychom si o dušičkách měli připomínat? Co nám řekly oslavy stého výročí založení Československa? Proč někteří vidí Istanbulskou úmluvu jako ohrožení? A dělá vyznamenání z osob osobnosti? Tak to jsou jen některé otázky pro našeho dnešního hosta. Ať už jsme věřící, nebo nevěřící, v podstatě každý ví, že dnešek – 2. listopad – patří Památce zesnulým, že slavíme takzvané dušičky. Možná méně lidí ví, že jde o velmi starý svátek. Poprvé ho nařídil slavit opat Odilo benediktinského kláštera ve francouzském Cluny v roce 998. Aspoň tak jsem se dočetla. Pane biskupe, proč tenkrát chtěl opat zavést právě takový svátek? Jak asi uvažoval?

Václav MALÝ, biskup:
Já myslím, že je důležité pamatovat nejen na ty takzvané svaté, o kterých se věří, že už jsou v boží náruči, ale že je třeba pamatovat na všechny zemřelé, lidé různého charakteru, různého postavení, protože ono to souvisí s pamětí. Člověk, když si vzpomene na zemřelé, ať už příbuzné, přátelé, známé, tak v podstatě se vrací do minulosti, ale je to kus také jeho dějin. A z toho důvodu myslím, že je velmi důležité, abychom si ty zesnulé připomínali, a zároveň, abychom si připomenuli, že jsme koneční v tomto pozemském putování, a tak se zamysleli nad tím, jaký dávám smysl svému konání, svému životu. Jednou holt přijde ta smrt a dneska se mi zdá, kdy jsme v době, kdy se ta smrt vytlačuje, aby se o ní nevědělo, někam stranou ji uklidit. Jako by nepatřila jako podstatná součást k našemu životu. To není žádné strašení, ale právě člověk má omezený čas tohoto pozemského putování, tudíž by se měl zamýšlet nad tím, na co navazuje, a to je ta vzpomínka na zemřelé, a zároveň, jestli koná opravdu to, co se očekává od důstojného života. Tohle všechno je tedy spojeno při té Památce zemřelých. Samozřejmě my křesťané věříme, že pozemská smrt je přechodem do nového života v Bohu, ale jsou lidé, kteří tuto víru nevyznávají, ale myslím, že se můžeme shodnout na konečnosti lidského života a zároveň se můžeme shodnout na tom, že bychom měli využít čas, který je nám dán, a že bychom neměli zapomínat, protože dneska žijeme v takové, bych řekl, někdy pyšné době, že teprve teď začíná to pravé, teď se rozšiřuje naše poznání, teď máme před sebou perspektivy, ale my navazujeme přece na to, co tady zanechali naši předci. A i v osobním životě si člověk uvědomuje, co všechno zdědil po rodičích, čím vším, kým vším byl ovlivněn ve svém životě. Takže společnost, která vymazává paměť, tak je v podstatě mrtvá. Taky z tohoto důvodu je památka věrných zemřelých důležitá. Ona je to památka věrných zemřelých, tedy především těch, kteří žili důstojný život.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Je to svátek smutný, ponurý, anebo bychom ho mohli vnímat i jinak?

Václav MALÝ, biskup:
Já bych ho úplně tak ponuře neviděl, ani to tak neprožívám. Přirozeně člověk, když vzpomíná na své rodiče, modlí se za ně, vzpomíná na přátele, kteří už nejsou mezi námi, tak někdy mě pojímá smutek, mě jako věřícího samozřejmě také naděje, že žili dobrý život a že pánbůh nezapomíná, ale když si člověk uvědomí omezenost svého pozemského putování, tak já myslím, že to nemusí vést ke smutku, naopak, že to může být takové povzbuzení ve smyslu, že teď je ti ještě dán čas, tak ho opravdu dobře využij. Že je v tom také smutek... Hlavně, když odchod někoho je čerstvý, přirozeně ten smutek k tomu patří, ale podle mého by to neměl být jenom smutek.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
K té vzpomínce na své blízké zemřelé patří v křesťanském světě i to, že křesťané se modlí za zemřelé. Potřebují to ještě?  

Václav MALÝ, biskup:
Já bych řekl tak: U pánaboha není čas, a proto je tedy doporučená modlitba za ty zemřelé, protože ta modlitba znamená duchovní podporu, přát něco dobrého těm, na které pamatujeme. A protože u Boha není čas, protože my máme minulosti, přítomnost, budoucnost, tak proto lze tedy i tu modlitbu věnovat zemřelým.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Istanbulská úmluva, text Rady Evropy proti násilí nejen na ženách, který čeká na ratifikaci českým parlamentem, vyvolal v Česku rozporuplné reakce, a to hlavně mezi politiky a v církevních kruzích. Úmluva má bojovat proti fyzickému a psychickému týraní, stalkingu, znásilňování, sexuálnímu obtěžování, vynuceným sňatkům. V Česku nic neobvyklého, většinu z těchto věcí už české zákony upravují. Přesto se proti ní postavili někteří politici a některé církve s tím, že by ohrozila tradiční rodinu a postavila muže a ženy proti sobě. Jiné, jako Českobratrská církev evangelická nebo Církev československá husitská, úmluvu podporují, jak informovaly tento týden. Pane Malý, proč úmluva, ke které se bez problémů připojilo i Španělsko nebo Itálie, tradiční katolické země, právě u nás vyvolala takové reakce?

Václav MALÝ, biskup:
Řekl bych, že se tomu dává větší význam, než ta úmluva má. Jak už jste správě řekla, naše zákonodárství celkem pokrývá obranu, ochranu týraných žen, ale je dobře, abychom si znovu tedy uvědomili, že pořád k tomu dochází, bohužel i ve věřících rodinách, že je to vážné téma. A proč to vzbudilo takový odpor? Já tomu úplně tak dobře nerozumím, že se z té úmluvy vyčítá něco víc, než v ní je. Například, že je tam stavěna žena proti muži, ale to není pravda. Samozřejmě, že se dopouští silnější pohlaví, promiňte, že tak muže nazývám, často násilí vůči ženám. Ono někdy to bývá i naopak, ale já v tom nevidím nějaký antagonismus nebo soupeření, protože postavení ženy v celé historii nebylo úplně nejlepší, ale samozřejmě žena byla často podřízena muži, často musela vyhovovat jeho choutkám. A bohužel i dnes dochází k tomu domácímu násilí a ta Istanbulská smlouva je o prevenci a ochraně proti týrání žen. Já jsem rád, že je tam třeba zmíněno, že to násilí spočívá třeba i v tom, že žena je nucena k potratu nebo že je nucena ke sterilizaci nebo že je tam zmíněn taky stalking. Takže nevidím, že by tam byli líčeni žena a muž jako soupeři nebo v antagonismu, ale jsou to dvě pohlaví, která se navzájem doplňují, a samozřejmě ta síla někdy vítězí nad tím otevřeným vztahem. Tam samozřejmě některé ty články, hlavně v tom vysvětlování smlouvy, vzbuzují otázky například zavedení genderové výchovy do škol, ale zase záleží, jak ten gender bude vykládán. Takže myslím si, že ty odpůrci v tom vidí víc, než v tom je. Já samozřejmě také nevyznávám např. tezi, že člověk si pohlaví volí. To je velmi složitá otázka. A čekal bych, že nad tou Istanbulskou smlouvou se bude opravdu věcně diskutovat. A teď to má takové emotivní zabarvení a vytvářejí se nepřátelské tábory a dává se, řekl bych, znovu větší význam tomu, než má. Já nejsem úplně stoupencem, že se to musí ratifikovat, protože je to ošetřeno naším zákonodárstvím, ale pokud k té ratifikaci dojde, tak náš právní řád se nezboří, a rozhodně v tom nevidím to, že by to najednou byla cesta k rozbití klasické rodiny, vztahu muže a ženy, kteří jsou také zodpovědní vůči svému potomstvu. Že se toho chytají různé radikální skupiny, že samozřejmě se diskutuje o tom, jestli třetí pohlaví... a podobně, to jsou velmi vážné otázky, ale ty tam přímo obsaženy nejsou. Jistěže se dají vykládat některé tyto poukazy i tímto směrem, ale to je záležitost určitých skupin a rozhodně to není takový základní úmysl té smlouvy, jak já jsem ji četl. Já jsem opravdu o tom přemýšlel a nevidím v tom kdovíjaké ohrožení.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Vy jste říkal, že by bylo třeba o té věci diskutovat. A není právě diskuze něco, co jsme nějak zapomněli, co už neumíme nebo co v této době v této republice nejde?

Václav MALÝ, biskup:
Bohužel je to pravda. Zasahuje to i naši církev, to řeknu upřímně. Sednout si ke stolu a klidně hovořit s tím druhým a naslouchat. Víte, ono předpokladem dobrého dialogu je, že člověk dovede naslouchat, a ne, že dá na pocity, jak ten druhý vypadá nebo jestli je mu zrovna sympatický nebo nesympatický. Neupírat právo na názor tomu druhému, ale hledat společnou cestu. A opravdu to umění komunikace chybí. Žijeme v takové době velmi uspěchané, zprávy jsou velmi rychlé, často slyšíme nějakou zprávu, ale už se neanalyzuje, co ta zpráva obsahuje, vezmeme jenom ten nadpis nebo ten štěk a bohužel to přenášíme i do svého obyčejného života. A to myslím, že je veliká škoda, a to mi chybí také u té diskuze o Istanbulské smlouvě. Je to emotivní, vytvářejí se nepřátelské tábory, podsouvá se i třeba něco nedobrého té druhé straně, místo aby se vysvětlilo, proč já mám tento náhled, v čem vidím, dejme tomu, úskalí. Bohužel.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Vy jste zmínil i gender, což je dneska také vnímáno velmi rozdílně. Někdo to vnímá jako sprosté slovo, někdo jako, řekněme, nějaký směr, kterým se vydat. Tak mě napadá otázka: Jak vlastně vnímá církev dnes postavení ženy?

Václav MALÝ, biskup:
Já bych řekl, že došlo opravdu k veliké změně. Má to i viditelné důsledky: Například za současného papeže jsou i ženy povolávány do významných pozic v rámci vatikánské administrativy, do různých kongregací a rad, a to myslím, že je dobře, protože žena přece myslí trochu jiným způsobem, a je třeba, abychom my muži zase naslouchali v tomto tomu druhému pohlaví, abychom to nesnižovali jenom na nějaký pohlavní styk nebo pohlavní rovinu, ale právě i na tu rovinu intelektuální, rovinu vnímání světa, vnímání skutečnosti. Tak to já velmi vítám. Je už dneska poměrně dost žen, které jsou i docentkami nebo profesorkami na teologických fakultách. Před několika desetiletími to bylo naprosto nemyslitelné. Tak tohle já pokládám za velmi dobré a papež František například vždycky zdůrazňuje, že Maria, matka Ježíšova, je víc než apoštolové, že tím nejbližším z Ježíšových následovníků byla Marie, jeho matka. Tudíž ta úloha ženy, že se nemůže v církvi redukovat jenom na to, jestli ženu světit nebo ne, ale právě na to, co žena přináší do vínku života společenství církve. To myslím, že jsou důrazy, které je dobré slyšet. A samozřejmě v církvi bylo a je mnoho význačných žen, nejen světic, ale já bych jmenoval z nedávné minulosti třeba paní Růženu Vackovou, docentku umění, která strávila spoustu let ve vězení, napsala spoustu odborných prací o dějinách umění, velmi statečná žena. Nebo paní Šimková, která jako mladá byla zavřená a která napsala knihu ‚Byli jsme tam taky‘. Nebo třeba Edith Steinová, židovka, filozofka, která skončila v koncentračním táboře. Takže i v tom 20. století vidíme skvělé ženy, které ovlivnily i své prostředí, ve kterém žily, a které i intelektuálně přispěly k obohacení. Marie Curie, vědkyně. Takže i nejenom v církvi, ale i mimo církev bylo spoustu skvělých žen. Tak já myslím, že tohle církev nejen vnímá, ale do sebe vsakuje a že se rozhodně nemůže říci, že by měla převažovat taková maskulinní tvář církve. Je třeba říci, ano, církev, to je společenství mužů a žen.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
V neděli jsme oslavili 100 let od založení Československa. Viděli jsme velkou vojenskou přehlídku, předávala se státní vyznamenání. Lidé vyšli slavit do ulic, na koncerty, a to i přes špatné počasí. Jaký pocit jste měl vy z oslav založení Československa?

Václav MALÝ, biskup:
Je třeba říct kladně, že to referování o těch 100letých dějinách, zvláště o období vzniku našeho státu v roce 1918, bylo dobré, že bylo spoustu dokumentů, připomněly se významné osobnosti tehdejší doby, to bych hodnotil kladně. Samozřejmě ta oslava byla typicky česká, někdy trochu pompézní. Mně jenom chybělo v těch projevech to, aby někdo promluvil a řekl, jakou máme perspektivu dále – co chceme, co očekáváme od EU, co očekáváme od prohlubování vzájemnosti mezi evropskými státy, mezi evropskými národy. To mi tam chybělo, protože to byla retrospektiva, ale zároveň mi tam také chybělo, jak tomu já říkám, zpytování svědomí. Jací jsme byli třeba i v nedávné minulosti, která patří do těch 100 let, jestli jsme z toho vyvodili nějakou zodpovědnost... V podstatě to bylo jenom referování o těch významných osobnostech, o okolnostech vzniku, o průběhu těch 100 let od roku 1918, ale chyběla tam nějaká reflexe hlubší. Zároveň byla vydána vyznamenání i někdy lidem pochybným. Já o tom tady nebudu konkrétně mluvit, protože si myslím, že o tom bylo už dost napsáno... Ale já bych při této příležitosti chtěl zdůraznit, že mám radost, že dostal Stříbrnou medaili Senátu 27. září mimo jiné také vynikající muž Jaroslav Vrbenský. Jako mladý 19letý muž byl odsouzen ke 12 letům, odseděl si 11 let v těžkých žalářích 50. let a potom se stal redaktorem nakladatelství Vyšehrad. Jeho zásluhou vyšlo spoustu skvělých knih v tomto nakladatelství ještě před rokem 1989 a přirozeně i po roce 1989 a dodnes pracuje jako redaktor a dodnes rediguje a připravuje k vydání skvělé filozofické i teologické stati. Za to bych mu chtěl poděkovat. A to je takový světlý bod pro mě, když teď se pořád mluví o těch vyznamenaných. Je to spíš symbolické. Ale je dobře a jsem rád, že vedení Senátu také udělilo tu stříbrnou medaili Jaroslavu Vrbenskému, i když samozřejmě člověk z medailí nemůže žít. Já jich mám doma dost, ale v podstatě se k nim nikdy nevracím, protože…

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
To jsme se chtěla zeptat: Co pro vás znamenají vyznamenání?

Václav MALÝ, biskup:
Přirozeně, že mám radost, když někdo ocení nějaký můj krok, ale že bych to měl vystavené a teď se díval během těch posledních 30 let, co jsem ta vyznamenání dostal... To opravdu tedy ne, protože život jde dál a člověk si uvědomuje, že ta vyznamenání třeba měl dostat někdo jiný. I tehdy, když jsem to dostal, tak bych rozhodně vyčetl aspoň tři, čtyři lidi, kteří to měli dostat místo mě. Ale život je takový, že kdo je více vidět, tak holt někdy je i více vyznamenán. Takže ano, vážím si toho, ale z toho nežiji.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Říká se, že vyznamenání přebírají osobnosti, tak co podle vás odlišuje osobu od osobnosti?

Václav MALÝ, biskup:
Já bych řekl, osobnost je ten, který má nějaký názor a který za tím názorem dovede stát, ne člověk fanatický, ale zároveň člověk, který se dá přesvědčit, když má někdo ten názor silnější a více odpovídá realitě, a kdy je to člověk rovný, který neusiluje i vyniknutí různými postranními cestičkami. A zároveň pro mě osobnost je člověk, který je pro své přesvědčení ochoten přinést i nějakou tu oběť. Takže to je veliký nárok. Samozřejmě těch osobností zase není tolik, ale jsou mezi námi, ale často bezejmenné. Bohužel ten svět je dneska soustředěn na tu vizualitu a kdo je víc vidět, tak dostane větší pozornost a třeba i tu odměnu.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Když mluvíme o osobnostech, tak ještě jednu osobnost dnes připomeneme, a to papeže Jana Pavla II. Od jeho zvolení papežem uplynulo 16. října 40 let. Papežem byl skoro 27 let. To je dlouhá doba, hodně činů. V čem byla pro vás ta hlavní síla Jana Pavla II.?

Václav MALÝ, biskup:
Přirozeně my mu můžeme být vděční, že se spolupodílel na vstupu do svobody v roce 1989. Nebýt jeho, nevznikla by v Polsku Solidarita a potom všechny ty další události, které vedly k tomu roku 1989, a já už jsme to tady několikrát řekl, takovéto trojhvězdí Reagan, americký prezident, Gorbačov, nejvyššího šéf tehdejšího Sovětského svazu a Jan Pavel II. – to byla trojice, která má tu největší zásluhu, že došlo v tom roce 1989 ke zlomu. Z tohoto důvodu mám samozřejmě k tomuto papeži blízko. Ale já bych chtěl ještě zdůraznit, on je spíše vnímán jako muž konzervativní, ale on dělal kroky, nad kterými člověk dodneška žasne. Například vstoupil do římské synagogy. Byl prvním papežem, který navštívil mešitu v Damašku v roce 2000. Zároveň v roce 1986 svolal do Assisi setkání všech nejvyšších představitelů náboženských tradic, což bylo velmi důležité. Bylo to znamení. Každý se modlil za mír na naší planetě. Uvědomoval si, že dochází k setkání kultur, k setkání náboženských tradic, a právě povzbuzoval ty, kteří tehdy stáli v čele těch různých náboženských tradic, různých církevních společenství... Máme společnou zodpovědnost za tuto planetu. A to myslím, že na ten krok se trochu zapomíná a že je zvláště aktuální dnes, kdy se stále mluví o setkání kultur, multikulturalismu a podobně. A potom ještě přesáhl i sám sebe, že v roce 1995 vydal encykliku, aby všichni jedno byli, kde vyzval křesťany sesterských křesťanských církví, aby společně přemýšleli, jakou podobu by měla dostat papežská služba, že to je služba k jednotě křesťanů, a co to tedy znamená a jakým způsobem by mohli tuto službu cítit jako potřebnou i ostatní církve. Takže to dal docela všanc. Na to se také zapomíná, bohužel ten dialog o tom teď ustrnul na mrtvém bodě, protože…

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
To jsem se chtěla zeptat: Jak se církvi daří pokračovat v té jeho myšlence dialogu a naslouchání druhým? O tom už jsme dneska také mluvili.

Václav MALÝ, biskup:
Bohužel v té oblasti ekumenismu došlo k určité stagnaci, vyhrocují se stanoviska, a zvláště ze strany části pravoslavného světa to vůbec není snadné, navazovat dialog. Teď víme, že pravoslavný svět je zase rozštěpován rozhodnutím cařihradského patriarchy udělit autokefalitu ukrajinské pravoslavné církvi, a vůbec ta vůbec ta pravoslavná církev především v Rusku a například i v Bulharsku a částečně i v Srbsku se staví proti tomu vývoji v Evropě a přirozeně... A i ty vztahy s katolickou církví, dejme tomu, částečně jsou zdvořilé, ale k dialogu moc nedochází. To je škoda, a tak bychom si měli vzpomenout na ten odkaz Jana Pavla II. a vidět ho i pod tímto zorným úhlem – nejen pod úhlem, že byl v některých morálních otázkách velmi striktní.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Je nějaká myšlenka Jana Pavla II., kterou si třeba docela často připomínáte? Pro mě je to třeba ‚nebojte se‘.

Václav MALÝ, biskup:
To mi mluvíte z duše, pro mě taky, protože přirozeně má člověk strach před různými rozhodnutími – má strach, že se mu někdy nepodaří to, co si usmyslel a podobně, a zároveň nebojte se přinést i nějaký ten šrám na své životní cestě. Takže ano, to je slovo, které je slovem do pranice a které řeže jako meč. A je to dobře, že bylo takto pěkně vysloveno.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
My jsme si hodně připomínali historii... Vy jste byl v Národním divadle na jednom představení, které si právě mělo připomenout 100 let od založení Československa. Jmenuje se Plukovník Švec. Povedlo se připomenout si to důležité a má to představení přesah třeba i do současnosti?

Václav MALÝ, biskup:
Já jsem měl trochu strach, když jsem šel, je to zrovna dnes týden, na Novou scénu v Praze na toto představení a to představení... A to představení mě nezklamalo. Bylo takové zvláštní, bylo tam hodně pohybu. Na jevišti byli stále přítomni legionáři, byly tam různé figury, myslím, že docela choreograficky velmi pěkně vyjádřené... A myslím, že ta hlavní myšlenka tam zazněla, že ta režie byla dobrá, že se člověk nenudil a bylo to připomenutí významné legionářské osobnosti plukovníka Švece. Je tomu 100 let, kdy spáchal sebevraždu a kvůli této sebevraždě ta část legionářů, kteří mu podléhali, se vzchopila. Autorem je Rudolf Medek, významná osobnost za První republiky, který je dnes zapomenut.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
Rudolf Medek byl sám legionář, tuším.

Václav MALÝ, biskup:
Ano. Takže toto představení bych doporučil. A pak samozřejmě doporučím výstavu Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně v Praze, protože tento malíř stojí za to, a je dobře, že je zase taková velká retrospektivní výstava jednoho z našich nejvýznamnějších malířů.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
My jsme si dnes hodně připomínali historii. Dokážeme si z ní vzít něco pro budoucnost? Umíme to?

Václav MALÝ, biskup:
Já bych řekl, že úplně tak ne. Že i ta vzpomínka, už jsme o tom mluvili, dotkli jsme se toho, 100 let vzniku Československa byla spíše vzpomínkou, ale aby tam zaznělo... Vezměme si, že je třeba také opravdu bránit vlast. Co znamená vlastenectví? To neznamená jenom nějaké hurá akce, ale vlastenectví znamená umět a být připraven za svoji vlast přinést i oběť života. Znamená to opravdu si vážit toho, že žijeme na území poznamenaném bohatými historickými událostmi, mít vztah k tomu místu, kultivovat toto místo. Vlastenectví znamená, že si uvědomujeme, že jsme součástí větší rodiny evropských národů a že máme co přinést. Ale abychom věděli, co máme přinést, tak dobře znát také svou historii, osobnosti, které symbolizují určité životní postoje. To všechno, myslím, patří k tomu, a bylo to málo vnímáno. Vlastenectví je tehdy, pokud je nějak podporováno a provázeno zásadními morálními imperativy, zásadními morálními postoji... O tom bychom dlouze mluvit. A tohle bych řekl, že bylo postaveno nějak stranou. Ne třeba úmyslně, ale byly to spíš fanfáry, informace než nějaká výzva pro nás.

Věra ŠTECHROVÁ, moderátorka:
To říká na závěr pořadu ‚Jak to vidí‘ biskup Václav Malý. Děkuji, že jste byl s námi ve vysílání. Na slyšenou.

Václav MALÝ, biskup:
Na slyšenou a posluchačům přeji klidný víkend.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.