Přepis: Jak to vidí Václav Malý – 19. dubna 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Vítám vás u poslechu svátečního vydání pořadu ‚Jak to vidí‘. Mým hostem je světící biskup pražský Václav Malý. Dobrý den.

Václav MALÝ, biskup:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zamyslíme se nad podstatou Velikonoc, symbolikou kříže, ale také nad vizuálním smogem a uměním či někdy potřebou mlčet. Dobrý poslech. – Na Velký pátek si křesťané připomínají ukřižování Ježíše. Uvědomujeme si Ježíšovo poselství, pane biskupe, jeho oběť? Jak ji chápat?

Václav MALÝ, biskup:
Bohužel bych řekl, že dost velká část naší společnosti o Ježíši nic neví. Spíše pokud vůbec, tak Ježíše má spojeného s Vánoci, narozením betlémského dítěte. Ale Velikonoce, aby byly vnímány, že to souvisí s Ježíšovou obětí na kříži, tak to myslím, že je pro dost lidí neznámou. To není výtka, to je pouze konstatování. Jeho oběť má hluboký význam v tom, že dokázal přijmout i svoji bezmoc a zároveň nepodlehl nenávisti, nepodlehl pomstychtivosti vůči těm, kteří ho na ten kříž přivedli. A očistil tak lidství. V tom křesťané vidí především význam Ježíšovy oběti. To není nějaké hrdinství, které by mělo ukázat, co všechno člověk dovede vydržet, ale to má hluboký smysl, protože my křesťané věříme, že Ježíš byl bez hříchu, že dokonale plnil všechno to, co souvisí s lidskou pravdou, se vztahem vůči Bohu, se vztahem vůči druhým lidem, a že tak očistil lidství, protože na začátku Bible čteme, že Adam byl sveden Evou a jedli přes Hospodinův zákaz z toho jablka. Samozřejmě je to takové obrazné vyjádření, že člověk chtěl být jako Bůh. Tomu Ježíš vůbec nepodlehl, a právě v poslušnosti Bohu konal jeho vůli. Takže ta jeho oběť je především významem, že očistil lidství, že zase navrátil původní ryzost lidství, kterou Adam ztratil svým pádem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ježíš na kříži řekl, že odpouští všem těm, kdo ho na kříž dostali. Jakou roli hraje v našich životech právě odpouštění?

Václav MALÝ, biskup:
Jistěže odpuštění může být plně uskutečněno, když ten, kterému má být odpuštěno, si je také vědom své viny. Ale na druhé straně je důležitá připravenost k odpuštění. A to myslím, že je důležité, že nemůžeme jen čekat, že ten druhý přijde a požádá o odpuštění. Člověk by měl mít v sobě právě takový postoj, že i když mu někdo ublížil, když ho pomluvil, podrazil, třeba, má být připraven mu odpustit, a ne v sobě pěstovat nějakou nenávist, nebo dokonce mu přát něco zlého. Ale jak říkám, k uskutečnění odpuštění může dojít, když ten druhý lituje. Tady jde o to, být připraven k tomu odpuštění. A Ježíš opravdu odpustil. A to bylo důležité, že on v té bolesti kříže se neschumlal sám do sebe, že nezatrpkl, ale že dovedl ještě vyslovit toto. A zároveň, že dovedl vyslovit i tu naději pro toho lotra po pravici, že řekl: Ještě dnes budeš se mnou v ráji... Že ještě vůbec vnímal, co se okolo něj děje, že nepodlehl nějaké malomyslnosti nebo sebelítosti. To myslím, že je taky důležitý moment toho utrpení na kříži, protože máme různé kříže, někdy trpíme z různých důvodů a máme takovou tendenci litovat sami sebe. A on nelitoval sám sebe. Tohle vidím jako významný moment té oběti na kříži.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V čem vy ještě osobně, pane biskupe, vidíte tu největší sílu příběhu a poselství Ježíše Nazaretského?

Václav MALÝ, biskup:
Ježíš byl především svobodný muž, který se nedal svázat nějakým kultem, který reagoval na potřebu ve správný čas a správným způsobem, který nekádroval, ale který se scházel s lidmi, zároveň přijímal ty, kteří žádali o pomoc, a on se snažil každému dát naději. Samozřejmě tvrdě soudil ty, kdo se cítili jako spravedliví, kdo mysleli, že se s Hospodinem, promiňte, řeknu to hrubě, dá obchodovat: Bože, já tobě, ty mně. Tohle Ježíš velmi pranýřoval, protože stále hlásal, že žijeme z daru, že jsme plně závislí a že bychom měli tuto závislost na Bohu uznat, ale že to není závislost otrocká, ale závislost, která osvobozuje. To já vidíme jako hlavní momenty, velmi civilně vyjádřeno. Já úmyslně nepoužívám teologické termíny, protože si myslím, že ten Ježíšův příběh je sdělný i tímto způsobem. Proto jsem křesťanem, jestli tady mohu říct něco o svém osobním vyznání. Tohle mě na Ježíši fascinuje. Žiji v jiné době, v jiné situaci. Ale právě to pozvání ke svobodě, to pozvání k odpuštění, pozvání k tomu, aby si člověk uvědomil, že žije opravdu svůj život z daru a že ten dar má využít...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jakou symboliku v sobě obsahuje kříž?

Václav MALÝ, biskup:
My dnes zobrazujeme kříž, kdy má kolmo ramena. Takže ono to může symbolizovat, aby člověk dovedl spojit vertikálu s horizontálou. Lidský život není jen ta horizontála, ale měla by tam být i ta vertikála, umět se podívat i na tu všednost, ať už člověk potom dospěje k lecčemus. A ten kříž právě ukazuje, že má význam trpět a přinést oběť i pro pravdu, pro spravedlnost. Že i když je to nespravedlivé, tak člověk, aby si zachoval svoji důstojnost, svoji čest, má být ochoten za své přesvědčení přinášet i oběť. A to myslím, že ne vždycky je tak samozřejmé i v naší současnosti... Že se často vidí jen oběť automobilových neštěstí, různých katastrof, ale že on dává té oběti ještě ten jiný smysl, oběť pro něco, za co stojí zemřít. Ale naštěstí jsou lidé i dnes na celé planetě, kteří to tak chápou, a myslím, že to je dobré.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké poselství by si z Velikonoc mohli odnést nejen křesťané? Z hlediska liturgie i křesťanství jsou vlastně Velikonoce největším svátkem.

Václav MALÝ, biskup:
Ano, je to vrchol takzvaného liturgického církevního roku a přirozeně tím křížem pro nás křesťany to nekončí, protože věříme, že Ježíš žije novým způsobem, krásně řečeno, je v náručí Otcově, Bůh přijal tuto jeho oběť, která nebyla sebemrskačstvím, která nebyla dělána pro to, aby ji druzí obdivovali, ale právě pro to očištění lidství. Bůh toto přijal a my věříme, že i my máme naději na nový život, pokud půjdeme v těchto šlépějích Ježíšových po té fyzické smrti. Takže Velikonoce jsou nejen připomínkou oběti, ale Velikonoce znamenají také tu naději na nový život. To nemá s převtělováním nic společného. Naše identita zůstane, jak my věříme, ta samá, jakou máme při tomto pozemském putování, ale bude to život v jiné podobě, život, který už nebude narušen lidským hříchem, lidskou slabostí. Ale samozřejmě bude to život ve vztahu, ne nějaké to osobní štěstí sám pro sebe..., ale ve vztahu být v Bohu s těmi druhými.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Velikonoce jsou v katolické církvi spjaty s modlitbami. Jak se, pane biskupe, proměňoval, řekněme, jejich objekt nebo zaměření?

Václav MALÝ, biskup:
Právě když jsme mluvili a mluvíme o Velkém pátku... K té bohoslužbě Velkého pátku patří také soubor modliteb. Je to jedna podstatná část. Ze začátku se čtou takzvané pašije, to znamená zprávy evangelií o utrpení Ježíšově, potom jsou právě tyto přímluvy a po nich to uctívání kříže, o kterém jsme před chvílí mluvili. A tyto přímluvy prodělaly různé proměny ve své formulaci i ve svém obsahu. A myslím, že je to to podstatné. Já bych tady chtěl zmínit, že dříve jedna z těch přímluv byla, že jsme se modlili za bludaře a rozkolníky. Tím byli míněni křesťané, kteří se oddělili od katolické církve, zatímco dnes ta modlitba zní: Modleme se také za všechny bratry a sestry věřící v Krista a kéž Bůh a náš Pán sjednotí všechny, kdo žijí podle poznané pravdy. Naprosto pozitivní. Křesťané jiných křesťanských církví jsou pro nás bratři a sestry a máme společné poslání, abychom něco zvěstovali o Ježíši, vnesli tedy poznání Ježíše i do této naší společnosti. Ten posun vypovídá o proměně smýšlení, že jako katolíci se nemůžeme cítit, že máme navrch, že jsme lepší. A při všech rozdílnostech, které by nebylo dobré, abychom zastírali nebo popírali, tak máme to podstatné společné – víru v Ježíše Krista jako božího syna, poslání svědčit o jeho zvěsti, o jeho evangeliu. Myslím, že je důležité si uvědomit, že to potom vytváří úplně jinou atmosféru, že nevytváříme my katolíci jen nějaký ostrůvek nebo že nechceme ty druhé jenom tahat, promiňte mi, že to řeknu tak nehezky, k sobě, ale že respektujeme také i jejich svébytnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké jsou v současnosti vztahy mezi křesťany a židy?

Václav MALÝ, biskup:
To je druhá velmi důležitá změna v těch přímluvách, protože dříve, a to je hrozné, co teď tady přečtu, v té modlitbě znělo: „Modleme si i za proradné židy.“

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Kdy zaznívaly tyto přímluvy, v jakém období?

Václav MALÝ, biskup:
Ty zaznívaly ještě před druhým vatikánským koncilem, to znamená, ještě po druhé světové válce. Druhý vatikánský koncil byl v roce 1962 až 1965, takže poměrně nedávno a přirozeně ty křesťansko-židovské dějiny jsou dost složité. Ono to vyvstávalo z toho, že se řeklo: Židé ukřižovali Pána Ježíše. A proto tedy ta proradnost. Samozřejmě i v dějinách církve byli lidé, kteří takto nesmýšleli, ale bohužel tohle provázelo celé dějiny. Zatímco dnes ta modlitba zní: „Modleme se také za židy, vždyť oni jsou první, kteří poznali jméno Hospodina.“ Zároveň tam je řečeno: „Kéž ho stále více milují, Boha, a kéž věrně zachovají smlouvu, kterou s ním uzavřel.“ A protože dnes, a to je velký posun, právě se říká, že ta smlouva, kterou učinil Hospodin na hoře Sinaji s Mojžíšem jako reprezentantem židů, je stále platná. I když my věříme, že nová smlouva mezi Bohem a člověkem je v Ježíši Kristu, tak to neznamená škrtnutí té smlouvy. A to je obrovský posun. Potom třeba Jan Pavel II., a to se mi velmi líbí, mluvil o starších bratrech ve víře. Takže bez té židovské tradice je křesťanství nemyslitelné. A i když samozřejmě židé očekávají toho mesiáše teprve v budoucnu a my věříme, že už přišel v Ježíši, to podstatné nás spojuje v tu naprostou jedinečnost a jedinost Boha, který jedná s člověkem a který dokonce s ním ustanovil smlouvu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Bílou sobotu symbolizuje mj. velikonoční svíce, resp. světlo. Bez něj není života. Kde nebo v čem ho mohou hledat lidé, kteří v Boha nevěří?

Václav MALÝ, biskup:
Myslím si, že to světlo člověk může hledat i v druhém, který je třeba ryzí, nebo v nějakém pěkném zážitku, v nějakém pěkném setkání, ve vydařeném vztahu... To všechno je světlo. Nebo když člověk slyší nádhernou hudbu... To je pro mě světlo. Když vidím pěkné divadelní představení nebo pěkný film... Je to něco, co mi rozšiřuje obzor, co mě nějak nadnáší nad tu všednost, aniž z té všednosti utíkám, a co mi dává třeba sílu dál pokračovat. Samozřejmě, že pro věřícího je to potom objevovat, jak já říkám, boží stopy v životě člověka. Víte, když se na mě někdo usměje, to je přece takové pohlazení. Ne aby si člověk říkal: Já jsem tak dobrý, oni mě poznávají... Ale že je to tak mile vyjádřeno, aniž se ten člověk vnucuje... Takže já to světlo vidím i v těchto maličkostech. Já nečekám pořád nějakou velikou událost, která úplně změní můj život, ale právě v těchto maličkostech. A myslím si, že i lidé, kteří se nehlásí k žádné náboženské tradici, mohou toto světlo postřehnout v tom obyčejném životě. Jen se umět dívat...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vede cesta k pochopení křesťanství právě přes pochopení Velikonoc? Toho poselství?

Václav MALÝ, biskup:
Řekl bych, že ano. I když je třeba volit hodně civilní jazyk. Vím, že to není jednoduché, ale právě na těch Velikonocích se to dá pěkně plasticky vyjádřit, co je tedy podstatou křesťanství... Že to tedy není jenom nějaká morálka, nejsou to nějaké příkazy nebo zákazy, ale právě tohle to pozvání k lidské svobodě a k naději na život.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co podle vás nejlépe vystihuje podstatu křesťanského způsobu života? Protože v posledních letech velmi často skloňujeme křesťanské kořeny, návrat ke křesťanským kořenům, tradice křesťanství v Evropě...

Václav MALÝ, biskup:
Že mohu stále povstávat, navzdory všem chybám, že se mnou Bůh stále počítá, že nejsem pro něj anonymní jednotkou. To je pro mě to podstatné na křesťanství, co mi dodává sílu. A potom že jsem postaven před ideál, kterému nikdy nedostojím, a přesto je se mnou počítáno, přesto nejsem odepsán. Tak já chápu svoji křesťanskou cestu víry.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak byste popsal tu celkovou, řekněme, duchovní atmosféru v Evropě?

Václav MALÝ, biskup:
Bohužel křesťanů ubývá. Řekl bych, že ta atmosféra křesťanství a křesťanských vztahů slábne. Křesťanství, a Evropa vůbec jsou duchovně na křižovatce. A to nejen v souvislosti s tím, že v Evropě žije teď mnoho muslimů. Naopak si myslím, že jsou pro nás výzvou duchovní, protože se to často vidí jen v té rovině společenské...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Myslíte, abychom se více zamysleli nad tím naším křesťanstvím?

Václav MALÝ, biskup:
Ano. Já to aspoň takto chápu. Ten větší a větší počet muslimů, kteří přicházejí, a teď to nechci vidět z politického hlediska, nebo z lidskoprávního, je duchovní výzvou. Myslím si, že se o tom málo mluví, že se pořád jenom mluví o těch konkrétnostech, těch obtížích soužití. Ty já nepopírám. Ony jsou pro nás křesťany výzvou, jak my prezentujeme svoji víru – jak my prezentujeme úctu k Bohu. Víte, ono se jedná třeba o ty všelijaké karikatury... Takové zlehčování... Že v podstatě nelze poznat pravdu. Zpochybňování všeho. To jsou závažné otázky, na které si i my musíme odpovědět. To nemá nic společného s fundamentalismem nebo s fanatismem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A proč jsme se podle vás ocitli, a kdy, na té křižovatce?

Václav MALÝ, biskup:
No, velmi dobře se nám daří. A samozřejmě, že když jsou plné mísy, tak se zapomíná na to, že život spočívá taky v něčem jiném. Díky Bohu, že žijeme v demokraciích. Jsem velmi rád, že žiji v Evropě. Díky Bohu za to, že nemáme hlad... Ale právě je třeba se zamyslet i nad tím, jestli neztrácíme něco ze své evropské totožnosti tím, že to křesťanství je tak nějak upozaděno, že se o něm zdaleka už tolik nemluví. A teď to nemyslím tak, aby se hlásaly ideologie, ale že se nepřipomíná, co to znamená za šanci nejen pro přežití, ale pro opravdu skutečný rozvoj lidského života.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A není to hozená rukavice církvi, pane biskupe?

Václav MALÝ, biskup:
To je hozená rukavice církvi. A my si úplně s tím nevíme rady. Přiznám se, a teď chci mluvit za sebe, nechci mluvit za druhé, že když mám mluvit i s některými svými souputníky o víře, tak vidím, jak jsem často rozpačitý... Jak člověk nedostatečně svědčí, jak má člověk někdy vůbec obavu, aby to neznělo jako nějaká ideologie... A najít tedy ten správný způsob. To hledáme. Ale na druhé straně je to šance, že to člověka nenechává v klidu. Já jsem velmi rád, že žiju v této době, přes všechny ty stíny. Je to výzva, abych hledal a opravdu zajel na hlubinu...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak mimochodem funguje ekumenická spolupráce?

Václav MALÝ, biskup:
Třeba zrovna nedávno jsem měl přednášku o ekumenismu na biskupství československé církve husitské v Hradci Králové. Mám různá ekumenická setkání... Bohužel dosud je to spíš taková ekumena zdvořilosti. Leckde je spolupráce, já vyzývám k tomu, aby se lidé z různých církví pravidelně setkávali, četli Bibli, modlili se, hovořili o tom podstatném z víry, při všech těch rozdílnostech... Ale to je ještě v plenkách. Leckde se scházejí třeba kazatelé a duchovní různých církví i pravidelně. To jsou takové krůčky. Ale samozřejmě bychom měli činit ještě mnohem více.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
„Titulek různých rozhovorů a vystoupení je nebezpečnou zbraní. Jeho znění se často jen okrajově dotýká obsahu řečeného. Zpovídaný je bezmocný, protože autor titulku má v rukou trumf, kterým chce upoutat roztěkaného čtenáře. Tato manipulace otravuje a zatemňuje hledání pravdy. Žijeme ve vizuálním smogu.“ Teď jsem citovala vás, světící biskupe pražský pane Malý. Je to vaše sdělení, které jste zveřejnil na Facebooku...

Václav MALÝ, biskup:
Mám i osobní zkušenost... Já si nemohu tolik stěžovat na pracovníky ve sdělovacích prostředcích, ale přesto někdy, když mám někde nějaký rozhovor... A jaký se tomu dá titulek... Tak si říkám: Jo, tam jsem to zmínil, ale to vůbec není to hlavní. A je to velmi nebezpečné, protože lidé nemají sitzfleisch, potřebují všechno rychle, potřebují všechno vidět, a proto se tomu uzpůsobují i ty titulky. A myslím si, že je tady velká zodpovědnost v těch, kdo dávají ta různá slovní vyjádření do sdělovacích prostředků, aby také respektovali i toho autora toho rozhovoru, a aby tomu tedy dali i příslušný titulek. Ono se počítá právě s tím, že jenom to, co zaujme, má hodnotu. Ale je třeba vést lidi také k přemýšlení. Teď nemyslím nějaké složité titulky, a už vůbec ne, aby se používala cizí slova. Vidíte, že já moc cizích slov neužívám... Myslím si, že čeština je dost bohatá. Je důležité, aby tam byla citlivost vůči tomu řečenému slovu, aby tam nešlo jen o nějakou senzaci. Když teď člověk čte třeba o dění v církvi, o sexuálním zneužívání, tak člověk potom si najednou řekne: Ono se nic jiného v církvi neděje, než toto. Tudíž je opravdu třeba dobře vážit i titulky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy přemýšlíte, kdy mluvit a kdy raději mlčet. I v církvi. To není váš výrok, je to tajenka jedné křížovky, kterou jste vyluštil.

Václav MALÝ, biskup:
I v církvi... To jsem samozřejmě přidal já. Je to výrok spisovatele Žáčka. A ten se mi velmi líbil. Já rád luštím jak sudoku, tak křížovky. Takže tahle křížovka mě potěšila, protože je velmi aktuální. Slyšíme tolik toho blábolu, slyšíme tolik povrchností... Taková mnohomluvnost bez obsahu... Myslím si, že člověk by měl dát svému slovu jasný obsah, co tedy tím chce vyjádřit, a zároveň je také doba mlčení... Že když člověk slyší nějaké hlouposti, tak nemá hned okamžitě reagovat, protože někdy ten, který ty hlouposti vysloví, nechce ani slyšet... Je i čas mluvení... Já jsem řekl „i v církvi“ proto, že jistě i jsem někdy svědkem takových hloupých debat nebo hloupých názorů, a říkám si: Já přece nebudu ztrácet síly, abych se tady čílil. Radši budu tedy mlčet, můj postoj je jasný, než abych se hádal. Takto to myslím. A myslím si, že opravdu dneska žijeme také v době i audiálního smogu... Že se mnoho mluví, a ztrácí se takový ten cit pro jazyk, ztrácí se cit pro obsah. Když někdy slyším mluvit lidi třeba v městské hromadné dopravě, tak se v duchu musím smát... Oni třeba vůbec netuší, že to slyším, protože třeba telefonují... To jsou jednotlivá úsloví nebo slova... A člověk žasne, jak se třeba ta komunikace vyprazdňuje. A tím nikoho nesoudím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Také se často ptáme, jestli umíme naslouchat tomu druhému. I jiným názorům.

Václav MALÝ, biskup:
To je nesmírně důležité, že člověk by neměl mít nějaké předsudky. A i když s tím člověkem má dosavadní nedobré zkušenosti, tak mu neodpírat, že také může mít někdy pravdu. Ono se to těžko přiznává, protože když máte pravdu v mnoha případech ve vztahu s tím druhým, a najednou on něco řekne a člověku se to třeba ani moc nelíbí, tak si řekne: No, to jo... Ne. Umět uznat, že ten druhý mluví pravdu, ale to předkládá, že mu opravdu naslouchám a že ho zase nevnímám jenom na základě minulých zkušeností.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mohly by být Velikonoce v tom ideálním případě právě takovou tou dobou k přemýšlení? My už jsme nedávno hovořili i o takovém duchovním nebo duševním detoxu...

Václav MALÝ, biskup:
Ano. Velikonoce jsou přirozeně většinou společností chápány jako dny volna, kdy se odjíždí na venkov, ale ať už jsou ti lidé věřící, křesťané, nebo ne, jsou spolu, tudíž myslím si, že je důležité znovu obnovit tu schopnost komunikace, a pokud možno i třeba v tom velikonočním veselí umět se ztišit. To neznamená něco vynucovat, ale právě umět znovu nějak tak navázat s tím druhým kontakt a prohloubit tu osobní komunikaci tváří v tvář... Protože dneska se hodně komunikuje přes technologie. A v tomto vidím šanci Velikonoc velmi civilně, bez ohledu na ten křesťansko-židovský obsah že lze ty Velikonoce i v tomto plodně prožít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A cítíte, pane biskupe, že se nějak proměňuje vztah společnosti k těmto svátkům, k tomu, jak je využít?

Václav MALÝ, biskup:
V posledních letech, a já už jsem to zdůraznil v minulosti několikrát, ta informovanost o těch Velikonocích je větší a lidé mají možnost se o nich něco dozvědět. Nakolik na to slyší, to nedovedu posoudit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Světící biskup pražský Václav Malý a jeho velikonoční zamyšlení. Já vám za to děkuji a přeji vám i všem posluchačům krásné a požehnané svátky.

Václav MALÝ, biskup:
Děkuji. Já také přeji všem, kdo budou prožívat Velikonoce, aby je prožili opravdu plodně, ve vzájemné radosti. Nežijeme sami, ale žijeme spolu s těmi druhými.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zita Senková přeje příjemný sváteční den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.