Přepis: Jak to vidí Richard Hindls – 3. října 2018

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešním hostem je profesor Richard Hindls, emeritní rektor Vysoké školy ekonomické v Praze. Dobrý den, já vás vítám.

Richard HINDLS, ekonom:
Dobrý den přeju.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vrátíme se do minulosti a probereme důsledky prvního ropného šoku, který znamenal konec éry levné ropy, a podíváme se vůbec na podobnosti a odlišnosti světových ekonomických krizí. Dobrý poslech. – 6. října uplyne 45 let od zahájení takzvané Jomkipurské války. Tehdy koalice Egypta a Sýrie zahájila útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách, navíc v den, kdy židé slavili jeden ze svých nejvýznamnějších náboženských svátků Jomkipur, tedy Den smíření. Protože zároveň probíhal islámský ramadán, bývá válka v muslimských zemích označovaná také jako ramadánová. Jaká byla tehdy, pane profesore, vůbec politická i ekonomická situace ve světě a konkrétně na Blízkém východě? Tehdy byl klíčovým hráčem Egypt.

Richard HINDLS, ekonom:
1973 bylo 28 let po skončení druhé světové války, a pokud se podíváme na Evropu, která byla tou druhou světovou válkou postižena nejvíce z celého světa, tak Evropa zažívala obrovský rozmach. O Německu se hovořilo jako o německém zázraku, kancléř Ludwig Erhard a celá řada dalších prominentních politiků v Evropě skoro jako by věřila, že se v ekonomice nemůže už nic stát. Velmi dobré výsledky měly i ostatní země a prakticky setrvávaly na vlně růstu, a pak se stalo něco, co vlastně mělo kořeny někde úplně jinde. Bylo to také úplně někde jinde, i když od Evropy ne úplně daleko, a to je to, co jste vzpomínala, Den usmíření a Jomkipurská válka 6. října 1973, která nastavila zrcadlo celé řadě věcí a přivedla vlastně svět na pokraj ropné krize nebo přímo do ní svět spadl, a také se hovoří o tom, že tato krize, na začátku ropná, později už ekonomická krize, je považována za jednu ze čtyř, možná z pěti největších ekonomických krizí v moderní době, které svět poznal a které poznala moderní ekonomika. Stalo se prostě něco, s čím nikdo nepočítal. Ta válka samozřejmě byla docela, bych řekl, i výstražná pro Izrael, protože Izrael byl do té doby považován za zemi, která je vojensky a mocensky v té oblasti dominantní, ale nakonec se ukázalo, že Izrael byl ne úplně dobře připraven na ten začátek války. Možná nejsem v tomto vojenský odborník, že možná selhaly i zpravodajské služby, a Izrael se dostal první dva, tři dny do velké defenzívy, nakonec se z ní samozřejmě vymanil a dosáhl vojenských vítězství, dokonce stál pár desítek kilometrů od Káhiry a potom mezinárodní organizace tu věc zastavily, ale pro Izrael to byl také varovný prst a politicky jako úplný vítěz z té války nevyšel, ale to bychom teď zacházeli někam příliš daleko. Jenže co se stalo? Stalo se to, že arabské země, země OPECu, se prostě rozhodly snížit zhruba o pět, šest procent těžbu ropy, tím výrazně zvýšily její cenu na světových trzích a uvrhly svět ze dne na den prakticky do velké krize. Uvádí se, že už v průběhu té Jomkipurské vláky cena ropy stoupla o 70 % zhruba ze tří na pět dolarů za barel, to nám dneska zní úplně neuvěřitelně, že ropa mohla stát tři nebo pět dolarů, a potom v průběhu dalších let stoupla ta cena o dalších 280 %, takže v podstatě v důsledku té války a v těch nejbližších obdobích ta ropa stoupla o nějakých 300 % na čtyřnásobek. A to vyvolalo velice zajímavé věci. Paradoxně vlastně největší ekonomika a ta ekonomika, která už v té době začínala dominovat, tenkrát ještě Německá spolková republika v rozděleném Německu, se najednou dostala do potíží, které vůbec nepoznala, dostala se do situace, kdy jí přestal růst hrubý domácí produkt, kdy dokonce klesly investice, tenkrát se tomu říkalo ještě hmotné zdroje investic, dneska hrubá tvorba fixního kapitálu, a Německo se poprvé po těch 28 letech, o kterých jsem tady hovořil na začátku, dostalo do situace, že investovalo méně, ztratilo ekonomický růst, snížila se samozřejmě spotřeba v domácnostech, to se postupně přeneslo do celé Evropy, a najednou jsme před sebou měli velikou krizi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hrozba toho ropného embarga byla podle mnoha expertů zřejmá už před začátkem toho konfliktu. Před Jomkipurskou válkou arabské státy vyjadřovaly odpor vůči americké politice na Blízkém východě, která byla výrazně proizraelská. To totální embargo na dovoz ropy se pak dotklo nejenom Spojených států, ale také třeba Nizozemska. Právě tyto dvě země Izrael nejvíce podpořily zřízením leteckého mostu, kterým dodávaly vojenské vybavení. Jak ten ropný šok, první se mu říká, ovlivnil právě Spojené státy? Protože tam se ta situace přece jenom na ropném trhu lišila od ostatních zemí světa.

Richard HINDLS, ekonom:
Máte pravdu, že vlastně ta záležitost nevznikla 6. října, že se vlastně už trošku táhla od roku 1967, od Šestidenní války. Potom takové období kolem roku 1969, 1970, 1971 byl vlastně takový permanentní, možná trošku latentní, ale permanentní konflikt mezi Izraelem a arabskými zeměmi, říkalo se tomu udržovací nebo opotřebovací válka, kdy se neustále střetávaly ty dvě armády, byť v daleko menším rozsahu, a tady už se začalo projevovat to, co jste říkala, že už ty první signály, taková ta nevraživost vůči politice Spojených států a dalších spojenců v Izraeli se už promíchávala do toho ropného prostředí. Pokud jde o Spojené státy, ony měly v té době svoje problémy také, protože Richard Nixon, to byla taková ta, říkalo se tomu, Nixonovská recese, se pokoušel pomocí úrokových sazeb a pomocí dalších ekonomických nástrojů, to byl tak rok 1970, 1971, oživit americkou ekonomiku, kde začaly klesat akcie, kde se snižovala spotřeba. Pokud jde o ropu, tak Spojené státy mají hodně vlastních zásob ropy. Spojené státy přesto, že nejsou nějakým producentem a nemají ropné plošiny v takovém rozsahu jako kdokoliv jiný, tak ony svoje zásoby měly. Ony dokonce ve své době vlastnily jednu třetinu všech zásob, takže ony spoléhaly spíše na svoje zásoby než na ty dodávky. Jenomže ten atak nebo to rozhodnutí, byť šlo jenom o pětiprocentní snížení těžby zemí OPECu, zasáhlo samozřejmě i Spojené státy, a k tomu ještě, řekl bych, v té době už latentně existující nebo ta nixonovská recese přivedla samozřejmě do problémů i Spojené státy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vedlo to pak, pane profesore, i k hledání nových zdrojů, nových ložisek i mimo Spojené státy, Mexiko, Norsko?

Richard HINDLS, ekonom:
Ono to především vedlo k vystřízlivění. To, že se potom hledala i další ložiska, že se začaly dělat i ropovody, které také šly přes naše území, a podobně, to také byl samozřejmě přirozený důsledek, ale vedlo to k velkému vystřízlivění. Vystřízlivěl Izrael, který se ukázal, že přece jen se musí velice pečlivě připravovat na každý konflikt, který tam může vzniknout, vystřízlivěla evropská ekonomika, protože se ukázalo, že už to není ten evropský tygr, který by se neomezeně řítil evropským prostorem, vystřízlivěly Spojené státy. My jsme měli jiné problémy, ten východní blok, ale paradoxně ta situace, myslím teď konkrétně ceny ropy, ne úplně dopadla na ten východní blok, protože tenkrát se uplatňovaly klouzavé ceny. My jsme měli ruskou ropu, nebo máme ji ve velké míře stále, a uplatňovaly se klouzavé ceny. Tenkrát vlastně Sovětský svaz přišel s tím, že jakoby nebude přímo reagovat na rostoucí ceny ropy a že se ty změny v cenách ropy promítnou klouzavě. Takže my jsme měli určitý polštář, který nám dovolil se trošku vyhnout. Také jsme měli další problémy, to ale nepatří v tuto chvíli sem, ale my jsme z tohoto byli trošku vyjmuti. Nicméně koncem 70. let už se cena ropy zvýšila z nějakých těch třech, pěti dolarů za barel až skoro na 35 nebo 36 dolarů. Tam se otevřel konflikt Irák – Írán a ta cena ropy už se dostala někam, kam se dneska blíží, řekněme, k dnešním cenám a už se nikdy nevrátila tam, kde byla počátkem 70. let. Takže ten konflikt byl dlouhodobý, ten, řekněme, ropný šok nějakým způsobem odezněl, ale Evropa a vlastně celý svět si uvědomily, že ten nekonečný růst, prostě ten erhardovský růst v Německu, už nebude nekonečný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže první ropný šok znamenal také konec éry levné ropy...

Richard HINDLS, ekonom:
Určitě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pětiměsíční embargo, a zejména to čtyřnásobné zvýšení ceny ropy jako první šok zatím drží přívlastek největší. Co vlastně vedlo k uvolnění embarga?

Richard HINDLS, ekonom:
Samozřejmě uvolnění embarga byla taková zvláštní situace. Arabské země jsou velmi bohaté, ale ony neměly tak vyspělý bankovní systém, jako mají, řekněme, západoevropské země nebo Spojené státy, a ony vlastně ty peníze z ropy, ty petrodolary, jak se tomu říkalo tenkrát nebo říká dodnes, musely umisťovat v těch západoevropských a amerických bankách a tam se často pouštěly do velmi riskantních operací, takže jejich peníze v těch bankách začaly slábnout a jejich bohatství se trošku zmenšovalo. Další věc bylo to, že svět vyvíjel velký tlak. Spojené státy potom přistoupily k určitým politickým ústupkům, na půdě Rady bezpečnosti OSN se deklarovalo, řekněme, určitě drobné ochlazení vztahu s Izraelem, Izrael byl donucen, a to je to, co jsem říkal na začátku, že se vlastně, byť dosáhl vojenského vítězství, musel nakonec některých těch území vzdát, takže politicky to byla buď remíza, nebo nevím, to by asi museli posoudit vojenští experti, ale byla to remíza, řekněme, pro Izrael politicky, on musel taky v některých věcech politicky ustoupit, slevit, a to samozřejmě potom plus ten určitý problém s těmi petrodolary vedlo k tomu, že arabské země zmírnily ten tlak, zmírnily ho Spojené státy, a nakonec víme dobře, že to vyvrcholilo, myslím, 1978 mírovou dohodou mezi Egyptem a Izraelem, mezi Menachemem Beginem a Anvarem Sadatem. Anvar Sadat za to možná potom zaplatil životem při atentátu, tuším v roce 1981. Takže to usmíření, které v podstatě, dá-li se to až tak nazvat, ten řekněme relativně pozitivní vztah mezi Izraelem a Egyptem nebo určitý stabilizační prvek mezi Egyptem a Izraelem vlastně existuje dodneška v tom území.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Anvar Sadat, tehdejší egyptský prezident, byl vlastně iniciátorem myšlenky toho ropného embarga.

Richard HINDLS, ekonom:
Myslím, že dostal dokonce Nobelovu cenu stejně jako Menachem Begin.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ukázal ropný kartel, pane profesore, jakou zbraní může být surovina?

Richard HINDLS, ekonom:
Nesporně ukázal, protože svět se, řekněme, tou průmyslovou revolucí dostal za to období před začátkem druhé světové války, za těch řádově 30, 35 let, úplně někam jinam. Technologicky se dostal někam úplně jinam, dostal se jinam surovinově a vlastně ty oblasti nebo ty země, které poskytují ty zdroje, tak si uvědomily svoji sílu, a protože bohužel konflikty na světě jsou a konflikty na světě budou, tak každý, kdo do toho konfliktu nějak vstoupí, tak svoji sílu se pokouší tomu protivníkovi ukázat, a to se přesně stalo tady. Výrazně třeba stoupl vliv marketingu, ukázalo se, že řadu věcí je potřeba dělat jinak, prodat svoje zboží, svoje produkty už nebude tak snadné, jako to bylo v 60. letech, které měly také svoje problémy, ale trošku jiného charakteru, a ten svět se ekonomicky změnil. Změnilo se vnímání ekonomiky a jejích zákonitostí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Aktuálně jsou ceny ropy na svém čtyřletém maximu. Státy Organizace zemí vyvážejících ropu OPEC se zatím dohodly těžbu nezvyšovat. Proč jde vlastně ropa nahoru, pane profesore?

Richard HINDLS, ekonom:
Zaprvé je tady její velká spotřeba. Druhá věc, že se trošku snížily zásoby ve Spojených státech, jak jsme se bavili před chvílí, tak pochopitelně, že v tu chvíli cena ropy stoupá. Nakonec dobře se daří ekonomikám... Přes drobné výchylky a drobné problémy, které v ekonomice jsou, a možná některé skryté, latentní hrozby v ekonomice, tak těm klíčovým ekonomikám se v zásadě daří, takže nejenom ropa, ale i další energetické zdroje a další zdroje jsou zapotřebí, a to vede k tomu, že se v poslední době ta ropa vyšplhala někam na 70, 75 dolarů, ale není dávno doba, kdy stála 50, což už zase samozřejmě ohrožovalo ty země, které ropu těží a podobně. Svět je momentálně, řekl bych, na ekonomické vlně, krize existují, ale existují také konjunktury a spotřeba surovin je dneska příznakem toho, že se těm ekonomikám v zásadě daří.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Analytici očekávají, že se ta cena vyšplhá v dalších měsících nad 90 dolarů za barel, možná se bude pohybovat kolem 100 dolarů. Donald Trump, americký prezident, nedávno na zasedání Valného shromáždění OSN nedávno obvinil ropný kartel, že oškubává zbytek světa. Jak vy to vidíte?

Richard HINDLS, ekonom:
Pochopitelně, kdo vlastní něco, že potřebují všichni, tak si částečně své podmínky diktuje. Není to jenom otázka ekonomiky. Víme dobře, že Spojené státy se snaží s některými arabskými zeměmi, především se Saudskou Arábií a jinými, udržovat, řekněme, velice dobré vztahy, dá-li se to nazvat přímo nějakým dobrým vztahem, snaží se jim v některých věcech vycházet vstříc, a vlastně tím těží z toho jejich bohatství. Je ale pochopitelné, že ta hra se tady bude hrát vždycky a že ty země, které teď v současné době ovládají ropné zdroje, tak se chtějí přiživit na tom ekonomickém růstu. To myslím, že je celkem přirozené. Pochopitelně byly období, když se vrátím zpátky k těm 70. letům, říká se tomu stagflace, kdy vlastně ekonomika stagnuje, a ceny rostou, a to byl problém poloviny 70. let a pak i některých dalších období, že ceny rostou, což při nerostoucí, stagnující ekonomice je poměrně zvláštní úkaz, teď ale ekonomiky rostou, rostou i ceny zdrojů, to znamená také ropy a také je to taková přirozená odezva toho, co se teď v ekonomice děje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Od Jomkipurské války v roce 1973 se jaksi automaticky přepokládá, že jakákoliv krize, konflikt na Blízkém východě se odrazí na skokovém zvýšení cen ropy.

Richard HINDLS, ekonom:
Ano, to fakticky funguje velice přesně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když se vrátím k těm všem největším světovým krizím všech dob, Černý pátek, Jomkipurská válka, hypoteční krize, od té uplynulo přesně 10 let a ostatně řecká krize z roku 2012, vidíte tam určité podobnosti a odlišnosti?

Richard HINDLS, ekonom:
Možná, že v těch příčinách těch podobností až tolik není, každá ta krize má svoji nějakou genezi, svoje vlastně těhotenství, ale řekl bych, že jsou si spíš podobné v těch důsledcích než v těch příčinách. V těch důsledcích je to obvykle rychlý pád akcií, zchudnutí velkých podniků, zchudnutí těch bohatých, ještě možná větší zchudnutí těch chudých, zpomalení tempa ekonomického růstu, případně nárůst některých ekonomicko-politických problémů ve světě a podobně. Ale ty příčiny jsou velmi různé, ty se podobají jenom částečně, v těch důsledcích je ta podobnost větší, ale v těch příčinách ta podobnost úplně velká není, a proto je tak těžké ty krize předpovědět. Když se podíváme na 1929, 1930, to byla typicky krize z nadvýroby, z nafouknuté bubliny cen akcií tenkrát ve Spojených státech nebo na Wall Streetu na newyorské burze. O roku 1973 jsme hovořili. Když se podíváme na hypoteční krizi, o tom jsme hovořili před měsícem, tak tam zase už tomu přecházela bublina na technologických akciích kolem roku 2000, 2001, která potom splaskla a přelila se, řekněme, do velmi komplikované situace v poskytování úvěrů. Ve Spojených státech obecně často ty akciové problémy jsou citelným faktorem pro krize, protože ve Spojených státech se říká, že zhruba tři čtvrtiny, možná čtyři pětiny domácností mají část svých úspor uložených v cenných papírech nebo v podílových listech. To v Evropě úplně obvyklé není, není to obvyklé ani u nás. A tak se stalo to, co se stalo. Nejenom Černý pátek 1929, ale také Černé pondělí 1987 a podobně. Možná i ta technologická bublina kolem roku 2000, o které si já myslím, že byla prapříčinou nebo jednou z prapříčin i té hypoteční krize. Pak jsme se bavili o řecké krizi, to výrazně ovlivnilo Evropu, asi především Evropu, dluhová krize, ale možná bychom neměli zapomenout ani na krizi východoasijských tygrů – Korea, Thajsko 1997. Ale ty příčiny byly velmi odlišné, zatímco důsledky těch krizí jsou si velmi podobné, ztráta bohatství, ztráta výkonu ekonomiky a podobně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jaké jsou hlavní příčiny krize italské ekonomiky, která by nás asi měla hodně zajímat? Jde o třetí největší ekonomiku Evropy.

Richard HINDLS, ekonom:
Když se podíváme kolem sebe, tak teď je to možná trochu nadsázka, co řeknu, ale italské problémy, problémy třeba italských bank a teď nově i návrhu státního rozpočtu, jak ho připravila ta dvojice politických stran, které vedou v Itálii dneska politickou scénu, ta možná ohrožuje Evropu ještě možná o něco více než ta řecká krize. Itálie má 61 milionů obyvatel, je to třetí nebo čtvrtá největší ekonomika v Evropě, Řecko se nějak vymanilo, vymanilo se částečně Španělsko ze svých problémů – výrazně, o nějakých 10 procentních bodů, snížilo nezaměstnanost, zatímco v Itálii se stále nezaměstnanost pohybuje na dvouciferném čísle. Italské banky jsou zatíženy velkým množstvím špatných úvěrů. Před rokem se říkalo, že třetina špatných úvěrů v eurozóně patří italským bankám nebo je drží italské banky, to je vážný problém. Stát zasahoval do fungování bank, teď se do toho ještě přidala, i když se to trochu oslabilo, turecká lira, která je hodně navázaná na italské banky, takže italské banky se musely potýkat nebo stále se ještě potýkají s tureckými problémy. Do toho je vysoký schodek, který je 130, 132 % nominálního HDP, a to je po Řecku druhý největší schodek v Evropě. Teď schodkový rozpočet zhruba na úrovni 2,4 nominálního HDP, což může v Itálii zase zvýšit cenu dluhopisů, přivést ji do nárůstu dluhů nad to číslo, které jsem tady říkal, a podobně. Takže Itálie je vztyčený prst evropské ekonomiky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak se na té celkové situaci promítne to, že bude zaveden od ledna 2019 základní příjem pro chudé Italy, a to ve formě nějaké, řekněme, karty, na kterou budou tu částku lidé dostávat? Co to bude vůbec znamenat pro výdaje italské ekonomiky?

Richard HINDLS, ekonom:
V Itálii se dostaly k moci netradiční strany. Jedna z nich se jmenuje Liga a druhá Hnutí pěti hvězd. To jsou politické strany, které přišly s poměrně výrazným populistickým programem, který zahrnoval například to, co jste teď říkala. A to, co se teď odehrává při schvalování státního rozpočtu v Itálii, interpretují tyto dvě strany jako věc, která je plněním předvolebních slibů. To samozřejmě Italům může znít dobře, protože naházeli hlasy těmto dvěma stranám, méně dobře už to zní evropským lídrům a samozřejmě v budoucnu to možná bude znít hůře i italským občanům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nicméně odhaduje se, že chudých lidí, lidí, kteří žijí v absolutní chudobě, je v Itálii přes pět milionů, což představuje 8,4 % populace.

Richard HINDLS, ekonom:
To, co se italská vláda nebo politické elity v Itálii teď snaží jaksi dostat do pohybu, je to, že se snaží těmto vrstvám pomoci třeba definicí nejnižšího příjmu a podobně, ale může se stát, že teď to bude rok nebo dva fungovat a potom se ukáže, že to nefunguje. Itálie teď narušuje to, čemu se říká pakt stability a růstu v Evropě, to jsou tlaky na rozpočtovou disciplínu a podobně. Ozvaly se hlasy v Itálii, že euro je něco, co v tuto chvíli nepotřebují, i když jsou to zatím hlasy spíše ojedinělé, takže Itálie možná dneska něco vyřeší, ale za dva roky už s tím bude mít problém. A pokud se podíváme ještě na fungování italských bank, pokud se podíváme na stále velké ekonomické rozdíly mezi severem Itálie a těmi ostrovy dole nebo tou jižní botou ve tvaru Itálie, tak to všechno může Itálii dostat do velmi komplikované situace. Navíc teď se ukáže, jak je silná Evropa, protože ona se bude muset jejich rozpočtem zabývat, myslím, že asi za 10 dní, eurozóna, a tam se ukáže, jak jsou rozdány karty, jak jsou nastaveny síly, nakolik se možná podaří nebo nepodaří s Itálií na něčem dohodnout, protože to všechno může ohrozit tu Evropu. Itálie není dneska neproblémová země.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nebo nějaký stabilizační faktor, obráceně. Jak se podle vás Itálie může vymanit z těch problémů, které jste popsal?

Richard HINDLS, ekonom:
To teď bude velmi obtížené, protože na jedné straně byly nedávno volby. V Itálii jsou volby, až bych řekl, kriticky často, zřejmě ten volební systém je tak nastaven. Vyhrály strany, které dříve nebyly tak etablovány a dostaly se díky svým volebním programům jaksi do centra pozornosti. To pochopitelně bude ztěžovat tu vyjednávací pozici eurozóny a na druhé straně Itálii, protože tam ta dohoda jaksi úplně snadná nebude na tom, aby se něco v tom rozpočtu změnilo. Teď se možná už italské vládě bude obtížně couvat, protože rozpočet je víceméně venku, jeho parametry jsou víceméně známy a EU se bude muset k tomu nějakým způsobem postavit. Do toho jim ještě přišlo Turecko, což také není úplně jednoduchá záležitost. Sám jsem trochu zvědav, jak toto dopadne, protože ty ostatní země s tím nemají velkou zkušenost. Rok 2011, 2012, 2013 fiskální krize, krize fiskální nedisciplíny v Evropě, a do Itálie se přenesla... I když paradoxně to číslo 2,4, deficit státního rozpočtu vůči nominálnímu HDP, je v podstatě v Itálii pod hranicí maastrichtského kritéria, kde jsou tři procenta. Jenomže při těch 130 % dluhu další zadlužování už může být opravdu problém.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Známé jsou parametry našeho českého státního rozpočtu. Jak ho hodnotíte?

Richard HINDLS, ekonom:
Český státní rozpočet se dostal do situace, kdy je také zadlužen, možná o něco horší je situace v tom, že i v těch dalších dvou letech střednědobý výhled nemá až takovou závaznost, jako má příprava aktuálního rozpočtu pro rok 2019. Tam si myslím, že asi opravdu plánovat dlouhodobě expanzi, plánovat dlouhodobě deficit úplně dobré není. My jsme v dobrých hospodářských podmínkách, i když už teď vidíme, včera Statistický úřad upřesnil, číslo růstu HDP, že začínáme zpomalovat, to se dalo celkem čekat a zřejmě to nebude poslední zpomalení. Tak z tohoto pohledu možná těch 40 miliard možná bude trochu hodně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Profesor Richard Hindls, emeritní rektor Vysoké školy ekonomické v Praze a jeho názory. Děkuji vám za to.

Richard HINDLS, ekonom:
Děkuji pěkně a hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ten přeje i Zita Senková. Těší se na zítřejší vydání s profesorem Jiřím Hlaváčem. Dobrý den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.