Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík – 4. prosince 2019

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem pořadu Jak to vidí je dnes spisovatel Pavel Kosatík. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Přeji dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor:
Jak se Vám líbí nové studio Dvojky? Dneska poprvé.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Je to úžasné, někdo říkal, že to tady trošku připomíná sovětskou nebo současnou ruskou televizi, tak doufám, že duchem budeme jinde než oni tam.

Vladimír KROC, moderátor:
To věřím. Příjemný poslech Vám přeje Vladimír Kroc. Jak to vidí Pavel Kosatík. Před deseti lety vyšla Vaše kniha Sám proti zlu, což byl životopis Přemysla Pittera. Mohl by jste připomenout tohoto protestantského myslitele, chtělo by se říci dobroděje.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Ale já v podstatě vysvětlím, proč nechci připomínat nějakou deset let starou knížku.

Vladimír KROC, moderátor:
Já bych to byl vysvětlil, proč se na to ptám.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Pardon. Přemysl Pitter, myslím si, že to byl velice významný a zároveň svým životem neokázalý Čech 20. století, byl to velmi silně křesťansky orientovaný muž, který těžiště své práce orientoval do sociální oblasti, především do péče o bezprizorní děti, které za První republiky, kde bylo to těžiště té jeho práce zdejší, bylo velmi mnoho, vybudoval několik institucí, které o ty děti pečovaly, nejznámější z nich je Milíčův dům, který na Žižkově dodnes stojí a který Pražáci znaj.

Vladimír KROC, moderátor:
No potom i po válce, dál pomáhal zejména zase bezprizorním dětem.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
A to je ten důvod, proč mě to jeho jméno v těchhle těch dnech napadá, podívejte, já se snažím nikdy nechodit naštvaný veřejným děním nebo nějakými zprávami, protože si myslím, že po ránu tady tento pořad není od toho, aby šířil nějakou kyselinu sírovou, spíš se snažím vždycky přijít s něčím dobrým, ale když čtu nebo slyším ty pořád nové a nové zprávy o tom, kde ta vláda nebo naše exekutiva odmítá se vůbec zabývat tématikou uprchlíků jakkoli a kdy se vlastně už z toho stává takový jakoby fetiš, jako kdybychom se triumfovali v tom, že my teda opravdu vůbec, ani jedno to dítě, jako k nám nepřijmeme, mě to připomíná, byly takoví, myslím, že odboráři ze starého režimu měli takové heslo: "Ani muže ze závodu, ani haléře ze mzdy." Tak takové ty tvrdé hesla: "Neustoupíme ani o milimetr." A my přitom za ten exodus těch lidí tam, jsme spoluodpovědní v několika rovinách, například v té, možná už jsem to tady v tom pořadu říkal, a trvám si na tom, my jsme jeden jako z velmi výrazných exportérů zbraní, právě tady do těch krizových regionů a dlouhodobě tam ty zbraně vyvážíme a dlouhodobě pozorujeme, že oni tam ty naše zbraně používají, a především taky teda k vyhánění civilistů, čili my jsme tak jako trošku v tomhletom, nejslušnější slovo je asi nevkusní, když vlastně my spolupůsobíme tam ty konflikty nebo pomáháme těm diktátorům nebo těm odporným režimům, aby ty lidi vraždili, no a pak když oni logicky odtamtud prchají, no tak my jim zabouchneme dveře, tak v tom se chováme hnusně. No a ten Přemysl Pitter v tomhletom byl přesně opačným případem a proto to jeho jméno tedy připomíná, pokud by ho lidi neznali, tak jenom ať se o něho třeba nějak začnou zajímat, nebo ať si aspoň vygooglujou, to je člověk, který v roce 1945, kdy touto zemí také vanuly ty nejdivočejší vichry, už teda bylo po skončení druhé světové války, ale nastalo, jak už dnes víme, osvobození, ale prostě vystřídání jednoho špatného režimu druhým, omnoho lepším, no tak on v té době, podoben Nicolasu Wintonovi, který kdysi spasil těch téměř 670 českých dětí, zachránil před nacisty, tak ten Pitter podobným způsobem se postaral o víc než 800 dětí, a ne českých našinců, vlastenců, těch, tam bylo pár také, ale až v té poslední vlně, ale on se hlavně jako zajímal o osudy německých dětí, poněvadž chodil po pražských ulicích, viděl, jak tady upalují vojáky wehrmachtu, jak je linčují a takové, takže jako většina, víc než polovina tady z těchhletěch dětí, o které on se postaral, byly děti Němců, pak velkou část tvořili děcka židovské, které přivezl z Terezína, kde byly bez rodičů, byly to sirotci a o které se během následujících dvou let postaral tak, že jim našel prostě buďto nějakou náhradní péči a nebo příbuzné v Izraeli a ty děcka, ještě zavčasu, před rokem 1948, dokázal odlifrovat do Izraela.

Vladimír KROC, moderátor:
Co jste myslel tou společností, ve které to chce notnou dávku osobní odvahy, nahlas a veřejně říct, že pomáhat bychom měli, a že bychom měli pomáhat i uprchlíkům. Kde se to vzalo?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já nevím, prostě nějak se ten veřejný diskurz tady u nás, v těch posledních letech zamotává, i když zase nechtěl bych paušalizovat, ona jak kde, jak kdo, já si myslím, že jako mezi obyčejnými lidmi nebo tzv. dole, že je mnohem víc normality než nahoře, že tady tyhlety špatné věci přicházejí od těch politiků, od té současné vládní garnitury.

Vladimír KROC, moderátor:
To jsem se chtěl ptát, pardon, kdo je na vině, jestli politici, populisté?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No já bych řekl, že populisté, poněvadž oni jako, pro ně je tohleto ta nejsnadnější karta jak se blýsknout, oni řeknou, že sem teda nikoho nepustí, což může někomu připadat, že se to podobá činu, ono se to nepodobá ve skutečnosti, to je spíš nečinnost, poněvadž.

Vladimír KROC, moderátor:
Ale oni mají možná pocit, že to chceme slyšet.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No tak já ne a Vy také ne, takže, a takových nás podobných je, oni si ti populisti nahoře, s těmi populisti dole, oni si prostě takhle slouží nebo hrajou spolu takovou hru, kde jeden druhému chtějí dopřát to, o čem předpokládají, že ten druhý chce slyšet, ale politik se nikdy takhle by neměl chovat, politik tam není pro to, aby nám odezíral ze rtů naše nejtemnější pudy a snažil se jim poshovět, ale ten má řadu i morálních povinností, je tady zodpovědný za duševní stav tady té pospolitosti a to, co se shora do té společnosti pumpuje, to tomu člověku nikdo neodpáře, to si prostě sebou vezme do hrobu, pokud tady za ním zůstane jenom zlo, pláč a skřípění zubů, a to, obávám se, u řady politiků současných se stane.

Vladimír KROC, moderátor:
Jak ty věci, to, že je potřeba pomáhat, vysvětlovat těm, jejichž obavy vycházejí řekněme z neinformovanosti, z neznalosti, a snad ne tedy z okoralého srdce.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já si myslím, že jako vždycky pomáhá konkrétnost, to znamená já obdivuji každého z lidí, za prvé, kteří tam tedy jezdí, a těch lidí je dost, jsou to nejrůznější váleční zpravodajové, fotografové, lidi, které Vy tady také často, pokud vím, zpovídáte, a kteří přinášejí očitá svědectví, protože přes ta média někomu to může připadat nevěrohodné, ono to často nevěrohodné je, a já taky nechci být závislý jenom na tom, co se mediálně z těch zemí jako podává, čili jako kdokoli kdykoli je schopen promluvit o tom, co tam zažil, co tam viděl, a s jakým utrpením se setkal, tak to má cenu zlata, a teď v předvánoční čas všichni jsme zahlcováni v poštovních schránkách informacemi o tom, jaké děcka zase dostávají na frak a živoří a jako každý o tom ví, co si budeme povídat, jako nikdo nemůže tvrdit, že by nevěděl o případu, kde jako není prostor pro tuhletu pomoc. Tak minimálně když se pošle, babička, nevím, jestli může poslat stokorunu, ale dospělý člověk, který vydělává, tak tu tisícovku by měl být schopný, aspoň tu tisícovku prostě z té kešeně upustit.

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem je dnes spisovatel Pavel Kosatík. Žijeme v době, kdy už zaujme jenom excentrické vystupování, hodně se diskutuje o tom, co předvedl starosta městské části Praha - Řeporyje Pavel Novotný v ruské televizi, když pomineme formu, není to tak, že do propagandisticky laděného pořadu evidentně vpašoval proruského diváka, možná šokující pravdy?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já to tak vidím, nepochybně, myslím si, že i kdyby byl důvod takhle vystupovat v tomhle pořadu, jakože není, tak že by to šokovalo kohokoli, a já, ne, že bych tomu propadal beze zbytku, ale mě se na něm líbí, že absolutně nemá mindráky, víte, že je to takový ten tvrdej ofenzivní způsob, který si nebere servítky, já znám i řadu jeho vystoupení, čili mám ho zařazeného v kontextech jako chlapa, který, i když tak nemusí působit, tak to má v hlavě srovnané velice dobře, a tam to trefil, že prostě atmosféra toho pořadu, a vůbec, té společnosti v posledních letech, tak, jak se vyvíjí, je velice pozérská, to, co oni si o své současnosti, ale i minulosti namlouvají, tak se pravdě podobná velice málo, no a on jim to jako ten císařský šašek prostě zasadil mezi oči, řekl jim, že ten jejich král je nahý, byť dejme tomu na marginály, která se týká jenom okrajového problému, ale jak jsme z těch reakcí viděli, tak oni to velice rychle pochopili.

Vladimír KROC, moderátor:
Zaslouží si vlasovci pomník v Praze?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já jsem přesvědčený, že ano, protože je jich tady ty zhruba tři stovky nebo nevím teď kolik přesně.

Vladimír KROC, moderátor:
Prý snad i víc.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No, a mají jenom ten hrob a hrob a pomník je přece jenom rozdíl, čili já jako cítím jakousi povinnost, aby se tohleto dalo do pořádku.

Vladimír KROC, moderátor:
Vyvolalo to docela poprask, ale možná jenom na tuzemské scéně, nemá pravdu Pavel Novotný, když říká, že ve skutečnosti Řeporyje ani Praha, dokonce ani Česko, Rusko nezajímají, že jsme jim, jak se říká ukradení, jenom ukazují svaly.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Já bych, těžko říct, abychom nepřecenili svůj vlastní význam, ale mě se naopak zdá, že oni se o dění tady u nás zajímají dlouhodobě, kdo ví, jestli vůbec byla, třeba v těch 90. letech chvíle, kdy ten zájem jejich o nás vyprchal, oni tam dlouho byli jako ve vnitřní krizi, velké, Jelcinovské, a v tehdy to vypadalo, že už od nich máme navždy pokoj, ale když jsem o tom pak dodatečně přemýšlel, tak si myslím, že to bylo jenom naše neporozumění, že ty tajné služby prostě nás z toho hledáčku nepustili nikdy, to oni takhle nedělají, a my jsme pro ně, myslím si, naopak velice zajímavým cílem, v tom smyslu, že ve vztahu k Rusku jsme tradičně, a máme to v jakémsi národním genotypu, po desetiletí, ne-li staletí, tak jsme labilnější než dejme tomu Poláci, máme jiné zkušenosti, méně drsné s Rusy, řada lidí si to idealizuje, i když zase to, co se stalo třeba v srpnu 1968, tak nelze odestát, takže hodně lidí tady má takový měkký podbřišek ve vztahu k tamnímu režimu, a to oni nepochybně cítí a velmi dovedně s tím pracují, tak to vidíme, tak to vidí každý a denně téměř.

Vladimír KROC, moderátor:
Podle, nebo Pavel Novotný podle rozhovoru pro deník N má čisté svědomí, že nijak nezasahuje do zahraniční politiky, což by mu nepříslušelo, protože se podle něj nestane nic, v reakci, co si o tom myslíte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Nevím, jestli teď přesně o tom je v duchu otázka, ale proč by se jednotlivec nemohl vyjadřovat k zahraniční politice? Tohle právo má každý občan, určitě nám to vláda nebude snad zakazovat nebo, to by bylo absurdní ne?

Vladimír KROC, moderátor:
Jaké jsou Vaše osobní zkušenosti s Ruskem, nebo zeměmi bývalého Sovětského svazu? Já vím, že tam poměrně pravidelně cestujete.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No zase to souvisí s tím, co jsem říkal před chvilkou, já si myslím, že tyhlety věci, pokud se ten člověk chce orientovat, a to téma ruské pro nás je a bude hodně důležité a podstatné, tak pokud tomu chce rozumět, tak musí to vnímat konkrétně, což předpokládá teda číst hodně, a zase, záleží co, nestačí weby nebo nějaké internetové informace, aspoň teda knihy, protože kniha přece jenom, když to dneska není v módě a spousta lidí cítí bolení hlavy už když jenom přijde do knihkupectví, tak kniha je takový jakoby, je to závažnější vztah mezi pisatelem a čtenářem než když je to jenom rychlý článek. Tam opravdu jako velice rychle můžete proniknout do duše toho, kdo k vám promlouvá, a kolikrát už na desáté stránce zjistíte, jestli to s váma koulí vážně nebo jestli je to nějakej pokrytec, takže jako knihy jsou vodítkem pro ty, které nebaví cestování. No a ty, kteří to cestování jen trochu snesou, tak těm bych si dovolil doporučit, aby tam jezdili, protože vidíte, já nejsem takový světoběžník, jako třeba fotograf Standa Krupař, kterého obdivuji za to, jak křížem krážem jezdí po Sibiři a kam všude se dostane, k lidem, kteří jsou nám mentálně ještě mnohem dál než Putin a to evropské Rusko, o kterém se tady především bavíme. Tohle já například z časových důvodů nedávám, ale mě baví jezdit do té evropské části, pozorovat to a jezdím tam už vlastně od konce 80. let, kdy jsem se náhodou připletl do nějakého jako náhradního, do nějakého svazáckého zájezdu a zažil jsem tam bizardní zkušenosti za toho Gorbačova, to vždycky připomínám, že tehdy jsme si odtamtud vozili prostě angloamerické elpíčka, koupili jsme si tam třeba v roce 1988 Kunderův Žert v angličtině The Joke, vydání americké, protože tam to na Kalininově prospektu tehdejším, tam to měli na pultě, což tady neexistovalo, takže dodnes to mám, ještě s tím štemplem v azbuce, že to stálo, nevím kolik 4-5 rublů nebo co no, takže to byly doby, kdy v Rusku jakoby na chviličku byli dál, ale už tehdy tam bylo možné pozorovat to, co si myslím, že tvoří jakousi konstantu té společnosti, víte, oni, teď zase, aby to nebyla nějaká ta paušalizace, oni v čemsi jsou jako děti, takoví, že jsou schopni se Vám otevřít se vším všudy a možná za tím ani nic není, pozvou Vás domů, začnou Vás hostit, a v jakési rovině té slovanské pospolitosti, která možná nemá vysoká intelektuální patra, ale přesto je na něj spoleh, tak Vás nezraděj, nebo dá se s nima prostě ve velice široké škále komunikovat, no a pak tam často nastává ten zvrat, a to nejenom u teda těch lidí, kteří se zaprodali těm ošklivým nejrůznějším službám, které tam vládnou, ale i u prostých lidí, takový ten zvrat, kdy se to najednou zvrhne v tak strašné násilí, které tady naopak jako, mimo nějaké naprosto extrémní situace, nezažijete, tak tam je to možné zažít jako během okamžiku, tu proměnu dne v tu tmu, a já bych to ilustroval třeba i na kinematografii, jsou filmy, které možná i většina posluchačů bude znát nebo měla by znát, protože myslím, že už i v televizi třeba dávali film Leviatan, což je přesně případ tady o tomto, to je příběh muže, který má barák, naneštěstí v místě, kde místní oligarchové potřebují postavit něco, nevím co no, takže on to napřed bere, to soupeření s nimi jako vtip, protože ty lidi zná, všichni se léta kamarádí, takže si myslí, že přátelství dál bude pokračovat, no a postupně to graduje, graduje, začnou se vytahovat bouchačky, pak jsou nějací mrtví a tak, nakonec přijede bagr, rozhadruje mu ten barák a zjistíte, že jako pod povrchem té dětské hry jako celou tu dobu bylo to strašlivé zlo a že vlastně to zlo tvoří tu podstatu věci, zlo si všichni nějak neseme sami v sobě, nikdo se nerodí dobrý, ale tam v té společnosti, která je velice málo strukturovaná, kde jsou si všichni ještě mnohem víc rovni než my tady, k mé nespokojenosti, tak oni tam tady na tohleto dojíždí hodně.

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem je spisovatel Pavel Kosatík, Václav Havel říkal, že Rusko neví, kde začíná, kde končí. Odkud se podle Vás bere jejich imperiální komplex?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Kéž by to věděli oni sami, pak by s ním byli schopni pracovat, no tak ty kořeny jsou asi v té úžasné expanzi, s jakou se ta říše rodila, já to teď z hlavy neocituji přesně, ale v různých knihách se uvádějí různé šílené údaje, že po staletí oni se rozšiřovali tempem, já nevím, 150 nebo kolik čtverečních kilometrů denně, já nevím, kolik je to hektarů za vteřinu, ale prostě je jasné, že to je jakoby ta územní exploze. Možná se to dá srovnat, když pomineme nějaké starověké civilizace, tak jedině s americkým dobýváním západu, kdy v tomhletom si, ty země jsou teda pozoruhodně podobné, šlo to tedy na opačné světové strany, ale podobně důsledně, podobně nekompromisně, a je zvláštní, k jak rozdílným důsledkům se oba ty systémy dobraly, že teda jako váha lidského života v tom západním světě, nebo v té Americe, ať už jsou dnešní proměny Ameriky jakékoliv, tak je úplně jiná než v tom Rusku, kde ten lidský život váží až děsivě málo.

Vladimír KROC, moderátor:
Když nás nemůžete milovat, budete nás aspoň nenávidět. Píše ve své knize Cesta k nesvobodě Timothy Snyder. Je to opravdu převažující pocit v ruské společnosti, myslíte?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
To bych si netroufal říct, a pevně doufám, že ne. Ani snad právě ten řadový Rus nebo normální člověk neuvažuje, ale řekl bych, že pan Snyder tam velmi trefil nebo je to jedna z metafor, které on si v té své poslední knize vytvořil a jejíž prostřednictvím, podle mě velice trefně definuje vládní politiku Putinovskou. Takže oni skutečně se, víte, ty vztahy Ruska a Evropy, to jsou dějiny jako ne stýkání a potýkání, ale neustálých jejich pokusů o dohánění. Masaryk ne nadarmo ten svůj klíčový někdejší spis, nejlepší knihu, kterou kdy napsal, tak nazval Rusko a Evropa, to znamená není to totéž, je v tom rozdíl, je mezitím, dokonce se dopouštěl takových vět jako je Rusko je čím Evropa byla, to ještě teda zesiluje, že vlastně jako kdyby byli odsouzeni k tomu zpoždění, což je diskutabilní, ale jak jste se ptal, abych Vám neutekl z otázky.

Vladimír KROC, moderátor:
Jestli je to převažující pocit v ruské společnosti? To, že by chtěli být takoví, ale když je nebudeme milovat, tak je budeme aspoň nenávidět.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
A oni prostě za těch cárů a i za těch některých stranických vůdců bolševických nebo komunistických, tak oni velice usilovali o to dohnat a předehnat, vždyť to pamatujeme, to byla ideologie, kterou jsme s nimi po desetiletí museli sdílet, no a za toho Chruščeva nebo za koho, za Brežněva možná chviličku, to vypadalo, že se jim to snad i možná daří. No a výsledkem tedy byl ten totální propad, to nadzření Gorbačovské, že teda ani náhodou se nic podobného nezdařilo, no a oni to pak ještě nějakou chvíli vyhodnocovali, no a došli zřejmě tedy k názoru, že pokud nejsou oni dohnat nás, a podobat se nám, tak že alespoň nás, jako západ, nebo jako neruské společnosti, srazí zpět na tu svou vlastní úroveň, tak proto to tady rozvracejí a dělají co můžou, abychom se tady v tom zmatku pomlátili co nejvíc mezi sebou.

Vladimír KROC, moderátor:
Nevím, jestli je to z našeho rozhovoru zřejmé, ale já vím, že Rusko má, a Rusy máte rád, že tam jezdíte rád. Čím je pro Vás třeba fascinující Petrohrad?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Podívejte, Petrohrad je fascinující jako ten grandiózní, to vyvrcholení grandiózního snu, právě o tu Evropu, když tam jste, a je úplně jedno v jakém ročním období, tak si uvědomíte, že zakládat metropoli, v takovém teritoriu, v takových zeměpisných šířkách a tak dále, že vyžaduje nejenom odvahu, ale že je taky projevem záměru být té Evropě co nejblíž jak to jde, a tam oni se skutečně pokusili o něco, samozřejmě dělali to ne vždycky šťastným způsobem, oni ten západ možná do sebe nenechávali tolik vstupovat jako spíš vnějšně ho napodobovali, něco podobného jako jiným trošku způsobem se pokouší dneska dělat Čína, takže oni si jako osvojovali kulturu, ale ne ten vnitřek, ten demokratický obsah té kultury, spíš ten vnějšek, ale přineslo to ty neskutečně, ty obrovské úspěchy ruského umění, literatury a tak, kterými se může pyšnit málokterá literatura, kultura, jako dodnes platí, že pokud ty staré Rusy čtete, tak nepromarníte čas, o dnešku, o dnešním Rusku, ale i Česku, a dnešním člověku, se z Čechova dozvíte téměř všecko, to nestárne, to neříkám nic neznámého nebo nového.

Vladimír KROC, moderátor:
Začal advent, blížíme se konci roku, budeme bilancovat, nevím, jestli jste měl čas uvažovat o tom, co Vám do budoucna dává naději?

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Tak naději, o té by člověk asi ani uvažovat nemusel, nebo neměl, tu by měl mít, doufám, tak kdyžtak nějak strašlivě bilancovat, to jsem zatím nestihl, ale uvědomil jsem si, že pro mě v tom letošním roce opravdu bylo podstatné to, co namátkou Milion chvilek, ale i iniciativy, v tomhle roce provedly, ani ne tak se společností, tam se teprve ještě ukáže, k čemu to povede, ale s leckterou myslí leckterého jednotlivého člověka. Já jsem fakt poznal dost lidí, kteří si v tomhletom roce začali víc věřit v tom smyslu, že začali cítit tu občanskou odpovědnost tedy za tu zem, že prostě nejsme ti poddaní, nejsme ti otroci, jak by si ta vláda, bohužel, současná, přála, kteří svou občanskou povinnost plníme jenom tím, že někoho zvolíme a pak držíme huby, ale kteří vykonávají to své občanské poslání nepřetržitě celou dobu, i mezi tím, kteří prostě, kterým to nedá, kteří jsou prostě aktivní a v klidu aktivní, no tak v tomhletom mě ten letošní rok fakt naplnil velkou nadějí.

Vladimír KROC, moderátor:
A co Vám ji bere, nebo nevím jestli naději, ale třeba ten optimismus.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
No bere mi ji ten populistický protipól toho, kolik lidí, a to je celosvětový problém, jsou to dva zrcadlově obrácené pohyby, jsou lidí, kteří z té nirvany jsou schopni se vynořit ven, o těch jsem teď se snažil zmínit, a pak jsou ti, kteří jako s chutí se tomu podávají, protože v tom konzumentském světě, ono to po Vás vlastně nic nechce, jenom aby jste jedl, pil, koukal na televizi a trošku poslouchal, a přežijete víceméně. No a já jsem teď nedávno konečně viděl vynikající film, který pokud by posluchači neznali, bych si opět troufal doporučit, je anglicky, jmenuje se Brexit: The Uncivil War, což neznamená neobčanská válka, ale spíš hnusná válka, jak bych si to troufal přeložit, nebo ošklivá válka, a je to o brexitu, ale ne o tom, co teďka s ním zažíváme, tady ty definitivní dopady, ale o tom referendu z roku 2016, jestli se nepletu, jak to bylo, a je to příběh fiktivního člověka, který dostal za úkol, aby vymyslel kampaň takovou, aby ti lidi, kteří nikdy k volbám nešli, tak aby k nim přišli, a aby udělali to, co od nich ti brexitéři žádají, a je tam přesně popsaný ten mechanismus, jak se zrodilo to heslo: "Chceme zpět kontrolu." To znamená věříme, že kdysi to bylo skvělé, nostalgicky na to vzpomínáme, a žádáme to zpátky, máme mravní nárok žádat zpět to, co už jsme kdysi měli, a tady toto obrněné heslo, které bylo light motivem té kampaně, tak udělalo z těch brexitérů vlastně neprůstřelnou skupinu, a vlastně díky tomu to vyhráli. A v přeneseném smyslu podobný způsob manipulace existuje i v jiných zemích, a i u nás to vidíme, no, takže tohleto mě děsí, no ne děsí, ale je mě líto každého člověka, který tomu propadá, poněvadž tím neslouží sám sobě a své svobodě.

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem pořadu Jak to vidí byl spisovatel Pavel Kosatík. Děkuji. Na shledanou.

Pavel KOSATÍK, spisovatel:
Děkuji také a také na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor:
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Vladimír Kroc.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.