Přepis: Jak to vidí Markéta Pilátová - 15. května 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Hostem dnešního ‚Jak to vidí‘ je spisovatelka a publicistka Markéta Pilátová. Dobrý den, vítejte.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pozornost zaměříme například na tajemství úspěchu české literatury v zahraničí nebo také na jedno pozapomenuté období československé historie. Inspirativní poslech. – Vítám vás opět v ‚Jak to vidí‘ na Dvojce. Brazílii, kde žijete a pracujete už několik let, jste na pár dní vyměnila tentokrát za německé Lipsko, kde jste se zúčastnila tradičního mezinárodního knižního veletrhu. ČR, respektive naše literatura, byla letos jeho čestným hostem. V saské metropoli se představilo 60 českých autorů a autorek a 70 nových německých překladů knih. Čím se vlastně ta lipská akce liší od frankfurtské?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Hlavní rozdíl je v tom, že na lipském veletrhu se ty knihy neprodávají, ale představují. Takže na lipském veletrhu si ty knihy nemůžete zakoupit, ale můžete si zajít na živou literaturu, na autorská čtení. Ten veletrh je zaměřený na autorské čtení, které je v Německu obecně velmi populární, a propaguje se tak literatura. Ale pro autory je to nesmírně vzácný veletrh, protože na ta čtení nechodí jen diváci, ale chodí tam zejména nakladatelé nebo takoví lovci talentů, a hlavně překladatelé, kteří si potom vybírají knihy k překladu. Já jsem díky lipskému veletrhu mohla proniknout, dejme tomu, na německý trh, protože na jednom takovém čtení, na které mě pozvalo tehdejší ministerstvo kultury, mě objevil překladatel Mirko Kraetsch a německé nakladatelství, které potom vydalo můj první román Žluté oči vedou domů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste nedávno absolvovala také čtecí turné po Německu. V čem podle vás tkví úspěšnost prezentace literatury vůbec?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Já si myslím, že je takové oblíbené klišé, že lidé nečtou kvůli novým digitálním médiím a kvůli obecně internetu že lidé přestávají číst. Já si myslím, že to tak není. Já si spíš myslím, že lidé se jenom jinak orientují. Třeba já to můžu cítit sama na sobě, že mám velký nárůst obliby literárních čtení jako takových, čili živé literatury. To znamená, že pro mě jsou velmi důležitá literární čtení. Čili když mě pozvou nějaká knihovna nebo kavárna i občanské sdružení... To je velice časté, že mě zvou fanoušci knih z malých měst, kam hrozně ráda jezdím, protože ta čtení jsou vždycky potom fantastická... To je cesta, jak dneska i lidé tu literaturu vnímají. Takže oni přijdou na autorské čtení a pak si třeba tu knihu koupí a přečtou. Čili ta literatura se dneska k lidem dostává trochu jinými kanály než dřív, ale zase není to taková novinka, protože ta literární čtení byla třeba v 19. století hlavní obživou spisovatelů. Například Charles Dickens jel na takové literární turné se svými knihami po Spojených státech, tam se nachladil, a když přijel domů, tak umřel. Čili ta literární čtení zažívají takovou renesanci, bych řekla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jsou rozšířená literární čtení i v zemích Latinské Ameriky?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
V Latinské Americe nejsou ta literární čtení až tak rozšířená v knihovnách a, dejme tomu, v knihkupectvích jako v Evropě, ale jsou velmi navštěvovaná na literárních veletrzích. Tam ta návštěvnost tu Evropu mnohonásobně předčí. Latinoameričané obecně mají rádi takové mega akce. Velice mají rádi právě tu živou literaturu, ale na těch veletrzích.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Květnový Svět knihy představil letos jihoamerické autory. Nakolik je podle vás v Česku známá a překládaná jejich tvorba?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Já si myslím, že na to, jak jsme malá země a malý trh, tak to obecné povědomí o hispánské literatuře, latinskoamerické literatuře je tady velké a vzniká tady velké množství překladů. A musím říct, že díky kvalitním překladatelům je ta latinskoamerická literatura velmi přítomna i u nás, i ta nejaktuálnější, nejžhavější. A ta tradice těch překladů z latinskoamerické literatury začala už za komunistů u nás v 60., 70. letech, protože u nás spousta překladatelů, kteří nemohli překládat úplně to, co chtěli, se často zaměřovala na ty latinskoamerické autory, kteří těm cenzorům zas až tak nevadili nebo jim nerozuměli. Takže u nás vycházely třeba výborné překlady brazilského autora Guimarãese Rosy nebo u nás vycházel Gabriel García Márquez poměrně záhy... A vůbec ta latinskoamerická literatura, hlavně magický realismus prostě jsou v Čechách pořád, řekla bych, velmi oblíbené.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem do českého jazyka se překládá zhruba 800 německojazyčných titulů ročně. Číslo u té latinskoamerické literatury asi obě v tuto chvíli neznáme. Jaké jsou třeba ještě čtenářské zvyklosti konkrétně Brazilců?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Typický brazilský čtenář žije ve velkém městě, v megaměstě, v Sao Paolu, v Riu de Janeiru nebo v nějakém dalším větším městě Brazílie, chodí třeba do knihkupectví, ale sám doma příliš mnoho knih nemá. Já jsem žila v několika brazilských domácnostech a šokuje mě, že třeba i středostavovsky usazení lidé, kteří mají docela hodně peněz, nemají doma třeba ani jednu knihu. Ten latinskoamerický čtenář příliš nečte, řekněme, ale na druhou stranu, jak jsem říkala, velmi rád chodí na právě tu živou literaturu a například i na přednášky o literatuře. Já třeba žiju v takovém malém městečku Batayporã v Brazílii teď momentálně, a když se tam dělá přednáška o Franzi Kafkovi nebo o české literatuře, tak je tam narváno. Čili ten hlad po té živé literatuře je velký. A potom si třeba ti lidé seženou knížky od Franze Kafky v malém rurálním městečku. Na druhou stranu brazilský čtenář velmi kupuje i knihy. Ten trh s knihami je v Brazílii mnohem vyšší. V Brazílii v menších městech neexistují třeba knihkupectví nebo se tam nikde nedají koupit kvalitní knihy. Ta Brazílie je obrovská. Když si představíte, že já třeba jsem cestovala teď do Čech a musela jsem nejdřív jet pět hodin autobusem do jednoho města, pak z toho města letět do dalšího města a pak až z toho dalšího města letět do Evropy... Takže ty vzdálenosti jsou obrovské.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Tak to přečtete i román.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
To i napíšu... Takže ti lidé jsou zvyklí kupovat si věci na internetu a kupovat si i knihy. Tak to bych řekla, že je takový velký rozdíl. A potom, když máte třeba veletrh, a myslím si, že to už můžu srovnávat, protože jsem byla na několika velkých veletrzích v Latinské Americe, na několika velkých v Evropě, tak třeba v Lipsku přijdou na ta čtení lidé, ale jsou jich třeba desítky, kdežto třeba když jsem byla na veletrhu v Kolumbii, tak ti diváci zaplní stovky míst na tom četní a přijdou i na autora úplně neznámého v Latinské Americe. Takže to je ten rozdíl, že mají rádi ten kontakt na živo s autorem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Do dramaturgické koncepce české národní reprezentace na lipském knižním veletrhu se promítlo právě i 30. výročí sametové revoluce. Jak se podle vás proměnily společnosti ve Střední a Východní Evropě od pádu železné opony?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Já si myslím, že se bohužel proměnily v tom smyslu, že takové to volání nebo touha po svobodě a potřeba cestování nebo po poznávání jiných kultur, jiných jazyků a takový ten rozhled, který třeba cítila moje generace po pádu železné opony, se úplně vytrácejí. Mám poct, že ta svoboda už se nedostává na první místo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Změnily se ty naše priority?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Že se změní ty priority... Spíš budeme raději v bezpečí, ale budeme míň svobodní... Obětujeme část té svobody raději za to bezpečí... A je tady takový ten strach z toho cizího, který jsem třeba v těch 90. letech vůbec nepociťovala. Taky si myslím, že se velmi zvýšila ta úzkost z globálního oteplování a z celkového osudu planety, což si myslím, že nebylo tolik... Ale celkově mě mrzí ta ztráta povědomí o tom, že svoboda je jedna z nejdůležitějších věcí v životě člověka.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Z čeho vycházíte?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Vycházím ze zkušenosti z komunismu. Já jsem měla 17 let, když komunismus skončil, a najednou jsem se ocitla ve svobodě. Já jsem byla přesvědčená, že úderem 18 let emigruji kamkoliv. Povedlo se mi celkem náhodou, nějakou geopolitickou náhodou, že jsem mohla zůstat ve své zemi a svobodně v ní žít. Ta svoboda pro mě vždycky byla největší priorita. A myslím si, že ta generace dnešních mladých lidí to tak úplně necítí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Třeba proto, že už v té svobodě žije?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Přesně tak, protože už v té svobodě žije. A teď člověk bude znít jako hodně starý člověk, prostě si té svobody neváží, protože nezažila tu její ztrátu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:  
Na mezinárodní knižní veletrh jste, Markéto, odvezla Hrdinu od Madridu. To je název vaší nejnovější novely. Jde o setkání veterána španělské občanské války Františka se španělskou studentkou Carmen, která pátrá po dávných osudech zapomenutých bojovníků. Proč jste si vybrala právě téma osudu českých interbrigadistů?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Já jsem o tom osudu československých interbrigadistů nevěděla vůbec nic. Studovala jsem historii a hispanistiku a na hispanistiku do Olomouce přijela taková mladá doktorandka ze Španělska, která potřebovala někoho, kdo by jí pomohl tlumočit rozhovory právě s československými interbrigadisty, které sem přijela hledat a psala o nich doktorandskou práci. A já jsem jí v tom hledání a pátrání pomáhala, pomáhala jsem jí tlumočit ty rozhovory. Carmen potom udělala neuvěřitelnou věc, že tady ty interbrigadisty, kteří ještě žili... Zařídila jejich audienci u španělského krále, který jim osobně poděkoval za jejich angažmá po boku republikánů ve španělské občanské válce. Také jim mimochodem vyběhala španělskou penzi. Takže se těmto lidem dostalo poděkování. U nás mají bohužel takový nástin, že to byli všechno komunisté a stalinisté, kteří tam bojovali. Ale když se na osudy těch lidí podrobně podíváte, tak vidíte, že většina z nich nebyla komunisty. Byli to idealisté, mladí lidé, kteří skutečně poslechli to heslo a šli bojovat za Prahu u Madridu. To bylo vlastně tenkrát takové heslo té mezinárodní mírové fronty, která chtěla zastavit postup Hitlera a druhou světovou válku. To se jim samozřejmě v tom Španělsku nepovedlo, prohráli. Mnozí z nich pak měli velmi dramatické osudy ještě dál. Někteří se vrátili do už Němci okupovaného Československa, někteří bojovali dál třeba ve francouzských legiích nebo v Anglii jako letci. Spousta těch osudů je dechberoucí, včetně třeba osudu Františka Kriegela.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co vy osobně jste si vzala z těch desítek příběhů? Co vás nejvíce oslovilo? Je to kapitola dějin, o které se až tolik nemluví.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Právě že se o ní nemluví, protože ti lidé byli vždycky nepohodlní. Buď tam odešli bojovat, vrátili se, byli pronásledováni zase fašisty, mnoho z nich se zapojilo do odboje... Po válce zase byli nepohodlní komunistům, protože bojovali v západní zemi, uměli jazyky, což se nelíbilo, nehodilo... A v šedesátém osmém spousta z nich dostala potom nějakou takovou satisfakci, dostali nějaké medaile, a když přišli Rusové, tak jim zase ty medaile byly odebrány, zase byli odejiti ze všech těch míst, které potom dostali jako trafiky... A samozřejmě potom po r. 1989 byli zase nepohodlní. Pro spoustu lidí to byli komunisté, kteří bojovali někde ve Španělsku, daleko... Takže mě fascinovala asi ta nespravedlnost, věčná nespravedlnost, dějin, která tyto lidi pronásledovala, a přitom to byli lidé, kteří nasadili krk za tu mladou republiku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vaše novela má také německý překlad Der Held von Madrid. Jak reagovali na tuto knihu? Protože vy jste ji už před tím lipským veletrhem představila německému čtenáři... A možná to můžeme srovnat i s reakcemi/přístupem českých čtenářů...

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Přesně tak. Já jsem v Německu zažila nesmírně pozitivní reakce publika, které třeba ještě tu knihu nečetlo, ale slyšelo z ní nějaké ukázky. A je velmi zaujalo to téma, protože ve Španělsku bojovala i spousta německých antifašistů. Čili pro ně je to téma. A zjevně mnohem větší téma než u nás. A padaly tam velmi zajímavé názory, po každém tom čtení proběhla zajímavá diskuze... Byla jsem nesmírně šťastná. Tady ty reakce byly hezké. Na tu knížku vyšlo několik hezkých recenzí, ale myslím si, že jsem z ní neměla tolik čtení proto, že (přesně jak jsem už říkala) tady to téma těch španělských interbrigadistů je svým způsobem poznamenáno tou dějinnou nespravedlností a spoustou takových desinterpretací angažmá těch Španěláků.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nakolik rozděluje tato dějinná kapitola, zejména občanská válka, kterou generál Franco rozpoutal pučem proti republikánské vládě v r. 1936, to současné Španělsko? Ta válka si vyžádala více než půl milionu obětí, následovala tvrdá diktatura, během které Franco likvidoval své odpůrce, a stálo to životy dalších deseti tisíc obyvatel.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Já bych řekla, že ta španělská občanská válka, i třeba v současné španělské politice, rezonuje nesmírně, ač Španělé s tím také nesmírně bojují, protože prostě to Španělsko je od těch dob, od těch třicátých let, rozděleno na takové dvě celkem nesmiřitelné poloviny. Čili na lidi, kteří bojovali na straně republikánské vlády, a na ty na straně Francových fašistů. Musíme si uvědomit, že ve Španělsku nedošlo k sametové revoluci. Tam došlo k poklidnému předání moci Franca demokratickým strukturám. Dokonce několik členů té Francovy garnitury potom ještě dlouho třeba působilo ve španělské politice. Třeba v Galicii vládl Manuel Fraga, který byl Francův ministr... Takže ta společnost s tím bojuje. S tou historickou pamětí, dejme tomu, se Španělé neustále konfrontují, neustále probíhá takový pokus o smíření... Ale mně se na tom Španělsku líbí, že tam i vedle toho nesmiřitelna, dejme tomu, probíhá velké množství výstav, velké množství takových edukativních programů, které tu společnost od toho pádu frankismu vzdělávají. Vychází tam nesmírné množství historických knih na to téma... Čili Španělé jsou s tím tématem velmi obeznámeni. Ale samozřejmě si musíme uvědomit, že tam celé rodiny byly rozdělené na fašisty a na republikány a docházelo tam k nesmírným zvěrstvům. A Španělsko má neustále panický strach z toho, že se ty běsy vyvolají znovu, že nějakým způsobem vyjdou z hrobů a něco způsobí. A můžeme to vidět třeba i na krizi v Katalánsku. Katalánsko bylo vinou Franca úplně zadupáno do země, protože to byla taková bašta republikánů... Čili ty antagonismy té občanské války se vynořují čas od času v té španělské politice a straší tu španělskou veřejnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Docela emotivně se debatuje také o tom, že z monumentu v Údolí padlých severozápadně od Madridu se má stát muzeum boje proti fašismu.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Tam je to vždycky podle toho, kdo je zrovna u vlády... Takže když byl u vlády třeba bývalý premiér Zapatero, což byl socialista, tak ten ochotně otevíral ty kauzy nespravedlnosti vůči republikánům, mj. i ty československé interbrigadisty ocenil. Ten se zase zasazoval o otevírání masových hrobů zastřelených republikánů, načež středopravicové strany ve Španělsku reagovaly velmi podrážděně na to, že otevírá hroby těch padlých a že zase vyvolává ty duchy občanské války (v tom negativním slova smyslu). A když potom je zase u moci pravice, tak zase hovoří o zásluhách Francových fašistů apod. Čas od času se nějaké takové téma vynoří. Teď se zase vynořilo, že by Franco neměl ležet v Údolí padlých.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jsme u různých historických kostlivců ve skříni, velkou pozornost poutal nedávno mexický snímek režiséra Cuaróna Roma. Jak se vám líbil?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Mně připadal ten snímek jako naprosto fantastický v tom, že shrnul v kostce Latinskou Ameriku (nebo moje pocity z Latinské Ameriky). Ten film pojednává o životě služebných v jedné takové středostavovské rodině. Je černobílý, je krásný... Dotýká se třeba tématu, které je v latinskoamerické společnosti neustále přítomné. Já sama ho řeším, protože si pronajímám vždycky pokoj u nějaké latinskoamerické rodiny, tedy krajanské rodiny, a k tomu pokoji si musím pronajmout (je to v ceně toho pronájmu) služebnou. U některých těch rodin jsou to služebné, které tam docházejí třeba jednou za týden a uklidí, tak jak u nás to bývá, ty pomocnice v domácnosti... Ale velmi často jsou ty služebné součástí rodiny. Starají se o děti, jsou to chůvy, zároveň jsou to služky, vodí děti do školy, starají se o spoustu věcí, o chod té rodiny, ale zároveň nejsou členkami té rodiny. A často s těmi rodinami jsou třeba třicet let. Zároveň mají svoje děti někde ve slumu, které vidí třeba jednou za měsíc nebo jednou za půl roku, a starají se o děti těch cizích lidí... Zároveň tam probíhá taková symbióza mezi těmi služebnými a tou rodinou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A je to vždy symbióza?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Podle mých zkušeností ano. Ale zároveň je tam ta nepřekonatelná hranice, kterou ten Cuarón velmi dobře v tom filmu dokázal vystihnout. Je to pocta jeho chůvě. On ten film vylíčil podle jejích vzpomínek... Krásně tam vystihl ten balanc, kterého lze dosáhnout, ale zároveň nelze. Velmi dobře vystihuje Latinskou Ameriku – i současnou Latinskou Ameriku, přesto, že se ten film vrací do 70. let.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Takže ten snímek je vlastně takovým zrcadlem společnosti, nejenom mexické?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Já bych řekla, že ano. Spousta mých latinskoamerických známých ten snímek přijala tak obojace... Myslím si, že ten snímek mnohem víc rezonuje v Evropě než v Latinské Americe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A není to svým způsobem, snad bych řekla, až přežitek ve 21. století, tyto služebné?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
V Latinské Americe je to otázka sociálního statutu. Jakmile se dostanete alespoň maličko výš na tom společenském žebříčku, tak si hned pořídíte paní v domácnosti, nebo někoho, kdo vám uklízí, protože fyzická práce jako taková v Latinské Americe je ostudou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A kdo pracuje?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Samozřejmě lidé v Latinské Americe pracují, ale je to něco, co... U nás to tak není vnímáno. Když máte zahradu, ať je, jak chce, maličká, tak první, co Latinoameričan/ka udělá, je to, že si najme zahradníka i na ten malinký kousek zahrádky. A velmi paradoxní situace: Když si ty služebné udělají nějaký kurz a stanou se z nich třeba sekretářky, tak první, za co vydají peníze, je to, že si pořídí služku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Platí to víceméně ve všech latinskoamerických zemích, tato praxe, svým způsobem kastovní systém?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Myslím si, že ano, že to ve většině latinskoamerických zemí takto funguje – nebo aspoň v těch, které jsem měla možnost poznat. Na druhou stranu Cuarón velmi dobře v tom filmu Roma vystihl i tu druhou stranu... Jsou to většinou dívky třeba z venkova nebo indiánky, které nemají žádné vzdělání, a jejich zaměstnavatelé jim poskytují samozřejmě mnohem lepší život, než jaký by měly v nějaké vesnici v horách nebo třeba někde na venkově. Je to oboustranný velmi komplikovaný vztah.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lze říct, že je to třeba pro ty služebné nějaký odrazový můstek?

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Ano, určitě. Často to tak je. My, kteří přicházíme z postkomunistických zemí, se na to díváme velmi kriticky, ale myslím si, že se v tom odráží ta naše zkušenost, kdy komunisté ty služebné zakázali... Sami je měli, ale bylo to takové velmi ostouzené, mít služebnou... Vnímám to tak, že kdo má dneska tu paní na výpomoc, tak o tom moc nemluví – není to tady úplně zavedená věc, která by byla společensky normálně akceptovatelná. Už je to jiné, ale přesto. V Latinské Americe je to, jak říkám, otázka statutu. Pokud nemáte paní, která vám doma nějakým způsobem uklízí, tak nemůžete na tom společenském žebříčku být nijak vysoko...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Markéta Pilátová, dnešní host 'Jak to vidí'. Já vám moc děkuji za vaše postřehy a přeji vám vše dobré. Šťastný návrat do Brazílie! Na slyšenou.

Markéta PILÁTOVÁ, spisovatelka:
Na slyšenou. Děkuji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.