Přepis: Jak to vidí Josef Šlerka – 7. října 2021

Jan BURDA, moderátor
Jak důležitá je pro demokracii mezinárodní investigativní žurnalistika, která lidem poskytne informace o finančních nebo majetkových operacích předních podnikatelů nebo politiků a jejich blízkých. Jaká je letošní předvolební kampaň co kvality a věcnosti sdělení a jak s námi v současnosti komunikuje stát například o koronaviru nebo o očkování. To jsou hlavní témata komentátorské půlhodinky Jak to vidí. Hostem je Josef Šlerka, datový analytik, odborník na sociální sítě a vysokoškolský pedagog z Univerzity Karlovy, dobrý den.

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Dobrý den.

Jan BURDA, moderátor
K poslechu zve též Jan Burda. Mezinárodní tým investigativních žurnalistů z iniciativy Pandora Papers zveřejnil informace o převodech peněz do finančních daňových rájů a jejich následné použití třeba k nákupu luxusních nemovitostí. Týká se to politiků, lidí blízkých těm nejmocnějším nebo i některých světových celebrit. Podívejme se teď na celou záležitost z novinářského úhlu pohledu. U nás tento text zveřejnila Investigace cz, se kterou Josef Šlerka též spolupracuje. Na kolik je důležité, že 6 stovek žurnalistů spojí své síly a čtenáře v mnoha zemích informuje o tom, jak se svým bohatstvím nakládají jejich společenské špičky?

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
To, na co se ptáte, je hned několik otázek vlastně. Ta první jen to spojení, ta mezinárodní spolupráce těch více než, více než 600 novinářů z celého světa. Ona odpovídá tomu rozsahu toho, o čem bylo referováno. Musíme si uvědomit, že existuje něco, jako je globální organizovaný zločin. Existuje něco, jako jsou globální podvody. Existují globální ekonomický struktury, existují globální finanční struktury. A když jsou tyhle ty struktury globální, tak pokud chcete postihnout ten celek, tak musíte spolupracovat napříč těmi zeměmi. Je to dáno tím, že prostě novinář neví všechno, což asi nikoho nepřekvapí. Ale je to taky daný tím, že žije v nějaké konkrétní zemi, potřebuje znalosti z jiné země. To znamená vlastně to spojení odpovídá jaksi tomu problému, který řeší. Ten projekt těch takzvaných Pandora Papers, který přináší vlastně navazující zjištění na velký únik dat z firem, které zajišťují vlastně vytváření těch takzvaných offshorových firem jo, protože Pandora Papers není, že se položí na stůl ty data a čtete si v nich, ale je tam, jsou tam hodiny a měsíce práce jednotlivých novinářů. Jenom ten případ v České republice trval 9 měsíců ta práce na něm, že jo. Tak Pandora Papers jsou vlastně v pořadí čtvrtým velkým vlastně takovýmhle jak se říká lýkem hezky česky, hezky česky únikem, který se objevil. Začalo to před osmi lety takzvanými offshore league. Pokračovalo to Panama Papers přes, přes Paradise Papers až dneska k Pandora Papers. Během té doby vlastně i ty organizace samotné se učily spolupracovat. A dnes vlastně můžeme říct, že existuje vlastně globální novinářská spolupráce. A já jsem nesmírně šťastný, že i Česká republika je do ní zapojeno. Tolik k té otázce o té mezinárodní spolupráci. No a teď ta druhá otázka, jak je to s tím, jestli máme to vědět. Není to, není to ničí soukromí tajemství. No, máme a teď je zase otázka, co máme vědět. Novinařina má za úkol přinášet lidem ověřené informace pro to, aby se sami mohli líp rozhodnout. Tohle je definice /nesrozumitelné/, kterou já vždycky snad po každý, když jsem tady ve vysílání, tak jí řeknu znovu a znovu. Ale důležitý, že jo, aby to rozhodnutí se týkalo toho, co skutečně jde, tak vy máte mít právo vědět, jestli nejbohatší lidé s velkým vlivem, jestli lidé v politických strukturách na vysokých pozicích netají něco, co by mohlo poškozovat vlastně ty země nebo vás jako občany. Poškozovat na úrovni toho, že jsou třeba politici, kteří zakrývají to, že nakupují nemovitosti mimo tu zemi, ačkoliv by měli přiznávat transparentně, co dělají. U těch nejbohatších, jestli skutečně platí daně, tak jak mají jo. To my máme v Čechách takovou bizarní představu, že placení daní je trest za úspěch. Ale musíme si uvědomit, že zpětně, když je někdo v pozici toho nejbohatšího, tak také nejvíc jaksi funguje na tý struktuře, kterou ten stát jako servis, dává jako servis těm ostatním. To přece není, není tak. A za těchhle okolností si myslím, že je to důležitý téma a je o něm třeba mluvit. Dneska víme z výzkumů, že zhruba 8 % veškerého majetku, který na světě je, je vlastně v těch daňových rájích 8 %. Víme, že Česká republika přichází jenom v daňových únicích o miliardy korun ročně. To jsou částky, který jsou vysoký, a který by mohly jaksi v tom rozpočtu hrát svojí roli. Čili ten důvod toho veřejného zájmu tam je. A já vím, že už mluvím dlouho, ale ještě řeknu poslední noticku. Na druhou stranu nesmíme nikdy k těm lýkům, únikům přistupovat tak, že tady máte 11 milionů dokumentů a hrabte se v tom a řekněte nám, kdo tam je, protože ty novináři mají odpovědnost za to, co zveřejňují. To znamená, mají zveřejňovat to, co je ověřené v nějakém kontextu a tehdy, když je k tomu nějaký veřejný zájem. Asi nedává smysl zveřejnit, že někdo má v tom balíku dokumentů, v jednom z těch dokumentů naskenovaný pas, když není v tom kontextu vůbec jasný, proč tam třeba byl. Takže takový to volání po tom, tak je všechny zveřejněte. Je vlastně jenom neuvědomění si toho, že to není zveřejňování dokumentů, ale že je to novinářská práce.

Jan BURDA, moderátor
Ono se hodně v souvislosti s novými médii, především se sociálními sítěmi hovoří o tom, že žurnalistika je v krizi, že pro určitou část společnosti publika možná ani není potřeba. Je takováto práce žurnalistická, investigativní, to například, příklad těch Pandora Papers, to co by mohlo anebo vrací prestiž klasické žurnalistice?

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Já si myslím, že je to spíš něco, co nabývá čím dál tím víc na důležitosti. A tvoří to doplněk té každodenní novinařině jo. My máme, myslím si, že velký problém novinařiny po světě obecně je, dneska spíš tu každodenní reportování. Jo to znamená schopnost vybrat si z toho, co se děje v těch jednotlivých dnech, ale podle důležitosti nebo jaksi společenské závažnosti, byť je tomu slovu /nesrozumitelné/ sousloví, který je hrozně omletý. A tyhle investigativní projekty jsou neuvěřitelně náročný na práci. A ta situace médií, ta kondice těch médií po celém světě není se úplně dobrá. To znamená představa, že redakce uvolní prostě tým, který se může kontinuálně věnovat třeba jenom Pandora Papers několika měsíců po celém světě, je takřka utopická. To znamená, je spíš malý zázrak, že se tyhle ty věci povedou, než že by to bylo nový trend v té novinařině a ještě jedna důležitá věc. Je taky důležitý říct, že tak jako ty nová média způsobily z větší části tu ekonomickou krizi v médiích, který nebyli schopni včas reagovat a mysleli si že to celý vyhrajou na reklamě. Tak zároveň ty nový média umožnily to, aby projekty jako Pandora Papers mohly vůbec existovat. Já si neumím představit před 20 lety spolupráci nebo 25 lety spolupráci 600 novinářů nad balíkem dat, který má 11 milionů dokumentů, je skoro 3 TB dat na harddiscích, protože v tý době by si to museli vytisknout a polepit si tím ty redakce. To je úplně bizarní představa, že všechno zlé je k něčemu dobré.

Jan BURDA, moderátor
Kdo a jak takovou formu spolupráce investigace financuje a ptám se na to, zda-li by si i podobné projekty měli čtenáři třeba spolufinancovat sami, protože velká média, komerční média v jejich zájmu to asi zcela není, protože mnohdy mohou mít majitele, kteří jsou, by mohli být spíše klienty těch offshorových firem, které převádí peníze do daňových rájů.

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Když se podívám na ty instituce, který spolupracovaly na tom projektu, tak zjistím, že ta škála toho financování je široká. Od Washingtonu Poastu, tedy soukromých rukou Jeffa Bezose přes Sie Deutsche Zeitung v Německu po veřejnoprávní média. Jsou veřejnoprávní televizi v Německu nebo BBC, ve Velké Británii. U nás třeba jsou investigace, který, který je zase vlastně placen spíš z větší části z dar donorů a lidí samotných především a grantů. Za tím je ta škála tam je velká. Já si nemyslím, že automaticky znamená, že když někdo je soukromý vlastník toho média, tak jako to médium už je podezřelý. Naopak já si myslím, že vlastnit média je normální byznys. Ale co je důležitý, aby vlastníci těch médií nebyli zároveň v jaksi velkými hráči v jiných oblastech obchodních a tudíž, aby nebyli v pokušení jaksi usměrňovat ten tok informací způsobem, který je pro ně výhodný. Když kupříkladu podnikáte v energetice, která je velmi citlivý téma, která velmi jako, velmi jaksi závislá na rozhodnutí státu nebo v oblasti zemědělství, v dotačních obsazích. Tak je pro vás to pokušení vlastně obrovský a nemusí se projevovat tím, že voláte do redakce. Může se projevovat tím, že jak vhodně zvolíte šéfy jo. A dokonce se tomu jako nedá vlastně ani jako vytknout, protože málokdo je svatý muž jako, aby tohle to zvládl. Takže já si myslím, že to samotný vlastnictví těch médií soukromých osob není špatný. No a k otázce financování ze strany čtenářů. Je samozřejmě úžasný, když čtenáři podporují prostě svoje média. A já bych si hrozně přál, aby vlastně ty média byly schopný žít hlavně z předplatnýho a hlavně z darů od svých čtenářů a z té komunity a z podpory ty komunity. Ale pravděpodobně to bude vždycky jenom jeden z těch modelů.

Jan BURDA, moderátor
Říká Josef Šlerka, analytik Nových médií a vysokoškolský pedagog. V České republice vrcholí předvolební kampaň před nadcházejícími volbami do Poslanecké sněmovny. Jakou úroveň, teď myslím věcnou a tématickou ta veřejná diskuze zatím měla podle mediálního obrazu a podle vás, pane Šlerko?

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Já bych zkusil spíš trošku rozdělit nebo rozseknout. Ty letošní volby jsou charakteristické tím, že v nich strašně vyrostla role těch jednotlivých lídrů a jsou hodně osobní. Ne že by to tak nebylo v těch předchozích volbách, ale letos to opravdu jako vygradovalo do určitý míry. Protože jsou hodně osobní, a tak jim sluší ten formát těch velkých debat. Sluší a teďka, omlouvám se všem marketingovém míněno. Protože vlastně ty lidé trošku zacházejí, diváci zacházejí trošku s těma debatama jako s wrestlingovým zápasem. Připomínám, že wrestling je takový ten podivný sport nesport, kde se v křiklavých kostýmech spolu zápasí v aréně. Svalovci, kteří mají bizarní jména, o kterých víme, jaké mají své oblíbené chvaty a údery a všichni se těší, až to udělají jo. Já mám pocit, že ty debaty už trošku začínají už ten wrestling jako připomínat. A to znamená, ono to odpovídá trochu tý kampaně. Do těch zmíněných Pandora Papers navíc byli všichni hráči, jaksi ve svých usazeni ve svých rolích jo. Teď se to trošku změnilo, protože ty Panama Papers vnesly do toho nějaký nový nečekaný projekt, že ty debaty o to víc přitáhly pozornost lidí. Myslím si, že jako nebo velmi rád bych viděl číslo třeba z té nedělní debaty na Primě jo a porovnal si je s pravděpodobným scénářem, kdyby to nebylo. To znamená, tyhle ty aspekty tam v tuhle chvíli hrajou roli. Myslím si, že tomu jednotliví politici přizpůsobili ten styl komunikace. Andrej Babiš má dneska komunikaci velmi konfrontační, facebookový statusy, tak přijde Ivan Bartoš nebo Rakušan, vlastně ukazují, že hraje tu roli toho alfa samce, který jako chodí před ten dav, bije se v ty prsa a říká, tak pojď, tak pojď. A je vidět, že třeba Piráti a Stan na to reagují takovým zvláštním, ale vlastně docela překvapivým varováním mezi Vítem Rakušanem, který je úplně jinej typ toho wrestlera, kdybych se tady, omlouvám se, že používám ty anglický termíny, než Ivan Bartoš, který je taky bližší tomu přístupu toho alfa samce, který se bije v ty prsa. A vidíme, že tohle všechno se vlastně kolem toho začalo soustřeďovat, že vizuální, vizuální třeba obrazy, které vytváří Petr Fiala permanentně v tom saku s tím důrazným imagem toho profesora. Jo, že tohle je daleko, daleko propracovanější, než jsme kdy viděli v těch předchozích kampaních. Pokud jde o ty programy a podobně. Myslím si, že tady odvádějí třeba zajímavou práci elektronický média, zpravodajské servery. Já jsem na mnoha z nich viděl poměrně velmi, velmi dobře a detailně zpracovaný porovnání těch politických programů. To znamená, dá se říct to, co vlastně v těch předchozích volbách často dělaly různé neziskovky nebo think-tanky, který se snažily tu debatu nějak racionalizovat, racionalizovat a udělat to v porovnání program. Tak tohle ty média dneska převzaly a je to, je to strašně hezký jo. Myslím si, že trošku moc jsme v zajetí předvolebních výzkumů, že nějak asi nám chybí počty jako nakažených a mrtvých a chceme nějaký jiný čísla, který budeme hltat a podobně jako v případě těch koronavirových čísel, ani v tomhle případě se nekoukáme na trend a na ty jednotliví cifry, což je cesta do pekla. Čili je to, je to poněkud jiné, než to bylo v těch předchozích letech a myslím si, že to je takový výrazně profesionálnější letos.

Jan BURDA, moderátor
To se týká i komunikací tedy na sociálních sítích počítám a počítám tedy, že ze strany mluvíme obecně, ale ze strany kandidátů a stran není prezentován natolik program jako spíše emoce?

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Je to mix jo, když bysme se specializovali na ty sociální sítě, což je, což je oblast, která mně je velmi blízká. Tak vidíme, že si to ty strany v těch komunikací vlastně rozdělily. Vidíme, že ty facebookové stránky jednotlivých lídrů vlastně jsou daleko silněji od té emoci, daleko víc o tom osobním nasazení a podobně. A oproti tomu ty stránky jednotlivých polických stran vlastně daleko víc tlačí ty programové, ty programové teze jo. Je také hezky na těch stránkách vidět, že ty, že ty strany našly pomalu svoje místa jako na tom trhu. Když se podíváme na stránku Tomia Okamury, která je plná těch takzvaných meme. To jsou ty obrázky s nějakým textem, doprovodem velmi charakteristické grafice. Tak vidím, že on si našel velmi dobře to místo, které na něm jeho voliči oceňují. Jeho voliči oceňují, že to je člověk, který umí pro ně jako něco zařídit. Důvěřují, že je schopný. Tomio Okamura sám za sebou má vlastně docela pohnutý a zajímavý život. Takže vlastně on jim nabízí tu možnost jako ztotožnit s těmi východisky jo. Často ty silný antiimigrační antiislám hesla, který ale umožňujou tomu, kdo je sdílí, říct, já jsem tady zvednul tu ruku a říct, já jsem tady taky, což voličům velmi vyhovuje jo. Vidíme třeba v komunikaci, v komunikaci Roberta Šlachty ten mix tý komunikace mezitím. Jsem zdravý, silný muž plný energie, který to dokáže a vylezu na kopec, kombinovaný s tím, že hlas pro mě nevyhodíte jo. Všechny ty malý strany to potřebujou vysvětlit tomu voliči, že je zapotřebí pro ně hlasovat. Protože letošní volby ještě víc než všechny předchozí. V Čechách máme úžasnou výhodu, všechny volby jsou zásadní jo. Když si vzpomenete za posledních 30 let, všechny volby byly zásadní. A tak vlastně ty malé strany musí neustále dávat, dávat najevo, že se dostanou do parlamentu. A specifická je taky komunikace třeba ČSSD, která, která zvolila vlastně tomu ten koncept tý hustý dvojky sociálních sítích. Matěj Stropnický, Jana Maláčová. Je to zajímavý a já se vlastně moc těším vždycky po každých volbách vznikají i u nás na univerzitě diplomové práce, které rozebírají ty kampaně a moc se na to těším.

Jan BURDA, moderátor
Říká Josef Šlerka, analytik nových médií a vysokoškolský pedagog. V dnešním pořadu se věnujeme různým formám komunikace v současném světě, nejenom té předvolební samozřejmě, ale i žurnalistické práci. No, ale alfou a omegou je komunikace prostřednictvím elektronických médií nebo sociálních sítí. Jakou formou v současnosti vlastně komunikuje český stát se svým občanem. Teď vy už jste i zmínil, že samozřejmě byla tady nějaká zdravotní krize, koronavirus například a tak dál. Jak komunikuje třeba ministerstvo zdravotnictví v současnosti? Komunikuje jasně, ví někdo, co se třeba děje, jaká opatření platí, jaká neplatí a podobně?

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Musíme začít tím, že vlastně lidé za ten no rok, rok a tři čtvrtě, ano rok tři čtvrtě trvající vlastně stav pandemie koronaviru. Změnili trošku svoje jaksi návyky, pokud jde o zjišťování informací. Jo, protože to je důležitý říct, mohli bysme totiž jako vytýkat ministerstvu zdravotnictví, že by ta jaksi komunikace mohla být intenzivnějším v nějakým specifickým kanálu jo. Na druhou stranu lidé už vědí, že když potřebujou něco vědět, tak mají jít sem. A otázka je jako, jestli se to dozvědí úplně přesně tak jak, ale už jako ten návyk tam existuje, čehož ten stát vlastně může úspěšně využívat, protože už nepotřebuje jaksi ustanovit znovu ty, ty kanály. Myslím si, že na ministerstvu zdravotnictví došlo i ke změnám vlastně v té komunikační strategie. Myslím, že velkou část zemí převzal, netuším, jestli ještě stále má, ale určitě měl Daniel Köppl, který je jako velký profesionál v téhle té oblasti. A aby ta komunikace podle mě prošla proměnu, která je, se snaží pohybovat někde mezitím, aby důrazně upozorňovala, že může nastat problém, ale zároveň aby jako nevyvolávala jako nějakou, nějaký stav přehnaný, přehnaných obav. Což si myslím, že, že je velmi těžké. Myslím si, že ministerstvo zdravotnictví samo dneska má vlastně největší problém v tom, jak jako komunikovat tu blízkou a střednědobou budoucnost. A popravdě řečeno, protože taky nikdo si není úplně jistej, co se stane jo. Takže si třeba všimněme, že Ústav pro zdravotnické informace mluví o realistickém scénáři jo. To říkám to, co se teďka děje, je realistický scénář. Ten /nesrozumitelné/ nebo to použití slov je strašně hezký, protože ono je to pravděpodobně nějakých scénář, který vychází jako prostřední mezi, mezi nějakým extrémním a nějakým extrémně optimistickým. Ale tím, že se označuje za realistický, tak to vypadá velmi seriózně a důvěryhodně. Takovýhle drobnosti vlastně vytvářejí, vytváří ten, ten systém. Čili já si myslím, že v tuhle chvíli ze strany toho státu je ta komunikace vlastně přiměřená. Ona trošku je, musí plout mezi takovou jako /nesrozumitelné/. Protože faktem je, že to očkování v Čechách nedosáhlo těch čísel, který bysme byli rádi, aby nebo který já bych byl třeba rád, aby dosáhlo. Na druhou stranu a narazilo na své limity. Zdá se, že jako ta kampaň, která ho provázela, svým způsobem zřejmě podcenila komunikační prostory s nějakou skupinu obyvatel. A zvlášť český prostor, který je tak jako zvláštně jako zaplněn nejrůznějším extrémními názory z jedné, z druhé strany. Tak se těžko pak jako určitá skupina obyvatel jako přesvědčuje. Zároveň ale zřejmě díky vysoké promořenosti, které v té zemi máme a kterou jsme zaplatili vlastně více než 30 000 mrtvých. Tak vlastně se nám daří tu, to, ten prostor pro to šíření tý korony jako mít relativní úzký. Ale vlastně nikdo, kdo je jenom trošku příčetný, si nedovolí udělat prognózu na více 14 dní dopředu, no a teď komunikujte v tomhle stavu.

Jan BURDA, moderátor
Jak důležitá je vzájemná důvěra? A je důvěra?

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Vzájemná důvěra mezi lidma co spolu komunikují úplný základ. Já si myslím, že v Čechách ta důvěra vůči tomu, že ta komunikace toho státu určitě občanům je upřímná, je velmi nízká. Ona teda vždycky jako nízká byla jo, ale tentokrát jako ještě, ještě nižší. Zvlášť když si vzpomenete, jak se rychle měnily, měnila situace. To myslím si, že tady hraje určitou roli to, že politici obecně a současný, současná jaksi, současný podíl té, té, té, té vládnoucí opoziční skupiny není zvyklý říkat lidem nepříjemné věci. My nemáme politika, který je schopen postavit se před lidi, a slíbit jim pot, krev a slzy. A stejně tak jsme neměli politika, který by byl schopný postavit se před lidi a říct jim, je to blbý, budeme zavírat, musíme to udělat. Ne, měli jsme politiky, kteří říkali, to je v pohodě, bude to fajn. Jo /nesrozumitelné/ musíme něco zavřít jo. Ta neschopnost mít politika, který je schopen lidem říct, není to dobrý, musíme něco udělat. To je bohužel věc, kterou tady nemáme.

Jan BURDA, moderátor
To je rozdíl mezi politikem a státníkem.

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Hele já si myslím, že to je rozdíl mezi společnosti, která je zvyklá o tom co bude, se bavit a společností, která o tom co bude, spíš dělá výměnný obchod za posty.

Jan BURDA, moderátor
A v tomto nesledujete nějakou změnu během poslední doby, že bychom se jako společnost nějakým způsobem /nesrozumitelné/.

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Já si myslím, že ne. Nesledoval, myslím si, že v čase, který je předvolební a roce, který byl vlastně permanentní předvolební, asi tohle ani nešlo očekávat.

Jan BURDA, moderátor
Kdy začala kampaň podle vás?

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Skutečně z pohledu jako marketingovýho si myslím, že jako ta skutečná kampaň začala až na konci srpna. Myslím si, že vlastně letošní kampaň byla velmi krátká a velmi, velmi drsná a intenzivní. Ale jinak samozřejmě kampaň je permanentní, že jo. Nikdy nevíte, kdy budou volby.

Jan BURDA, moderátor
Říká Josef Šlerka, datový analytik, odborník na sociální sítě, vysokoškolský pedagog, který působí na Univerzitě Karlově. Byl hostem dnešního pořadu Jak to vidí. Jak to vidí Josef Šlerka, díky moc a přeji vám hezký zbytek týdne. Někdy příště opět na slyšenou.

Josef ŠLERKA, vysokoškolský pedagog, Univerzita Karlova
Děkuji za pozvání.

Jan BURDA, moderátor
Za pozornost děkuje také Jan Burda, který přeje ničím nerušený poslech dalších pořadů vysílání Českého rozhlasu.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.