Přepis: Jak to vidí Jiří Hlaváč – 27. července 2021

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den přeje Zita Senková. Mým dnešním hostem je prof. Jiří Hlaváč, klarinetista a vysokoškolský pedagog, dobrý den.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Probereme například výhody pro očkované, lázeňský fenomén, prestiž i smysl olympiád a také poměry v českých divadelních školách, nerušený poslech. Studenti divadelních fakult DAMU a JAMU přinesli koncem června výpovědi o problematických poměrech, které podle nich na školách panují. Hovoří o zneužívání moci ze strany pedagogů, nerovném přístupu ke studentům, o sexismu, ponižování studentů a šikaně. Překvapilo vás to, pane Hlaváči?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
No, vzhledem k tomu, že se ve středo a vysokoškolském uměleckém prostředí pohybuji 40 let, tak nepřekvapilo. Na stranu druhou, myslím si že jsou neustále v běhu a v praxi nástroje, když se to může řešit. Uvedu jeden z nich. Jsou akademické senáty, tam je i studentská komora. A v době, když jsem děkanoval na hudební fakultě, tak jsem samozřejmě chodil na zasedání senátu. A musím říci, že jsem to byl povětšinou já, který tam přinášel určité podněty k tomu, že bychom se nad něčím měli zamyslet. A teď ten problém zněl, morálka pedagogů, ale dodávám stejně tak morálka studentů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A setkal jste se třeba během těch let s nějakými výtkami, které jaksi formulovaly přímo ty studenti? Já jenom doplním, že jde o iniciativu, Ne musíš to vydržet. A vlastně studenti dali dohromady příběhy bývalých i současných posluchačů. A podle členů této iniciativy ty příběhy vypovídají o špatně nastavených poměrech ve světě na českých divadelních a uměleckých škol.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
No, řekněme na každém šprochu pravdy trochu. Ale vrátím se k té původní myšlence. A to je roky 2000-2006. Mně v tom období, kdy jsem stál v čele té hudební fakulty navštívila absolventka, která mně řekla, že jeden z našich pedagogů ji obtěžoval a že ji dokonce vystavoval stavu, kdy ji hypnotizoval. Já jsem z toho začal být trošku nesvůj a říkal jsem, tak promiňte, nějak mně to popište a bylo-li to v rovině, řekněme, sexuálního obtěžování. No, to je záležitost, kdy jste měla udělat ohlášení na policii a je to trestní čin, který má být vyšetřen. No, pak se začalo ukazovat, že ona toto takzvaně absolvovala, ale už v té době se léčila někde na psychiatrické klinice a zřejmě ta její výpověď nebyla vnímána jako zcela adresná a zcela přesná. Tehdy to skončilo zvláštním způsobem. Policie, kam jsem volal, mně řekla, my jsme museli zastavit, protože to je víceméně zmatečné. Ale já jsem si zmíněného pedagoga pozval, řekl jsem mu, prosím, mám řešit tady tento případ. Zajímá mě také váš postoj a váš názor. Ale musím vám zároveň říci, že pokud by se něco takového opakovalo, tak z toho budu muset vyvodit důsledky a já bych je vyvodil. Ale tehdy to skončilo u roviny sdělení, které nebylo v ničem průkazné. Na stranu druhou sám, protože jsem stále aktivním pedagogem. Jsem vystaven momentu, kdy umělecké školství stojí na trošku jiné rovině než to ostatní, protože v posluchárně nemám 100-200 studentů jako na právech nebo na medicíně. Je to individuální výuka. Ti lidé si oboustranně řeknou hodně ze svého soukromí. Je tam samozřejmě i ta rovina mužsko ženského elementu. Musí člověk vždy udržet tu rovinu, kterou francouzští filozofové označili rovnost, svornost, bratrství. To platí stále /souzvuk zvuků/. Rovnost znamená, že nemohu povyšovat svůj post nad stupeň, který je mně určen. Druhá věc rovnost ano, já chci vnímat podněty a názory druhé strany stejně jako sděluji sám. No a bratrství tam to zavání tou rovinou té takzvaně blízkosti. Já jsem si vždycky přál, aby mí studenti na jednu stranu vycítili, že jim takzvaně kryju záda a že se za ně umím postavit a umím se ozvat. Ale na stranu druhou, že nejsem ochoten přehlížet míru lajdáctví, momentu, kdy mě bude někdo oznamovat, já potřebuju diplom a nechtějte po mně nic jiného. Já nemám čas na to, abych dosáhnul špičkové úrovně. Já potom ani netoužím. To je velká disproporce. Čili my jsme v rámci uměleckého školství vystavení momentu, kdy daleko víc odhalujeme své vnitřní já a své vnitřní rozpoložení, než je to tam, kde vás chrání katedra. Ve skupině 100-150-200 studentů nějaká interpersonální vazba v podstatě ani nenastane.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak říkají studenti ze zmíněné iniciativy, tak ten problém je komplexnější. Dochází ke zneužívání moci i psychické újmě, což často vlastně nebo většinou souvisí s překračováním hranic. Jaké jsou tedy ty mechanismy v prostředí vysokých škol, že by studenti měli odvahu a obrátili se na někoho konkrétně?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Já si myslím, že těch mechanismů je řada. Zmínil jsem ten akademický senát, ale je tam i takový ten moment osobního postoje, čili nebát se říci, svůj názor. Ne až se takzvaně někým zahnán do kouta. Prostě říci otevřeně svůj postoj, svůj názor. Pak je další věc nepodceňme, prosím, tu aktivitu studentské komory, která je zaplať pánbůh pospolitá. Ti lidé jsou schopni se za sebe postavit a říci dobře, pane profesore, paní profesorko, takhle to nemůže fungovat, protože cítím se ponižování. Cítíme se znevažování, nemáme ten pocit otevřenosti v rovině diskuze a tak dál. Nám se to nelíbí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vedení divadelní Akademie múzických umění chce zřídit funkci ombudsmana. Bylo by to prospěšné?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Bylo by to prospěšné. Už to zase ale něco supluje a stále se vracím k tomu postavení akademického senátu, který je tím dozírajícím a velmi často řídícím článkem, který nese-li plnou odpovědnost a je-li výkonný, což znamená, že má informace z té školy, pracuje s nimi, umí zaujmout jednoznačný postoj a stanovisko, má svůj respekt. Ten je nastavený, prostě akademický senát je vrcholové zařízení, které svým způsobem vedle akreditaci a vedle odborné části dohlíží i na tu rovinu morálně mravní. Ještě řeknu jednu větu, víte, já si stále pohrávám s tou myšlenkou a říkám to s oblibou. Kde není morálka, nehledejme logiku. Takže všude, kde absentuje ten morálně mravní kodex z jakéhokoliv důvodu. Někdo ke komu se nehodí, někomu se nelíbí. Někdo se tím nehodlá zaobírat. Kdekoliv to absentuje, jsou problémy, mimo jiné i tohoto rázu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tak smýšlí a tak to vidí prof. Jiří Hlaváč, klarinetista. V německém Bayreuthu začali v neděly proslulé wagnerovské operní slavnosti. Loni se kvůli pandemii přesunuly do virtuálního prostoru. Ani letos ale nebudou v takovém tom klasickém pojetí, na jaké jsme zvyklí. Kapacita festivalového divadla je poloviční. Diváci musejí mít v hledišti roušky. Všude platí protiepidemická opatření. Hrát se bude také venku. Jaké je to letošní hudební kulturní léto 2021? Možná jsem to částečného.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Vy jste ho popsala, vy jste to popsala.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jenom dodám, že i vy jste se vrátil před publikum, pane Hlaváči, či spíše obráceně, publikum se vrátilo k vám.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Ano, já už jsem o tom jednou i mluvil. Samozřejmě to je ten fenomén, který vytváří nejen atmosféru, ale to je to, co dává kumštýřům tu vnitřní sílu a tu energii. Protože usiluji o to, aby publiku dali kus sebe sama, svého sdělení. To je nezastupitelné prostě, ale já jsem shodou okolností v tom Bayreuthu na konci šedesátých let minulého století 3 roky po sobě hrál v orchestru, takže jsem tu atmosféru poznal. To je samozřejmě svatostánek se vším všudy. Celá ta devítka wagnerovských oper je tam nabízena opravdu v tom exkluzivním provedení hudebním. Ale stejně tak scéna, kostýmy. Je to, je to prostě svátek, je to.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jenom vsuvka, poprvé historicky na festivalu diriguje žena, Ukrajinka Oksana Lyniv. Dirigovala premiéru Bludného Holanďana.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Tak to nevím, to je, to je hezké, hezké. No, já teď shodou okolností mám doma rozečtenou monografii Gustava Mahlera, který byl samozřejmě tím oddaným wagnerovský dirigentem, interpretem. Myslím, že on byl i tím, který dokázal opravdu ty partitury analyzovat zcela přesně, zcela dokonale. No a on tam vlastně mluví taky o Bayreuthu s tím, že vždy ve Vídni kdekoliv se objevil, byl Bayreuth, Bayreuth dáván jako, jako příklad, jak vlastně se k Wagnerovi má, s jakou pietou se má přistupovat. Ale to letošní setkávání v rámci Wagnerovských /nesrozumitelné/, mělo samozřejmě tu nějakou další nadstavbu v podobě, že předtím se něco nekonalo. A vždycky, když je absence, tak to jednak vyvolá tu zpětnou vazbu, že se přemýšlí, co všechno by se mělo udělat, aby se předcházelo stavu který, to je první věc. A druhá věc samozřejmě se analyzuje i ten umělecký dopad a umělecká prestiž těch představení, která oba víme, že i v Bayreuthu už se občas pískalo a že i tam bylo občas publikum silně nespokojeno. Zvláště s moderním inscenováním a tak dál. Asi to patří už k fenoménu dnešní doby. Píská se na fotbalových a hokejových hřištích. Už se píská i v operách, že jo. Takže mě to vždycky zaskočí, ale je to prostě realita. Mimochodem zase mluvil o tom i ten Mahler, že zažil několikrát, kdy ho vypískali. Ale stejně tak bylo bouřlivé publikum, které mu vyvolávalo slávu a všechno možné. Takže se pak popraly ty 2 tábory před divadlem nebo před vídeňskou operu nebo /nesrozumitelné/. Ale ono to vypovídá také o tom, že ten vnitřní etos a umělecké dílo má vždycky v sobě, řekněme, jakési poselství. Nemyslím si, že pískající i ta fandící strana zrovna toto přijímá a chápe. To je to chvilkové, ten chvilkový moment, že teď mě něco takzvaně nabudil a nadzvedlo, tak se vozu, anebo naopak jsem z toho naprosto dojatý a nejsem schopen slova. Ta pravda je na prostředku a vracím se k té myšlence. Ano, toto bez publika je nemyslitelné. Nejen ten vnitřní prožitek, ale i ten dopad, i ta rezonance s tou druhou stranu a vše zlé je k něčemu dobré. Dám to do kódy. Víte, že až v okamžiku, když jsme najednou byli vystaveni momentům, kdy se nehrálo, nezpívalo, netančilo, nevystavovalo, že jsme si uvědomili, jak strašně důležitý je ten druhý protihráč, který nám vlastně vytváří ten celek, bez něj to nejde.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Také se skloňuje otázka, jestli hrát jenom pro očkované. Hodně to otevřel britský hudebník /souzvuk zvuků/, který oznámil, že nebude vystupovat před diskriminovaným publikem jeho slova. Reagoval tak na rozhodnutí vlády Borise Johnsona, umožnit na podzim návštěvu klubů a hudebních sálů ve Velké Británii pouze očkovaným proti koronaviru. Co si o tom myslíte?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Erik Clapton je osobnost, která vždycky stála proti nějakému mainstreamu a vždycky se uměla ozvat, zaplaťpánbůh za to. Bordelem stejný případ, ale je tam ten důležitý moment, mně se líbí to, že odmítá tu míru takzvaně diskriminační, ale my oba dva známe případy, že byli lidé na očkování a stejně onemocněli. Čili v horším případě byli nositeli toho virovýho, virového onemocnění. Je to samozřejmě jedna z prevencí osvědčených, nepochybně těch naočkovaných, kteří onemocní, je podstatně méně než těch nenaočkovaných. Ale není to absolutní jistota v tom, že po podání vakcíny už nikoho neohrozím a neohrozím taky sebe sama.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co je absolutní jistota?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
No, jasně a Erik k tomu přistupuje moudře, je moudrý muž a je to moudrý kumštýř. Moudře s tím, že to dává před závorku, prosím vás, netvařme se, že ti, kteří z jakýchkoliv důvodů nechtěli jít na vakcinaci, že jsou méně hodnotnými, méněcenným či dokonce opovržení hodnými spoluobčany. Tak to, tak to prostě, on to tak necítí. On to tak bere, že jsme si rovni a zase jsme u té rovnosti, svornosti a bratrství.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem podle závěrů průzkumu, který trvá v podstatě od minulého roku ve Velké Británii, tak se ta neochota očkovat se většinou pramení z obavy před vedlejšími účinky a pochybnostmi a dostatečné ověřenosti vakcíny. Když jste, pane Hlaváči, hovořil o tom, jak umělci vystupovali virtuálně bez publika, tak nyní diváci chybí také v Japonsku na dvaatřicáté letní olympiádě. Naše výprava má na svém kontě první cenné kovy. Jaký vy máte tedy dojem z toho letošního soutěžení?

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Mě moc zajímalo to, jak se rozdělili samotní Japonci mezi ortodoxní příznivce a ortodoxní odpůrce. A do konce v Tokiu samotném to šlo. Zmínil jsem ty půtky před vídeňskou operu nebo Bayreuthu, no tak něco podobného bylo spojeno i tady s tím. První moment já jsem rád a vnitřně šťastný, že se olympiáda uskutečnila, byť s ročním zpožděním kvůli sportovcům, kteří tomu opravdu věnovali obrovské úsilí, obrovskou míru sebeobětování, a to není východisko, že zase někomu oznámím, tak jako nebudeme zase za rok. Tak z tohoto důvodu ano. Už méně tleskám těm hnacím motorům, kde samozřejmě je to byznys. /nesrozumitelné/ udělá z olympijských her už v šedesátých letech velký obchod a není to jenom rovina televizních a jiných přenosových práv. Je to prostě záležitost marketingová, a to je ten moment, který mě u toho jako sportovně založeného člověka mě to mrzí, protože kdysi platilo, ono sláva vítězům, čest poraženým. No, tak poražení nikoho nezajímají. Čest žádná se jim neprojevuje, naopak jsou opovržení, hodni v řadě reakcí, lidí zvláštních. No, takže to je samozřejmě ten moment, který tu olympiádu dostává do jiné roviny, ale pořád je tam několik těch důležitých variant. Potkávají se lidé z celého světa. Já jsem si dneska vyčetl, že třináctiletá dívenka vyhrála zlatou medaili ve Ski bortu a že není nejmladší držitelkou, protože kdysi americká plavkyně v Berlíně byla asi o 80 nebo mladší ještě. No, to je něco neuvěřitelného, ta škála, padesátiletý střelec a třináctiletá dívenka, která všichni nebo oba stojí na piedestalu zlatých medailí. To je, to je neskutečné. Druhá věc, je tam jakási míra poměřování, ale i té míry připravenosti. Jak to funguje v těch jednotlivých zemích. Mě docela mrzí, že místo toho, aby se řeklo, prosím vás, kdo je za opakovaným úspěchem rusky gymnastů? Kdo je, tam jsou konkrétní lidé, kteří to umí prostě. O tom se nemluví, že jo. Se baví o tom, jestli tenhle kostým byl při nástupu zrovna zajímavější. To je, to je špatně. Čili olympiáda, olympiáda má být ukázkou toho, kde se dělají tytéž úkony na špičkové úrovni a myslím si, že nikdo nehájí své know how tak, aby nebyl ochoten se o to podělit. Čili je to lidské úsilí, ale je to i ta promyšlenost, je to sofistikovaná příprava a výsledky, výsledky, které ukazují, kdo to umí a kdo to neumí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje prof. Jiří Hlaváč. 11 lázeňských měst Evropy, mezi nimi i Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně získalo titul Světového dědictví UNESCO. Rozhodl o tom mezivládní výbor světového dědictví na svém zasedání v Číně. Kromě Západočeského lázeňského trojúhelníku bylo na seznam Světového dědictví zapsáno dalších 8 lázeňských měst z Německa, Belgie, Francie, Itálie, Rakouska a Anglie. Tu společnou kandidaturu koordinovala Česká republika a splněna byla především 2 hlavní kritéria. Výjimečná architektura lázeňských měst a fenomén lázeňských pobytů, včetně procedur a /nesrozumitelné/ postupů, které vy jste mnohokrát absolvoval.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Absolvoval, absolvoval. No, já jsem šťastný, protože ještě dodám, že vedle Františkových Lázní, Mariánských Lázní, Karlových Varů znám i /nesrozumitelné/ a Baden Baden, takže /souzvuk zvuků/. Mám srovnání v těch šesti případech. Já jsem šťastný, že trojice našich věhlasných lázní dosáhla na toto zařazení do špičkových /souzvuk zvuků/ institucí. No a já si myslím, že je tam ukázka, zmíním architektura. No, to poděkujme většině našich předchůdců, kteří si s tím věděli rady a uměli lázně opravdu zasadit do nádherné scenérie a uměli pracovat s prostorem a s tím, tou dispozicí, která byla dána. Ale ty /nesrozumitelné/ postupy, to je přítomnost a zatím je zase někdo konkrétní, kdo umí nastavit ten léčebný proces tak, že je efektivní a lidé se tam rádi vrací. Vrací se s důvěrou. Jedna návštěva lázní není přínosem ani pro pacienta ani pro tu druhou stranu. Ale to, že se vám lidé vrací, že doporučují tyto lázně, že odjíždějí spokojeni. To je ukázka toho, že mimo ocenění UNESCEM je tam i to denní ocenění pacientů, a to je pro mě úplně to klíčové /souzvuk zvuků/. Jsem šťastný, že práce lékařů situace, práce masérů všech. Jsem šťastný, že jsme se uměli v případě tří špičkových lázni zařadit do té exkluzivity dalších evropských lázní. To je úžasné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Víme, že lázeňská města mají, už jste se zmínil o té specifické architektuře. Patří tam ale právě i kolonády, na kterých se konají koncerty nebo divadla a další kulturní zařízení, společenské /souzvuk zvuků/.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Mohu zavzpomínat, že s orchestry v Mariánských Lázní a v Karlových Varech jsem opakovaně hrával. Případně Mariánských Lázních dokonce loni naposled. Takže vím, víme, že je tam obrovská tradice. Karlovarský orchestr je jedním z nejstarších v Evropě. Dirigoval tam Antonín Dvořák a tak dále. Takže tam je velká tradice, ale je tam i velmi živá aktuální přítomnost, zaplaťpánbůh.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ostatně i do lázní už dávno jezdívaly známé osobnosti, třeba skladatelé už /souzvuk zvuků/.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Řada dalších no.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jen ve francouzských kinech vidělo jeho filmy 180 milionů diváků. Odehrál přes 60 hlavních a vedlejších rolí /nesrozumitelné/, což bylo pseudonym.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Již za svého života tento francouzský herec se stal legendou a od jeho narození uplynulo přesně v dnešní den 104 let. Pane Hlaváči, na kolik vás oslovoval jeho humor připomenu asi jedna z těch nejznámějších filmů. Mimochodem myslím zhlédlo ho ve Francii nejvíce diváků, pak to překonal Titanic Velký flám.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Já musím říct, že to co vím. On byl původně vyučeným pekařem. A mimo jiné byl taky zdatným hudebníkem. Vím, že hrál na harmoniku, hrál na mandolínu a taky na lesní roh. On měl v sobě zvláštní míru, řekl bych až ne francouzské jemnosti. Ve smyslu delikátnost, ve smyslu takového plachého projevu. Na rozdíl od těch jiných francouzských komiků typu /nesrozumitelné/ Fernanda, že jo. Ti byli robustnější takový jako sebestřednější ten /nesrozumitelné/ byl vždycky tajemnější. Mně to bylo moc, moc sympatické. Druhá věc víme, že on stál po boku tu /nesrozumitelné/ na tu /nesrozumitelné/ samozřejmě i s Louis de Funes spolu hráli. On nikdy nepůsobil dojmem, že je to o něm. On nehrál na sebe. On měl opravdu zvláštní míru schopnosti vyplnit prostor, ale vždycky ho bylo plno. Ale to tajemné takové, mě to ohromně vždycky imponovalo. Nesmírně jsem si ho vážil. A bohužel jak už to v životě bývá, se dožil pouhých 53 let. To je mně líto, protože v nejlepších letech odešel.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje na závěr dnešního vydání prof. Jiří Hlaváč. Děkuji za váš čas a vaše postřehy a přeji hezký den.

Jiří HLAVÁČ, hudebník a pedagog
Děkuju pěkně, hezký den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mým zítřejším hostem bude demografka a prof. Dagmar Dzúrová. Příjemný poslech Českého rozhlasu, přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beeye www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.